Režisér Albert Hospodářský: Vidina katastrofy je spojená se silnou melancholií. Nezbývá nám než ji přijmout

Na podzim 2019 se váš portrét básníka Daniela Hradeckého dostal do hlavní sekce jihlavského dokumentárního festivalu a váš první celovečerní snímek Brutální vedro uvedl karlovarský filmový festival. Mění festivalová účast váš pohled na vlastní filmy?

Řekl bych, že ne. Co fakt mění pohled, je objemnost Brutálního vedra. Byla to úplně nová zkušenost. Byť je to malinký film, i tak to bylo hrozně moc práce. Víc si uvědomuji, jak náročné to je, tudíž jsem opatrnější nebo ostýchavější v rozhodování, co dál, jak sám sebe vnímat a jak pokračovat.

Dosud jste točil hlavně dokumentární filmy a zároveň jste studoval Katedru dokumentární tvorby na FAMU. Co vás přimělo debutovat celovečerním hraným filmem?

Odjakživa jsem chtěl dělat hlavně hraný film. Dokument byl radostná náhoda. Jsem hrozně rád, že to šlo touhle cestou. Od první chvíle jsem hledal způsob, jak si vytvořit vlastní hybridní cestu, abych se trošku hranému filmu přiblížil. Na začátku třetího ročníku jsem cítil, že chci aktivně zažít kontrolu. Zní to zvláštně, ale je to v podstatě věc, která mě fascinuje – ovládnout filmové médium a mít zodpovědnost za každý jeho aspekt. Pak je to hrozně moc o tom naučit se s tím pracovat a nenechat to příliš ulétnout.

Máte pocit, že jste si to nenechal ulétnout?

Myslím, že naštěstí ne, aspoň ne fatálně. Při natáčení Brutálního vedra nastaly občas situace, kdy jsem se cítil příliš sebejistě, pohodlně a spokojeně ve vůdčí roli a příliš jsem si užíval to, že můžu rozdávat pokyny. Je to v pořádku. Je to součást té práce, ale jakmile si to člověk příliš užívá, je to nebezpečné a kontraproduktivní vůči lidem, se kterými pracujete, ale i vůči filmu jako takovému. Za necelých třicet natáčecích dnů se mi to stalo třeba dvakrát na deset minut. Rychle jsem se toho zalekl a vycouval z toho. Zároveň největší radostí pro mě byla spolupráce s producentem Ondřejem Lukešem a kameramanem Tomášem Uhlíkem a se spoustou dalších lidí, kteří sice vzali můj prvotní impulz, ale nechali ho vyrůst do něčeho, co bych sám nikdy nedokázal.

Když jsem koukala na Brutální vedro, nemohla jsem se zbavit dojmu, že mi v lecčems připomíná loňská Běžná selhání Cristiny Groșan, a to zejména v tom, že vidina blížící se katastrofy mění nějakým způsobem to, jak se vztahujeme k sobě a našim nejbližším. Ovlivňují současné krize váš pohled na to, jak přistupujete ke svému okolí?

Stoprocentně. Je zajímavé, že Brutální vedro se na mnoha úrovních podobá Běžným selháním. Je to také jeden den, průplav jednou situací, jeden okamžik. Přesto si myslím, že můj film je v něčem také dost jiný. Každopádně pocit, který popisujete, zažívám, ale mnohem méně zřetelně než postavy v mém filmu, které si tím musí projít rychle skrze jeden zřetelný projev osudu. Myslím si, že všichni ten pocit zažíváme mnohem pomaleji a má to mnohem nejasnější obrysy. Plíží se nenápadně a najednou si uvědomíte, že se něco změnilo hrozně moc i v tom, jak vnímáte svět nebo lidi kolem sebe. Provází ho silná melancholie, která se nikdy nedá úplně setřást a se kterou je potřeba se smířit a pojmenovat si ji.

Mění mě to, ale hrozně neuspokojivě. Nevím, jak dlouho ta proměna bude ještě trvat, nebo jestli se úplně stabilizuji a najdu si odpověď. Předpokládám, že spíš se bude vyvíjet celý život, pokud si ho společně nepojmenujeme dostatečně konkrétně na to, abychom se mohli všichni zklidnit.

Zmiňujete melancholii. Hned jsem si intuitivně vybavila Trierovu Melancholii, kde figuruje další k Zemi se blížící těleso…

Bral jsem to tak, že je to klasický symbol, a tudíž jsem i doufal, že to člověk bude brát jenom jako pojící prvek, do kterého si vloží, co bude chtít.

Plakát k filmu Brutální vedro, foto: Artcam

Brutální vedro se svým úvodem a koncem uzavírá do narativního kruhu, ze kterého vyvstává linka urovnání dysfunkčních rodinných vztahů. Hlavní postava si prochází kolotočem nešťastných příhod, aby se vrátila na startovní čáru. V čem se její perspektiva během toho procesu změní?

