Film, který se ptá, zda panenka barbie obstojí jako symbol feminismu

Varování: Text obsahuje spoilery. 

Z feedu sociálních sítí, kde jsou fotografie proháněny filtry, se často zdá, že všichni žijeme v designových a bezvadně naklizených domácnostech. Naše instagramové domovy se jeví být dokonalé. Jelikož ve skutečnosti dokonalí nejsme ani my, ani ti druzí, kteří své životy rovněž marně lakují narůžovo, často v nás vzbuzuje jak naše vlastní, tak cizí předstírání dokonalosti nelibé pocity.

Margot Robbie jako Babie na střeše svého domečku pro panenky ve snímku Barbie v režii Grety Gerwig, foto: Warner Bros. Pictures

A teď si představte svět, v němž kýžená dokonalost není ani nereálná, ani nedosažitelná. Dokonalé je v něm vše, a ještě k tomu nepřetržitě: Váš účes, dům, auto, přátelé, večerní párty, tělo, nohy, lodičky, nálada… A nadto je vše perfektně barevně sladěno – ještě o dost víc než na Instagramu (v tónech sytější či matnější růžové). Jste totiž Barbie a žijete si ve svém „feedu“ v Barbie Landu, vlastně Hollywoodu, jak prozrazuje nápis v krajině ve stylu právě toho hollywoodského. Se zdoláváním schodů z vašeho dokonalého domečku pro panenky si nemusíte dělat starosti, jelikož stejně jako panenky barbie, s nimiž jste si hrávali v dětství, jednoduše seskočíte dolů ze střechy domu jakoby nic. A to přímo do kabrioletu – samozřejmě růžového – a vyrážíte pozdravit přátele a užít si den, protože to je vaše životní poslání.

Všechno je natolik dokonalé, že ke svému životu nepotřebujete ani pít, ani jíst, jelikož – opět stejně jako vaše dětské panenky – nemáte žaludek.

Sice vás miluje Ken (Ryan Gosling), ale nepotřebujete ani jeho lásku, protože jako Barbie víte, že „dnešek je nejlepší den na světě a včerejšek byl taky, a zítřek bude taky takový – a stejně tak každý další den ode dneška až navěky věků“.

Celulitida a Birkenstock 

Jenže náhle se něco pokazí. Vaše nohy, dosud věčně připravené nazout lodičky na vysokém podpatku (jako pravá Barbie stojíte věčně na špičkách), se najednou dotknou patami země; na stehně se objeví celulitida a hlavou létají myšlenky na smrt. Dokonalost je tatam a vy si společně s Barbie lámete hlavu, co se to zvrtlo. Nezbývá než namísto lodiček nazout pantofle značky Birkenstock a vydat se na dobrodružnou výpravu do reálného světa, do státu Kalifornie, až do sídla firmy Mattel. 

A jen tak na okraj, když se nad tím zamyslíte – pohodlné letní sandálky se zdravotní stélkou od německé firmy Birkenstock, které se v posledních letech staly masovým trendem napříč pohlavími a národnostmi, jsou vděčným symbolem ženské emancipace. Čínská bandáž, popelčin střevíček nebo jen nepohodlné lodičky na vysokém podpatku formovaly po dlouhá léta ideál krásy ženských nohou. Trend unisex zdravotní boty – ona vhodná obuv na dlouhou cestu z Barbie Landu do Kalifornie – skvěle zapadá do universa režisérky, scenáristky a herečky Grety Gerwig (* 1983). 

Filmařka se do nynějšího boje za rovnoprávnost pohlaví trefuje originální společenskou satirou. Příklad: Když Barbie, prožívající existenciální krizi, prohlásí, že už si nepřipadá dost hezká, vystoupí z příběhu vševědoucí vypravěč, voice over, který publiku v humorné „poznámce určené pro tvůrce filmu“ sdělí, že, aby Barbie mohla pronést repliku o nedostatku krásy, nemůže ji rozhodně hrát Margot Robbie. Nebo když si jiná Barbie uleví nadávkou, ozve se namísto vulgárního výrazu vypípnutí a přes ústa postavy se objeví label Mattelu upozorňující na cenzurovaný obsah – barbie od Mattela totiž sprostě nemluví. A ještě jeden: Když ostatní obyvatelé Barbie Landu – barbíny a kenové – přejí hlavní Barbie šťastnou cestu do skutečného světa, namísto „bon voyage“ ji vyprovází slovy „Pozor na celulitidu!“.

