Nádraží, vlaky, různí cestující, různé písně. A najednou zásah, po němž nikdo netoužil

Forma textů Rolanda Schimmelpfenniga (* 1967) vybízí ke značné dramaturgické i režijní volnosti. Promluvy postav nejsou vždy přiřazené k mluvčím, nenesou klasický dialogický charakter, pracují s repeticí. Tak je tomu i s výborným textem 100 songů, do něhož dramatik sám vybral písně jako jsou Where is my mind od skupiny Pixies, Road to nowhere od kapely Talking Heads a především Bette Davis Eyes od zpěvačky Kim Carnes.

Mladému režisérovi Štěpánu Gajdošovi (* 1997), jenž je mi dosud znám především svou tvorbou pro děti (Gaga, Dezert) a teenage publikum (Poprvé), se společně s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou podařilo na jednotlivé postavy navázat promluvy jak odhalující jejich osobní střípek z celkového příběhu, tak promluvy „obecné“, jež napomáhají tvarovat řád té fragmentarizované, zdánlivě chaotické dramatické formy. Repetitivní přesmyky v čase režie scénicky srozumitelně řeší rychlými přesuny herců a hereček po scéně a dynamickými světelnými změnami.

Johanna Tesařová, Magdaléna Borová, Pavlína Štorková a Michal Sikora v inscenaci 100 songů pražského Národního divadla, foto: ND – Martin Špelda

Postavy se setkávají v jakémsi meziprostoru. Snaží se rozvzpomenout si, rekonstruovat, co se to přihodilo na nádraží, kde spolu byli v posledních chvílích, než vlak vyletěl do povětří právě v 8:55 hodin a několik sekund. Scénograf Dragan Stojčevski vytvořil na jevišti Nové scény repliku prostoru kavárny Nona, která se nachází v patře pod divadelním sálem Nové scény. To zdvojení je zábavné. Snoubí v sobě obecnost i konkrétnost. Vkládá divákovi mrazivou myšlenku, že i on byl před chvílí přítomen na stejném místě. Myšlenka oslavující život, křehkost, pomíjivost. Kavárna je také místem číšnice Sally. Servírka pozoruje mraveniště na nádraží a očima se setkává s mužem sedícím ve vlaku. Jejich pohledy nabízí možnost lásky na první pohled a zvrácení běhu událostí. Sally však upustí šálek v čase výbuchu. Scénografie tedy skrývá ve své mnohoznačnosti obecnost, konkrétnost i celý paradox zápletky. Tvůrcům se tato složka inscenace výjimečně vydařila.

Sledovat debatu

Impulzem pro napsání 100 songů byl  Schimmelpfennigovi teroristický útok v Madridu roku 2004. V tuzemském kontextu se hra po události z konce minulého roku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy stává svým tématem bližší než kdy jindy. Tvůrci jevištní tvar k prosincové tragédii explicitně neváží, pouto vytváří sama nedávná minulost. V těžkosti příběhu se tvůrci vyhýbají dusivému patosu především díky vedení hereček a herců. Souboru se daří s odstupem a nadhledem existovat v prostoru, postavy oživuje s ostrostí a konkrétností – jednotlivé figury se diváctvu nerozpíjejí v mase dalších cestujících.

David Matásek, Jan Bidlas a v pozadí Jindřiška Dudziaková v inscenaci 100 songů pražského Národního divadla, foto: ND – Martin Špelda

A přece: 100 songům osvobozeným od zatěžkanosti místy chybí naléhavost či prostupující tenze spjatá se vzpomínkou na událost. Možná je to zapříčiněno tím, že se zde nedostává prostor pro alespoň krátká zastavení u jednotlivých postav a pro koncentraci na konkrétní situace, v nichž by herci a herečky mohli na sebe více slyšet, komplexněji reagovat. To však může být dojem částečně vyvolaný konstelací daného večera, atmosférou konkrétního představení.