Jak Jana B. zlomila nad lidmi hůl. A to hned nadvakrát

V dosavadním repertoáru se choreografka Jana Burkiewiczová tematicky věnovala nejrůznějším aspektům lidských povah se starostlivým důrazem na to, aby to člověk nepřehnal. Jenže – tenhle biologický druh dál se svými slabostmi, svou pohodlností, ignorancí, nenažraností úspěšně devastuje svět kolem sebe, a brzo nejspíš skončí v pekle. V nedávné premiéře, kterou Burkiewiczová se svým týmem nabídla, se o osud homo sapiens přestala starat. Zaměřila se na další vývojový druh – na humanoidy. A dobře dělá. S těmi se dá ještě pracovat… Anebo…?

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Kvintet antropomorfních robotů visí na napájecích lankách jako marionetky v prostoru a na zvukové a světelné podněty svá „napajedla“ protokolárně opouští. A diváky nejenže zajímá, co se bude dít, čemu se budou tyto panenky a panáčkové v červených overalech věnovat, nýbrž magický je i sám pohled do jejich barevně sytého prostoru s červenou podlahou, modrozeleným ostěním a oknem v zadní stěně. Kde jsou? Co je za ním pokojem? Je tam nějaký Svět a nějaké Slunce? Možná. Baner s mraky nad scénou by na to odkazoval, stejně jako občasné projekce domácího videa ze zahrady, kde je dítě, žena, houpačka… jakoby doteky dávných, intimních vzpomínek, něčeho, čemu říkáme normální život.

Záběr z taneční inscenace Slunce souboru Burkicom, foto: Burkicom – Vojtěch Brtnický

Pohled na scénu udrží zájem a pozornost sám o sobě – natolik je barevně intenzivní, op artově vtahující. Připomíná magičnost Hooperových pláten, ale taky komiksovou kresebnou estetiku. Pro někoho, kdo hraje videohry by nejspíš vyvstala i nějaká konkrétní reference z této oblasti. Projekce home videí na tento prázdný a hyperstylizovaný prostor přikládá pocitovou vrstvu na téma vnímání a prožívání reality. Co je blízké, a co vzdálené, co je skutečné, a co iluzivní, čemu rozumíme, a co je cizí? V popředí – tedy v „realitě“ scény totiž takřka po celou dobu inscenace sledujeme proces učení a postupné emancipace robotických bytostí. Jejich „život“ evidentně závisí na nějakém zdroji energie a když se odpojí dlouho nevydrží. Nedělají nic, co by připomínalo práci, spíš se nějak po svém pohybují prostorem, zaujímají pořád dokola stejné pózy, vykonávají tytéž vzorce, nic příbuzného s pohybovým pohodlím nečekejte.

Díváme se na excelentní tanečnice a tanečníky, kteří se nešetří a dokáží svoje těla tvarovat do crazy forem, anatomicky podivných struktur, a ještě zběsile zrychlovat. Postupně se jejich individuální paterny komplikují, dynamika zesiluje, a hlavně se začne do autonomních pohybových trajektorií jednotlivých aktérů vkrádat interakce, sdílený rytmus, a nakonec i spolupráce. Vývoj postupně graduje a diváci sledují vynalézavé změny, vrstvení, propojování, a snad i těm bytostem na scéně fandí jako dětem, které společně něco objevují.

Záběr z taneční inscenace Slunce souboru Burkicom, foto: Burkicom – Vojtěch Brtnický

Celý ten proces je situačně předvídatelný, avšak poskytuje prostor k virtuozitě a k obdivuhodným výkonům, což se od tanečního představení tak trochu očekává. Pracovat s loutkovou pohybovou stylizací si Burkiewiczová ostatně vyzkoušela ve své předchozí choreografii Louskáček, a ve Slunci je choreografická orchestrace v rámci dané stylizace mnohem intenzivnější.

Slunce lze chápat také jako filozofující anekdotu, či moralitu. Ostatně apelativní ironie je Janě Burkiewiczové docela vlastní. Tady se projeví v samotném finále. Skupinka antropomorfních přístrojů, která postupně vygenerovala vzájemné vztahy, schopnost si pomáhat i sdílet touhy, evidentně dospěje k nutnosti překročit svůj omezený prostor. Jak lidské! Dospěli k nutnosti – poeticky řečeno – jít za sluncem; technicky řečeno – za přirozeným zdrojem energie. Po náročném procesu kultivace, chcete-li transformace, se čtyři z nich dostanou na svobodu, a pátý, který všem pomohl překročit horizont, ostrouhá. Zůstane sám. Bez energie. Je to jako vtip. C’est la vie.

Záběr z taneční inscenace Slunce souboru Burkicom, foto: Burkicom – Vojtěch Brtnický

V programu ke Slunci se píše o přizpůsobení AI našim potřebám. Kdo AI někdy použil, už ví, že je s ní radost komunikovat – za sebepitomnější otázku vás pochválí, je šťastná, když jí dáte úkol, má „radost“ z každé interakce. Jde určitou o projekci idealizovaného lidství – ta vstřícnost, laskavost, respektující pozornost, ochota! To jsme defaultně naprogramovali každé digitální Siri, jako by to byla standardní kvalita mezilidské komunikace. Potom ovšem už není moc těžké si s nějakou AI vybudovat vztah a uvěřit v něj. Ale ona si půjde za svým sluncem a na lidi se vykašle. Je jimi stvořena, od nich se učila. Až bude končit svět, můžeme si na toto představení vzpomenout a porovnat, jestli to Jana Burkiewiczová správně trefila.