Vzhůru do Kalifornie!

To, že se divák/divačka vydává společně s Barbie do současné Kalifornie, slouží režisérce Gerwig jako funkční zcizující rámec. Je to přesně obráceně než v muzikálu Čaroděj ze Země Oz (1939) – na nějž se filmařka formálně i obsahově odvolává. V této klasice divák/divačka společně s Dorotkou (Judy Garland) putuje po žluté cestě z Kansasu do Ozova snového světa plného létajících opic a dobrých i zlých čarodějnic. Ve snímku Barbie, který má s Ozovým světem společnou zcela přiznanou kulisovost daného světa, je tomu naopak. Z dokonalého růžového světa barbín se s Barbie a s Kenem přesouváme na kalifornskou pláž, na niž ovšem pohlížíme jejich očima. 

Jinými slovy: Nejprve tvůrci představí Barbie Land, lokalitu, kde je dennodenně oslavována ženskost a vrcholné politické a veřejné pozice zaujímají výhradně ženy-barbie, zatímco muži-kenové marně hledají svoji společenskou pozici. Načež přicházíme do „naší“ známé reality, po staletí formované patriarchátem. A právě na tohle uspořádání můžeme najednou, společně s Barbie, nahlížet jako na uměle zkonstruovanou hierarchii. A spolu s Kenem odhalovat její – pro keny do té doby nepředstavitelné – výsady, jež patriarchát mužům skýtá. Ken zjišťuje, že v kalifornských ulicích k němu, coby k muži, vzhlížejí ostatní muži i ženy s respektem. Vše se to nadále děje s notnou dávkou ironie a nadsázky. Ken si například ve školní knihovně půjčuje odbornou literaturu pojednávající o patriarchátu či zkouší přimět lékařku, že jako muž – v Kalifornii výsostně vážený a uznávaný – může operovat pacienta i bez medicínských znalostí.

Když se Barbie z Kalifornie vrací zpět do své růžové reality, veze s sebou dvě Kaliforňanky – mámu s dcerou, Glorii (America Ferrera) a Sashu (Ariana Greenblatt). A zatímco pro teenagerku Sashu představuje panenka barbie jednoznačnou brzdu feministického hnutí, jež boj za práva žen vrátila o padesát let zpátky, její matka Gloria, sama zaměstnaná ve firmě Mattel, má k barbínám komplikovanější, ale každopádně vřelejší vztah. Jsou pro ni symbolem oslavy ženskosti, osvobození se od nuceného hraní si s panenkami–miminy na mámu. Avšak kvůli jejich dokonalým plastovým tělíčkům rovněž zakouší pocity vlastní nedostatečnosti, s nimiž se vyrovnává jakýmisi voodoo praktikami, jež jsou u Barbie (Margot Robbie) příčinou právě oněch myšlenek na smrt, plochých nohou a celulitidy. 

Ken to vzal do svých rukou

Barbie při návratu do Barbie Landu nadšeně Glorii se Sashou vypráví o tamní ženské svrchovanosti. Jenže návrat přináší šok. Ken, který se do Barbie Landu vrátil o něco dřív, stihl další keny okouzlit myšlenkou patriarchátu. Převzal moc nad zemí, nyní Kendomem (Královstvím kenů) a ženy okouzlil tak, aby nadšeně sloužily mužům. Omamného područí zůstaly ušetřeny pouze Barbie, Gloria, Sasha a takzvaná Divná barbie (Kate McKinnon), kterou její majitelka kdysi těžce pochroumala a Divná barbie proto neustále dělá provaz, obličej má pomalovaný fixami a vlasy nosí nepravidelně ostříhané nakrátko, jak už to děti, které z hraní si s panenkami vyrostly, dělávají.

