Kolik se toho v postavení muže a ženy vlastně změnilo od časů Gabriely Preissové?

Eva (Anežka Šťastná) si zapaluje cigaretu a v rebelské póze čelí nepřijetí ve vesnici. Sklízí pohledy skrz prsty mimo jiné kvůli svým citům k bohatému Mánkovi (Mark Kristián Hochman). Ten její city opětuje, ovšem okolí jí věnuje posměch a opovržení. Na počátku inscenace se tak ukazuje dvojí pohled společnosti na jednání muže a ženy, který si tvůrčí tým vybral jako ústřední téma.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Výraznou rovinu příběhu zastupuje postava Mešjanovky (Andrea Buršová). Mánkova matka přináší pohled starší generace – lpí na zavedených pravidlech, na tradici, silným argumentem pro ni je náboženský rozměr. Buršová je v hereckém výrazu velmi expresivní, hlasem i gestem staví postavu do karikatury, ale daří se jí balancovat hranici únosné stylizace soustředěným výkonem. Herecké pojetí Mešjanovky vystupuje z davu ostatních postav a režisérka tak výrazně vyjadřuje svůj názor na optiku i vliv postavy. Mešjanovka však ve vsi není zdaleka sama, kdo přináší dvojí pohled na úlohu ženy a muže.

Anežka Šťastná v inscenaci Gazda a roba pražského Švandova divadla, foto: Švandovo divadlo – Jan Hromádko

Eva hledá zdánlivé uspokojení ve sňatku se společensky sobě rovným Samkem (Jakub Tvrdík). Mánek se žení s Maryškou (Barbora Křupková). Scénickým pojetím se daří ve svatebních obřadech obou párů zrcadlit společenské rozdíly, v pohledech ústřední milenecké dvojice vidíme smutné smíření. Cit Evy a Mánka se však svatebními akty nevytrácí. Proto se po letech rozhodnou společně odejít pracovat na statek v Rakousku. Eva opouští Samka a dceru – zde dochází k silnému dramaturgickému zásahu, kdy v původním textu hry dítě umírá. Tento posun akcentuje další odstín nerovnosti, kdy Eva je po odchodu krkavčí matkou, přestože Mánek učinil stejné rozhodnutí. Z jeviště sálá společensky zakořeněné uvažování o rolích ženy a muže, rodinných vzorcích.

Anežka Šťastná propůjčuje Evě pevnost v tělesném napětí, ráznou dikci. Je ostrá, neústupná, hluboko uvnitř toužící. Určitá měkkost se projevuje při společných chvílích s Mánkem, jinak však postava není ohebná, plastická, a právě to je jejím charakterem. V poslední scéně stojí zraněná a opakuje prvotní rebelské gesto. Raději se utopí v řece, než aby se podvolila, proměnila, zradila samu sebe. Mánek Marka Kristiána Hochmana má v sobě chlapeckou rozevlátost a nevyzrálost. V závěru se přes tyto vlastnosti prodere pohodlnost a srabáctví.

Anežka Šťastná (v popředí) v inscenaci Gazda a roba pražského Švandova divadla, foto: Švandovo divadlo – Jan Hromádko

Živá cimbálová hudba a živé sbory vnáší zprvu na jeviště folklorní atmosféru, která se však v druhé půli inscenace, kdy je ústřední dvojice na práci v Rakousích, vytrácí. To už se tvar přibližuje dnešnímu časoprostoru. Nicméně společenské konvence se nijak výrazně, natož radikálně neposouvají. Nad tím můžeme povzdechnout, podobně jako režisérka – a právě tento povzdech je na inscenaci nejsilnější…

Jediný záblesk naděje nabízí přátelství Evy a Zuzky (Anna Grundman). Herečkám se daří v hlasité hudbě cimbálu nalézat ticho a klid v empatickém a naslouchajícím rozhovoru.