Fyzická nevolnost i očistný smích. V Brně hrají naléhavý text dramatičky Sivan Ben Yishai

Navzdory tíživosti tématu stvořila Sivan Ben Yishai (rozhovor s ní si můžete přečíst na našem webu) rytmizovaný text připomínající báseň nebo spíš lamentaci. Není členěn do dialogů a tudíž je na inscenátorech, jak a mezi koho jej rozdělí. V případě inscenace, kterou v brněnské Redutě režírovala Aminata Keita, jej interpretuje osm herců a hereček.

Jako rámec dramatičce slouží antický mýtus o Medúze. Tato kněžka Athénina chrámu byla znásilněna Poseidonem, ovšem namísto toho, aby v chrámu nalezla ochranu, byla Athénou potrestána. Bohyně ji promění ve stvůru s hadími vlasy a pohledem, který vše živé změní na kámen. Později její sílu využije Perseus: Když má být jeho milá Andromeda obětována mořské příšeře, uřízne Medúze hlavu a odnese ji na mořský břeh, kde její pohled příšeru zneškodní. V mýtu si nakonec Medúzinu hlavu připne Athéna na svůj štít, jenž ji pak chrání. V psychologickém výkladu může jít o symbol znovuobjevené odvahy a ženské síly.

Medúza se příznačně stala symbolem celosvětového hnutí MeToo. Jak v programu k inscenaci připomíná dramaturg Jaroslav Jurečka, psychologický výklad mýtu chápe Medúzu jako Athénino druhé já, které sama sebe zavrhne po znásilnění. Stejně jako po tisíciletí, i dneska zavrhnou oběti sexuálního násilí své „pošpiněné“ já a o traumatu mlčí, což můžeme znát například z českých medializovaných případů. Oběti se bojí o své zkušenosti mluvit, protože bývají veřejností, ale i soudy a policií viktimizovány. Výroky jako „mohla si za to sama“, zlehčování či zpochybňování výpovědí, směšně nízké tresty, nedostatečné debata ve společnosti a absence informovanosti dospívajících ve školách, to vše má za následek, že oběti sexuálního i jinak motivovaného fyzického a psychického násilí se stydí napadení oznámit.

Záběr z inscenace hry Like Lovers Do (Paměti Medúzy) na scéně Reduty Národního divadlo Brno. Foto: NdB – Bára Bachanová

Síla rapového chóru

Režisérka Aminata Keita využívá rytmičnosti textu a inscenuje ho s výraznou hudební a pohybovou složkou v žánrech rap a street dance, což výborně koresponduje s předlohou. I rap má být jakousi lamentací, osobní výpovědí. Autorem hudby je Martin Hůla, známý jako rapper Bonus. K obdivuhodným tanečním výkonům dovedla soubor performerka Eliška Vavříková. Tvůrci k textu přidali zhudebněný prolog přibližující publiku mýtus o Medúze – ten prolog je vlastně současným pojetím antického chóru.

Hudební a taneční složka funguje za vydatného přispění herce a perkusisty Štěpána Krtičky, jenž kromě bicích hraje na preparovaný klavír. Stylizaci odpovídají kostýmy Lindy Boráros: navrhla lesklé khaki overaly, výrazné líčení, účesy a doplňky ve stylu streetové módy. Kombinézy herci postupně svlékají a odhalují vyzývavé oblečky v nápadných barvách (rudá, modrá, zlatá, stříbrná). Scéně Jána Tereby dominují bicí souprava a klavírní křídlo, jež stojí záměrně nakřivo, což značí destrukci a rozklad. Malý mělký bazén umístěný až na rampě, těsně u první divácké řady, evokuje zřejmě mořskou příšeru z mýtu a také hercům a herečkám umožňuje efektní pohybovou akci.

Související článek

Žádaná dramatička Sivan Ben Yishai: Ibsenovu Noru už nečtu jako příběh ženské emancipace

• Michaela Svobodová

Dramatička Sivan Ben Yishai při psaní vycházela z rešerší skutečných případů sexuálního násilí, jejichž nekonečný výčet působí sugestivně. Symbolicky znázorňuje nezměrnost a neuchopitelnost problematiky. Nejde přitom výhradně o případy znásilnění, ale i nezájmu a nelásky ve vztazích, včetně nelásky a neúcty k sobě samým. Sama jsem text před časem četla a i během sledování představení jsem v těchto pasážích pociťovala fyzickou nevolnost na hranici bolesti. Vršení násilností vytváří tíživý monolit.

Ovšem tyto momenty v textu, potažmo v inscenaci vyvažují chvíle očistného smíchu (i když jsem měla dojem, že se v hledišti zasmálo maximálně pět diváků včetně mě). Směšně až absurdně působí pasáže, v nichž skupina dospívajících děvčátek sní o svém nastávajícím, zaznívají zde stereotypy typu, že žena má být drobná, jemná, pasívní, submisivní, nevinná a nezkušená, zatímco muž smí být zkušený, urostlý, vyšší, starší, vůdčí. Těmito stereotypy ve výsledku netrpí jen ženy, které jsou z jejich logiky v podřízeném postavení, nýbrž i muži, na něž jsou kladeny značné nároky – být za každých okolností silní a rozvážní.

Z první čtené zkoušky inscenace hry Like Lovers Do (Paměti Medúzy). Uprostřed režisérka Aminata Keita. Foto: NdB – Bára Bachanová

Zasaď penis, snad bude líp

Řešení problému nabízí autorka ve značně nadsazené a symbolické rovině. Navrhuje, aby týraná žena odřízla svému trýzniteli penis a zasadila jej do země. Z té vyraší zcela nový ekosystém, přírodní rezervace, na jejíchž základech by mohla růst spravedlivější společnost.

Spojitost s přírodou a ekologií je příznačná. Stejně jako přivykáme vzrůstajícímu násilí a čím více o něm slyšíme nebo čteme, tím jsme vůči němu lhostejnější, tak i přivykáme zhoršující se environmentální situaci. Pojmy jako globální oteplování přestáváme vnímat v jejich závažnosti, bagatelizujeme je, zavíráme před nimi oči a používáme alibistické argumenty typu „já jako jedinec s tím nic neudělám, můj vytříděný odpad klimatickou krizi nevyřeší“.

Hra Sivan Ben Yishai kromě symbolického řešení však v podtextu poskytuje i realističtější naději. Tkví v prolomení mlčení a v mluvení o násilí. Tedy: Nechat důstojně zaznít hlas obětí, vyprovokovat veřejnou diskuzi a vzdělávání lidí, kteří jsou za spravedlivé potrestání přečinů a zločinů odpovědní.

Plakát k inscenaci, repro: Národní divadlo Brno