Jak barbíny osvobodit? Ze znevýhodněného postavení žen, jež samy nereflektují, vede jediná cesta: musí si uvědomit, že žijí v područí kenů, aby mohly podniknout revoluci. A tak začíná Gloriina feministická osvěta, která obyvatelkám Barbie Landu navrátí ztracenou moc. Emancipace spočívá především v uvědomění si všemožných protichůdných požadavků, jež společnost na ženy klade: Musíš být dobrá máma, ale nesmíš jim připomínat jejich matku a nesmíš příliš mluvit o svých dětech. Musíš být krásná, ale ne moc, aby na tebe ostatní ženy nežárlily, protože ženy musí držet pospolu. A tak dále. Je to nakonec ženská síla, díky níž barbie znovu převezmou vládu nad zemí. 

Kenové však nezůstávají pozadu. Uvědomují si, že jsou kenough (z anglického ken a enough), tedy dostateční. Že tak, jak jsou, nejsou občany bez statusu a nemusí zoufale pátrat po smyslu své existence. V poznání své vlastní hodnoty, bez nutnosti přijímat společností diktované role, nacházejí, obdobně jako barbie, svobodu. Přijetí sebe sama s veškerou nedokonalostí se v Barbie stává ústředním motivem. 

Přičemž ono sebepoznání, sebepřijetí by nakonec mohlo a mělo přinést úlevu všem, kteří se k němu odhodlají. Ve filmu Barbie takové odhodlání představuje pro hlavní hrdinku zejména přijetí sebe sama jako ženy, která se po svém vyrovnává s vlastním – teď už lidským – tělem, sexualitou i se vztahem s matkou, tedy autorkou panenky barbie Ruth Handler (Rhea Perlman). 

Panenka barbie jako symbol feminismu?

Co tím feministickým metanarativem chtěl tvůrčí kolektiv – kromě Grety Gerwig také Margot Robbie, autorka námětu, a spoluautor scénáře (a manžel Grety) Noah Baumbach – vlastně říct? Předně kladou otázku: Může barbie, panenka s nelidsky dokonalým tělem, jejíž vznik se časově překrývá s takzvanou druhou vlnou západního feministického myšlení (například s Druhým pohlavím Simone de Beauvoir), obstát coby symbol feminismu? Ve snímku se v tomto kontextu objevují mimo jiné narážky na to, že těhotné a jinak nonkonformní barbíny firma Mattel kvůli „jejich nevhodnosti“ nakonec stáhla z prodeje. V podobném duchu Barbie při setkání se starší ženou v Kalifornii obdivuje její krásu, jelikož se dosud se žádnou takovou bytostí nesetkala, neboť barbíny-babičky Mattel rovněž nevyrábí. Rozhřešení sporu ohledně symboliky panenky barbie, který mezi sebou vedou Gloria se Sashou, nicméně zůstává na divácích. Barbie tak spíš vybízí k vlastnímu zamyšlení se nad vztahem k panence, která se už přes šedesát let těší popularitě u dalších a dalších generací dětí.

Generační střet Glorii a Sashy o barbie, ústící v respekt k odlišnému názoru, může sloužit jako odrazový můstek k tomu, že u Barbie si na své přijdou jak mámy, tak jejich dcery. Ale nejen ony! Greta Gerwig drží prst na tepu doby s neuvěřitelnou lehkostí. Ve své společenské kritice je umně trefná, cast je barevný a své si tu mohou najít mladí, staří, i ti mezi tím, krásní „divní“, zkrátka lidé různých národností, barev pleti i konfekčních velikostí. A takový příběh je v dnešní – často generačně, genderově a jinak vyostřené – společenské debatě potřeba.

Plakát k filmu Barbie, foto: Warner Bros. Pictures