Kde pacienti našli svůj ráj. Dokument, jenž vyhrál na letošním Berlinale, v českých kinech

Adamant, v Paříži na Seině zakotvený denní stacionář pro duševně nemocné, vlastně není loď: Je to dvoupatrová dřevostavba na nosné plošině, u níž se sotva předpokládá plavba. Jde o součást širšího nemocničního komplexu, otevřeného před čtyřmi roky. A tady se s kamerou na nějaký čas usadil věhlasný francouzský dokumentarista Nicolas Philibert. Vznikl film Na lodi Adamant.
Zkušený Nicolas Philibert (* 1951), jehož proslavil snímek Být a mít (2002) o údělu jednoho venkovského učitele, nezůstal v případě svého nejnovějšího projektu Na lodi Adamant nezúčastněným pozorovatelem. Vrostl do zvoleného společenství a stal se jeho součástí. Mimoděk postihl i postcovidovou situaci, dokládanou u některých jedinců (špatně nasazenými) rouškami či respirátory. Důležitý je tu rys kolektivního společenství, v němž se nacvičují bezkonfliktní modely soužití mezi pacienty i jejich spolubytí s lékaři a ošetřovateli, kteří se jim pokoušejí vnuknout určitou míru samostatnosti i zodpovědnosti.
Tamní personál se k přítomným klientům chová trpělivě a zdvořile, v rámci léčebné terapie je nechává vykonávat jednoduché činnosti (třeba počítání každodenních příjmů a výdajů), nabízí jim seberealizaci v kroužcích a dílnách (mohou se věnovat hudbě, zpěvu, keramice, výtvarnému umění, zkoušejí obsluhovat), pořádají se filmové projekce. Nicméně zdravotnický dohled se zdráhá případným zájemcům z řad pacientů svěřit samostatné vedení takovýchto aktivit (například kurzů tance).
Režisér se ocitl před náročným úkolem: Pacienty (někdy navenek spíše jen podivínské figury), kteří si vesměs uvědomují svou odlišnost i nutnost své postižení korigovat léky, zachycuje řekněme korektně v tom smyslu, že jim poskytne mimořádně dlouhou dobu, aby se – nejčastěji v nepřerušovaném detailním záběru – mohli plně projevit. Propůjčuje jim důstojnost bytí. Takže je spatříme, jak zpívají, malují, diskutují, objasňují své úmysly. Svěřují se s „odvrácenou stranou“ svých potíží, třeba s hlasy, které jim to či ono přikazují. Vesměs získali náhled na svou situaci a jsou vděčni, že mohou pobývat „na svobodě“, a nikoli uzavřeni mezi čtyřmi stěnami nemocničního pokoje. A považuji za výmluvné, když protestují proti tomu, aby pachatelé teroristických útoků byli alibisticky označováni za „psychicky choré“…

Filmař Philibert se vzdal atraktivnějšího vypravěčství. Nezastírá svou přítomnost – klienti reagují na kameru či přímo oslovují režiséra a zvukaře (v obraze nezachycené). Vyhýbá se jakýmkoli komentářům, neklade doplňující dotazy. Diváci mohou výsledek hodnotit jako zdlouhavý a monotónní, neboť sledujeme především ucelené sólové umělecké výstupy (zejména hudební), případně monology, jimiž se protagonisté prezentují, aniž by byli přerušováni. Nelze tvrdit, že by se jednalo výhradně o intelektově „jednoduché“ jedince. Přítomen je kupříkladu nadaný člověk schopný uvažovat o svém sepětí s malířem Vincentem van Goghem i s muzikantem Jimem Morrisonem, do popředí vystoupí i kdysi (jak to o sobě tvrdí) špičková tanečnice…
Lze namítat, že tento dokument předkládá až idylické obrazy: Neobsahují sebemenší zádrhel, jedinou pochybnost vysloví až závěrečný titulek vznášející dotaz, zda se na provoz Adamantu naleznou finance i v budoucnu. Z poklidu, který vyprávěním prostupuje, vyrůstá prosté sdělení o potřebě vzájemné tolerance a ohleduplnosti.
Nicolas Philibert téměř výhradně setrvává v různých částech Adamantu, pouze ojediněle nahlíží do míst, která jej obklopují – do listoví stromů, na kamenné obruby kotviště. Stahovatelné vnější žaluzie, jejichž pohyb spatříme zvenčí i zevnitř, spoluvytvářejí malebný prostor, který pracuje jak se světlem, tak s odrazy vodní hladiny a jejím kolébáním.
Philibertův tvůrčí počin, první, který pronikl do české filmové distribuce, zaujal porotu berlínského festivalu natolik, že mu udělila nejvyšší ocenění, Zlatého medvěda. Nebylo to poprvé: Před několika lety se tam obdobně uplatnil Rosiho „uprchlický“ dokument Fuocoammare – Požár na moři (2016). Snímek Na lodi Adamant se tak ocitl mezi těmi výjimkami, kdy na prestižních festivalech zvítězil právě dokument – v Cannes kdysi uspěl Malleův podmořský Svět ticha (1956), v Benátkách se prosadil rovněž Rosiho „silniční“ Sacro GRA (2013).
Zbývá dodat, že i v česko(slovenském) kontextu nalezneme podobně zacílené dokumenty. Před bezmála šedesáti lety vzniklo Zacharovo Psychodráma (1964), tehdejší cenzurou na několik let zakázané kvůli tomu, že „ukazuje život v socialistickém státu jako bezvýchodný“, k nejnovějším položkám patří televizní cyklus Péče o duši (2022).
Český plakát k filmu Na lodi Adamant, repro: Aerofilms
Na lodi Adamant / Sur l’Adamant (Francie, 2023, stopáž 109 minut)
Scénář, kamera, střih, režie: Nicolas Philibert.
Česká premiéra: 13. července 2023.