Jde o realitu, kterou hlavní postava musí nutně přijmout, pokud chce najít formu radosti nebo klidu v životě, který ji čeká. Je zajímavé, že my s bratrem Vincentem (představitel hlavní role ve filmu Brutální vedro – pozn. red.) máme nádherný, zdravý a strašně silný vztah s otcem i s matkou. Cítil jsem, že rodinná figura ve filmu je zástupná v tom, že je to element života, který si nevyberete. Sice od něj utečete a separujete se, což vám může poskytnout pocit svobody, ale zároveň tam vždy zůstane velká nedořešená prázdnota. Čistě subjektivně si myslím, že je lepší se s těmi věcmi smířit a snažit se je pak zevnitř měnit k lepšímu, ale s pochopením a přijetím.

Skoro všechny postavy Brutálního vedra si hledají útočiště v různých formách intimity, občas i sexu. Myslíte, že potřeba zažívat intenzivní blízkost je tím, co člověk hledá tváří v tvář blížící se pohromě? Je to základní pud, kterým reagujeme za daných okolností?

Z mojí zkušenosti je fyzický dotek a kontakt s někým, koho milujete, nebo po kom toužíte, extrémně rychlou záplatou na duševní bolest. Často je to ale i nefunkční záplata a myslím si, že v tom filmu je také řečeno, že je to často kontraproduktivní, destruktivní, strašný impulz, který podle mě do jisté míry všichni sdílíme. Dá se v tom najít rychlá spotřební radost. Ve filmu se to objevuje proto, že to podle mě hodně souvisí s přechodem z dětství do dospělosti, který postava Vincenta bez debat zažívá společně s velkou sexuální frustrací a neví, jak se tomu postavit. Je hrozně zvědavý, ale příliš stydlivý na to, aby to zvládnul. Pošramocený svět, v němž lidé jsou příliš uvolnění, příliš impulzivní, ho konfrontuje s touhle emocí, kterou v sobě nedovede nijak pojmenovat.

Brutální vedro občas působí až surreálně, skoro jako zkušenost na tripu. Pár scén charakterizuje velmi pomalé tempo, zvuky psychedelických kytarových riffů, některé postavy se chovají dost nevyzpytatelně. Můžete trochu rozvinout, co jste zamýšlel tímhle důrazem na absurdnost?

Nejvíc to z toho, co mě baví a co mě poutá jako diváka nebo čtenáře. Vykloubenost, jemná stylizace dialogů a pohybů postav se mě vždy hrozně dotýkaly. Chci, aby v čemkoliv, co budu dělat, toto bylo přítomné. Zde se to protnulo s tím, že šílené vedro po boku mastnosti a tekutosti prostoru zpomaluje všechno, co se děje, a noří to do zvláštní tekutiny, ve které všechno klade mnohem větší odpor. Proto si myslím, že na dramaturgické rovině to má podpořit pocit strnulosti. Mělo by to pomoct divákovi cítit únavu a ambivalenci z očekávání nejhoršího. Ale určitě to bylo intuitivní.

S takovou atmosférou třeba dokáže dobře pracovat David Lynch, který byl pro mě v určité fázi života hodně důležitý. Daleko víc mě inspirovalo ho poslouchat, než koukat na jeho filmy. Mám pocit, že se tak i vyjadřuje. V jeho projevu je zvláštní neuspěchanost, která vytváří klid plný napětí. Je to zvláštní emoce. Člověk furt cítí, že se blíží něco špatného, něco se pokazí, nebo se dozví něco podstatného. Přitom je to jen aura, kterou je to všechno obalené.

Trailer k filmu Brutální vedro, repro: YouTube

Vincent je pasivní postavou, skrze niž si ostatní plní svoje potřeby a ventilují své emoce, pokud tedy nejde o záchranu druhého člověka. Proč ale Vincent nikdy bezprostředně neobhájí sám sebe?

Hlavní postava vychází z reálného charakteru mého bratra. Začalo to tak, že mi přišlo velmi zajímavé, kolik konfliktů se v něm odehrává a jak jasně artikulované jsou všechny jeho pohyby, proměny a problémy, které navrch prožívá. Vedle toho mi přišel fascinující i fyzicky, a tudíž mě zajímá jako postava i objekt filmů. Každé rozhodnutí při tvorbě té postavy bylo definováno tím, jak on zápasí s danými situacemi a jak se k nim staví. Shodou okolností se zrovna nacházel ve fázi života, kdy byl takhle pasivní, ale zároveň se furt nechával strhávat proudem. Byl ultra pasivní, a přitom se mu furt dělo něco šíleného. Neustále byl buď svědkem, nebo aktivním protagonistou hrozně složitých situací – radostných i smutných, a přitom celou dobu nic neřekl, nic neudělal, o ničem nerozhodnul. Podstatné však je, že Vincent se stále mění. Ve fázi největšího otupění byl aktivní jen tehdy, když šlo o někoho úplně jiného. V takových chvílích zapomněl sám na sebe, na své nedokonalosti a byl schopen se ponořit například do konfliktu.

