Film, který rozděluje publikum. Substance zachycuje klimakterium jako body horor
Do českých kin vstoupil snímek, který provází skandální pověst, protože se z něj divákům často dělá špatně. Trochu body horor, trochu feministický pamflet, každopádně však podívaná s Demi Moore v hlavní roli. Taková je Substance: krvavější variace na Obraz Doriana Graye, jež obrací pozornost k tomu, jak se v dnešním světě stárne, když jste žena.
Zní to jako z laciné komedie ze střední – krásná Elisabeth v den svých narozenin omylem v kabince na záchodě zaslechne známého, jak o ní mluví jako o kusu hadru. Pláče, je nešťastná a její život se začne odvíjet úplně jiným směrem. Jenže nejsme na střední, ale v budově televizního studia. Elisabeth (Demi Moore) neslaví sladkých sedmnáct, ale padesát, a je to bývalá hollywoodská hvězda, jež slavila úspěch se svým fitness pořadem. A oním známým není objekt jejího zájmu, ale producent Harvey, který jí po letech úspěšné spolupráce hodlá dát ze dne na den padáka.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Když pak nad hromadou slizkých krevet Elisabeth oficiálně oznámí, že život všech žen přece po padesátce končí, načež odběhne pozdravit dalšího úspěšného muže nad padesát, v jejích očích se zračí stále větší zoufalství a rezignace. Život založený na jejím těle a dobrozdání velkých zvířat showbyznysu skutečně končí. Co se nabízí dál?
V jiných filmech ženy na křižovatce odjíždějí meditovat, jíst a milovat, obracejí se dovnitř a poznávají samy sebe. Elisabeth se ale místo toho rozhodne soustředit se na to, co zná nejlépe – na svoje tělo, které ji zradilo. Požije neznámou substanci, která by měla vytvořit lepší, krásnější a dokonalejší verzi jí samé. Bohužel se ukáže, že to s sebou nese spoustu krve, tělních tekutin, mokvání a znetvořených končetin. A především – násilí.
Těla odsouzená k násilí
Francouzská režisérka Coralie Fargeat v rozhovorech zmiňuje, že právě násilí spojené s ženským tělem, stárnutím a ideálem krásy pro ni bylo impulsem k natočení Substance. Násilí tu nespočívá jen v plastických operacích, ale v každodenní rutině – v epilaci chlupů, trhání obočí či ve dření zubů do krve, abychom dostáli zářivému americkému úsměvu.
Těžko říct, jestli jsou děsivější zející díry v těle a zohyzděné končetiny, nebo záběr na čočku objektifikujícího pohledu, jenž nikdy nespí.
Násilné a násilní jsme k sobě nejen fyzicky, ale i psychicky – při neustálé kritice a sebekritice našich i cizích těl. A všechno to končí velkým byznysem kosmetických konglomerátů. Můžete tím vším jakž takž proplouvat, ale jednou přijde náraz. A nejčastěji přichází právě v období ženského přechodu.
O klimakteriu se sice začíná čím dál otevřeněji mluvit, ale všeobecně je na něj ve společnosti nahlíženo především jako na medicínský problém, na nějž má doktor předepsat ty správné léky. Není tedy divu, že právě k léku se obrací i Elisabeth, a rapidní proměny fungování svého těla i místa ve společnosti chce řešit instantně. A není divu, že se tahle snaha následně mění v tělesný horor.
Plátna kin a obrazovky televizí přijímaly těla žen dlouhá léta jen v konkrétních tvarech a podobách. Zneviditelňovaná a tabuizovaná ženská těla se tady proto hyperbolizují a proměňují ve zrůdnost. Odpornost je stále stupňována, až ústí v groteskní dvacetiminutové finále, při němž vypadlé ňadro na pódiu už nikdy nebudete vnímat stejně.
140 minut plných poťouchlosti
Snímek nepřichází do vzduchoprázdna. Najdeme v něm zejména odkazy na body horory Davida Cronenberga, zkoumající tělesné transformace a jejich mutace se stroji či zvířaty. V rámci francouzské kinematografie snímek navazuje na subžánr french new extremity, na rozdíl od jeho pokračovatelky, režisérky Julie Ducournau, jež za body horor Titan získala v roce 2021 Zlatou palmu v Cannes, je ale Fargeat divácky široce přístupná – humorem, srozumitelností i hvězdným americkým obsazením.
Substance může být kritizována za to, že sama používá sexualizaci svých protagonistek – především mladší verze Elisabeth, kterou hraje Margaret Qualley. Nicméně tak zvaný male gaze, při němž se kamera opájí detaily prsou, rozkroku a dalších částí těl, je součástí hororovosti toho všeho – snímek totiž ukazuje svět, v němž neexistuje alternativa. Mužský heterosexuální pohled je jediný, který ve filmu máme. A právě to je děsivé, chladné, dehumanizující a izolující. Těžko říct, jestli jsou děsivější všechny ty vypadávající zuby, odlupující se nehty, zející díry v těle a zohyzděné končetiny, nebo záběr na čočku objektifikujícího pohledu, jenž nikdy nespí.
Vizuálně nápaditý snímek pracuje s barevnou paletou, kde se střídá teple červená, žlutá a modrá, a vyvolává pocit bezčasí, v němž se potkávají moderní technologie s retro sluchátkovým telefonem. Kameraman Benjamin Kracun zdůrazňuje všechno tělesné – vrásky, rozmazaný make-up nebo vystupující obratle na zádech Elisabeth, o samotě se opíjející na baru. Zcela specifický je úplný začátek snímku, který tvoří několikaminutový statický záběr na jednu dlaždici chodníku slávy. V něm se dozvídáme o celých dekádách života Elisabeth Sparkle, aniž bychom se hnuli z místa.
Tahle hravá zkratkovitost, jež se týká i samotné metafory stárnutí jako hororu, je v něčem rozčilující, ale zároveň působivá a zábavná. Fargeat neukazuje cestu ven, nemoralizuje, ale poťouchle popisuje, v čem jako ženy žijeme – a že je to monstrózní.
Český plakát k filmu, zdroj: Aerofilms
Substance (Velká Británie / USA / Francie, 2024, stopáž 141 minut)
Scénář a režie: Coralie Fargeat, kamera: Benjamin Kracun, hudba: Raffertie, zvuk: Emmanuelle Villard, střih: Jérôme Eltabet, Coralie Fargeat, Valentin Feron, scénografie: Stanislas Reydellet, kostýmy: Emmanuelle Youchnovski. Hrají: Demi Moore, Margaret Qualley, Dennis Quaid, Hugo Diego Garcia, Oscar Lesage a další.
Česká premiéra 10. října 2024
