Kde pacienti našli svůj ráj. Dokument, jenž vyhrál na letošním Berlinale, v českých kinech
Adamant, v Paříži na Seině zakotvený denní stacionář pro duševně nemocné, vlastně není loď: Je to dvoupatrová dřevostavba na nosné plošině, u níž se sotva předpokládá plavba. Jde o součást širšího nemocničního komplexu, otevřeného před čtyřmi roky. A tady se s kamerou na nějaký čas usadil věhlasný francouzský dokumentarista Nicolas Philibert. Vznikl film Na lodi Adamant.
Zkušený Nicolas Philibert (* 1951), jehož proslavil snímek Být a mít (2002) o údělu jednoho venkovského učitele, nezůstal v případě svého nejnovějšího projektu Na lodi Adamant nezúčastněným pozorovatelem. Vrostl do zvoleného společenství a stal se jeho součástí. Mimoděk postihl i postcovidovou situaci, dokládanou u některých jedinců (špatně nasazenými) rouškami či respirátory. Důležitý je tu rys kolektivního společenství, v němž se nacvičují bezkonfliktní modely soužití mezi pacienty i jejich spolubytí s lékaři a ošetřovateli, kteří se jim pokoušejí vnuknout určitou míru samostatnosti i zodpovědnosti.
Tamní personál se k přítomným klientům chová trpělivě a zdvořile, v rámci léčebné terapie je nechává vykonávat jednoduché činnosti (třeba počítání každodenních příjmů a výdajů), nabízí jim seberealizaci v kroužcích a dílnách (mohou se věnovat hudbě, zpěvu, keramice, výtvarnému umění, zkoušejí obsluhovat), pořádají se filmové projekce. Nicméně zdravotnický dohled se zdráhá případným zájemcům z řad pacientů svěřit samostatné vedení takovýchto aktivit (například kurzů tance).
Režisér se ocitl před náročným úkolem: Pacienty (někdy navenek spíše jen podivínské figury), kteří si vesměs uvědomují svou odlišnost i nutnost své postižení korigovat léky, zachycuje řekněme korektně v tom smyslu, že jim poskytne mimořádně dlouhou dobu, aby se – nejčastěji v nepřerušovaném detailním záběru – mohli plně projevit. Propůjčuje jim důstojnost bytí. Takže je spatříme, jak zpívají, malují, diskutují, objasňují své úmysly. Svěřují se s „odvrácenou stranou“ svých potíží, třeba s hlasy, které jim to či ono přikazují. Vesměs získali náhled na svou situaci a jsou vděčni, že mohou pobývat „na svobodě“, a nikoli uzavřeni mezi čtyřmi stěnami nemocničního pokoje. A považuji za výmluvné, když protestují proti tomu, aby pachatelé teroristických útoků byli alibisticky označováni za „psychicky choré“…
Režisér Nicolas Philibert za film Na lodi Adamant získal Zlatého medvěda za nejlepší film na letošním Berlinale, foto: Berlinale 2023 – Richard Hübner
Filmař Philibert se vzdal atraktivnějšího vypravěčství. Nezastírá svou přítomnost – klienti reagují na kameru či přímo oslovují režiséra a zvukaře (v obraze nezachycené). Vyhýbá se jakýmkoli komentářům, neklade doplňující dotazy. Diváci mohou výsledek hodnotit jako zdlouhavý a monotónní, neboť sledujeme především ucelené sólové umělecké výstupy (zejména hudební), případně monology, jimiž se protagonisté prezentují, aniž by byli přerušováni. Nelze tvrdit, že by se jednalo výhradně o intelektově „jednoduché“ jedince. Přítomen je kupříkladu nadaný člověk schopný uvažovat o svém sepětí s malířem Vincentem van Goghem i s muzikantem Jimem Morrisonem, do popředí vystoupí i kdysi (jak to o sobě tvrdí) špičková tanečnice…
Trailer k dokumentu Na lodi Adamant, zdroj: YouTube Lze namítat, že tento dokument předkládá až idylické obrazy: Neobsahují sebemenší zádrhel, jedinou pochybnost vysloví až závěrečný titulek vznášející dotaz, zda se na provoz Adamantu naleznou finance i v budoucnu. Z poklidu, který vyprávěním prostupuje, vyrůstá prosté sdělení o potřebě vzájemné tolerance a ohleduplnosti.
Nicolas Philibert téměř výhradně setrvává v různých částech Adamantu, pouze ojediněle nahlíží do míst, která jej obklopují – do listoví stromů, na kamenné obruby kotviště. Stahovatelné vnější žaluzie, jejichž pohyb spatříme zvenčí i zevnitř, spoluvytvářejí malebný prostor, který pracuje jak se světlem, tak s odrazy vodní hladiny a jejím kolébáním.
Philibertův tvůrčí počin, první, který pronikl do české filmové distribuce, zaujal porotu berlínského festivalu natolik, že mu udělila nejvyšší ocenění, Zlatého medvěda. Nebylo to poprvé: Před několika lety se tam obdobně uplatnil Rosiho „uprchlický“ dokument Fuocoammare – Požár na moři (2016). Snímek Na lodi Adamant se tak ocitl mezi těmi výjimkami, kdy na prestižních festivalech zvítězil právě dokument – v Cannes kdysi uspěl Malleův podmořský Svět ticha (1956), v Benátkách se prosadil rovněž Rosiho „silniční“ Sacro GRA (2013).
Zbývá dodat, že i v česko(slovenském) kontextu nalezneme podobně zacílené dokumenty. Před bezmála šedesáti lety vzniklo Zacharovo Psychodráma (1964), tehdejší cenzurou na několik let zakázané kvůli tomu, že „ukazuje život v socialistickém státu jako bezvýchodný“, k nejnovějším položkám patří televizní cyklus Péče o duši (2022).
Český plakát k filmu Na lodi Adamant, repro: Aerofilms
Na lodi Adamant / Sur l’Adamant (Francie, 2023, stopáž 109 minut)
Scénář, kamera, střih, režie: Nicolas Philibert.
Česká premiéra: 13. července 2023.