Už dříve jste s bratrem spolupracoval – točili jste dokument o tom, jak se na cestě po Tatrách s Vincentem zbavujete předsudků o něm. Zajímalo by mě, jestli v Brutálním vedru rozvíjíte nějaká témata, které jste už načal v Cestě k bratru? Alespoň motiv cesty mi přijde velmi podobný…

Motiv cesty je ve všem, co jsem točil. Je to pro mě přirozený a snadný způsob vyprávění, který mi poskytuje výchozí bod a cíl. To je osa příběhu, díky které můžu divoce upustit uzdu nebo se kreativně odvázat. Přesto po dokončení Brutálního vedra cítím, že jsem to vypotřeboval. Je to forma vyprávění, kterou bych v tuto chvíli nerad recykloval. Měl bych pocit, že se nikam nevyvíjím. Od té doby, co je Vedro hotové a snažím se pracovat na nových věcech, tak chci pochopit jiný způsob narativního vyprávění.

Druhá věc je, že žádná témata z minulých filmů nerozvíjím. V Cestě k bratru jsem si doslova našel cestu k Vincentovi. Do jisté míry jsem ho pochopil, úplně jsem ho přijal a zamiloval si ho. Stal se pro mě naprosto zásadní inspirací, protože je absolutně sám sebou. Je to asi jediný člověk, ze kterého mám pocit, že je absolutně transparentní. Zároveň mi přijde jako skvělý herec. Myslím si, že bude součástí čehokoliv, co budu dělat. Má spoustu odlišných poloh, které vůbec nejsou pasivní. Má velký dar pro komický, aktivní verbální nebo pohybový projev, proto s ním chci pracovat dál, kutat, dolovat náš vztah a využívat inspiraci, kterou z něj získávám. Byť asi nebudu dělat další film zase s ním v hlavní roli jako emoční pokračování Vedra, ale rád bych, aby byl jeho součástí.

Na konci Cesty k bratru docházíte k závěru, že jste si s Vincentem v mnoha ohledech dost podobní. Nakolik si do hlavní postavy Vedra projektujete i sám sebe?

Hodně. Určitě s ní sdílím úzkosti, za které jsem se vždycky strašně styděl. Dělal jsem všechno pro to, aby mě nikdo neprokoukl a abych působil pevně a silně. On se za to nedovede stydět. Je pro mě hrozně fascinující, že v jeho akceptaci totálně nedokonalého prostoru a vlastní osoby je síla a hrdinství největšího kalibru. Proto mi přišlo, že si totálně zaslouží být hlavní postavou jakéhokoliv filmu, protože jde o hrdinskou postavu, přestože druh jeho hrdinství je hodně divný, moderní a nemá nic společného s rytířem v pohádkách.

Jak se podle vás promítl váš dokumentaristický background do toho, jak jste uvažoval během natáčení Brutálního vedra? Bylo to v něčem omezující? Anebo vám to otevřelo nové možnosti uvažování o vlastní tvorbě?

Dokument je něco, co mě hrozně zasáhlo, postupně se to rozprchlo, ale zůstává po tom pozitivní rána. Stalo se mi to náhodou. Potkal jsem díky dokumentu lidi, kteří mě okouzlili. Zamiloval jsem se do jejich energie a intuitivně jsem se snažil najít svůj způsob, jak přemýšlet o tom, co je dokumentární záznam. Teď se mnohem víc otevírám hranému formátu, který jsem odjakživa chtěl dělat. Je to pro mě uspokojivější a přirozenější. Jsem hrozně nesvůj v dokumentárním rozhraní. Nemůžu se v něm nijak skrýt.

Mám pocit, že nemám vlohy dělat dokumentární film, který se snaží o objektivitu. Zůstala ve mně schopnost nadchnout se pro skutečné lidi kolem mě a čerpat z nich. Vedro je obsazené lidmi z mého okolí. Moje přítelkyně hraje víceméně hlavní ženskou roli. Můj zvukař a kamarád se objevuje v jedné z důležitých rolí. Teď s kamarádem píšeme novou věc. Přál bych si, aby to byl můj další film. Jsou tam dvě hlavní postavy a obě také silně vycházejí ze skutečných lidí, které znám.

Režisér Albert Hospodářský, foto: archiv autora