Režisér Robert Hloz: Bod obnovy je vizuální atrakcí i morálním varováním před technologiemi

Od české premiéry Bodu obnovy na karlovarském festivalu uběhlo už několik měsíců. Za tu dobu kritici stihli váš debut označit za důkaz, že i v Česku lze vytvořit světově působící sci-fi. Jak vnímáte to, že váš film zapadl do škatulky „na Česko dobrý“?

Já budu spokojený snad jedině tehdy, až jednou s nějakým filmem vyhraju Oscary nebo Zlatou palmu v Cannes. Ale určitě si myslím, že se podařilo udělat maximum v rámci středoevropských podmínek. Vždy si budu říkat, že to mohlo být lepší, navzdory tomu, jak by se o Bodu obnovy psalo. Když dotočíte, tak vás začnou napadat všechny ty věci, které jste mohli udělat jinak – zábavněji, velkolepěji, dojemněji. Je to proces učení. Je však těžké si to uvědomit předtím, než je film hotov. To vyžaduje velkou zkušenost, kterou režiséři nabírají celý život, ale zároveň ta nejlepší díla nejsou často posledními filmy daných režisérů. Je důležitý určitý balanc, kdy má režisér zkušenosti a zároveň ještě odvahu experimentovat. Sejde se to obvykle někdy v polovině kariéry, ve které jsou ta díla nejsilnější.

Doufám, že můj film je odrazový bod, o kterém můžu říct, že je v rámci českého kontextu dost jedinečný. I další projekty, které chystáme, míří dál a výš. Ale nechci předjímat budoucnost. Třeba se to nepovede a moje kariéra shoří. Přesto si myslím, že to, co se povedlo s Bodem obnovy, tady dlouho nebylo a nebude. Zkrátka projekt takového rozsahu je extrémně náročný.

Pro herečku Andreu Mohylovou je to první velká role v celovečerním filmu, foto: © Film Kolektiv – Max Stano

Ptala jsem se na to proto, že o koncepčně inovativních nebo progresivních českých produkcích se hovoří uznale ve vztahu pouze k tuzemskému kontextu. V hodnoceních filmu Banger. Adama Sedláka nebo Hranic lásky Tomáše Wińského se často objevovaly formulace, že jsou to snímky dobré „na české poměry“. Není jim to na škodu?

To je pro Česko specifické. A velmi záleží také na čase. Když člověk udělá tak výrazný a zajímavý debut jako Banger., lidi si řeknou, že už něco takového viděli. Ale jestli za dvacet let třeba bude z Adama Sedláka hvězda mezinárodního formátu, nebudeme už říkat, že Banger. byl dobrý film jen v českém kontextu. Naopak, bude zaznívat, že už tehdy bylo jasné, že Sedlákovy filmy budou strašná pecka. Budeme na to nahlížet z perspektivy toho, kam se kariéra tvůrce posunula. Máme tendenci Čechy automaticky podceňovat a jsme natolik zdrceni  negativismem minulých neúspěchů, že příští možný úspěch se už jeví jako statisticky nepravděpodobný. To ale neznamená, že není možný.

Zároveň ve svém snímku středoevropský kontext nezastíráte. Brutalistní architekturu využíváte coby součást své vize budoucnosti, místy se mihnou easter-eggy jako nezrealizovaná Kaplického chobotnice. Jak se vyvíjel koncept fikčního světa Bodu obnovy tak, aby působil důvěryhodně v českém kontextu?

Od začátku jsme chtěli použít zdejší ikonické budovy v tom smyslu, že je nadstavíme. Říkali jsme si, jak by vypadaly v budoucnosti, kdyby se povolila jejich přestavba anebo dostavba. Toto byl první výchozí bod. Dlouho jsme vybírali, jaké budovy to budou a jakým stylem je pojmeme tak, aby nepůsobily genericky. Našim záměrem bylo, aby ty obrazy byly ikonické.

Poté jsme projížděli, fotili a testovali spousty budov. Některé byly jasnou volbou od začátku, protože už jejich tvary nás sváděly. Nechtěli jsme, aby se to divákovi pletlo s americkými filmy, kde jsou jen samé skleněné mrakodrapy. Uchýlili jsme se k brutalismu a neobaroku, které dnes vymírají, protože mnoho entit je chce zbourat. Napadlo nás, co když se za dvacet let změní vkus, a naopak je budeme považovat za hrozně cool. Náš svět se odehrává za dvacet let, takže pojďme toho využít a udělat z toho směru nový směr.

Začal se nám skládat obrázek světa, do něhož jsme chtěli propsat jednoduché, ale hrozně výrazné a ikonické tvary nejen ve vztahu k architektuře, ale i designu zařízení, počítačů anebo aut. Opět jsme se koukali zpátky do minulosti, kde jsme nabrali reference. Pak jsem prošel ty nejlepší designy z osmdesátých a devadesátých let a společně s architektem jsme předělali auta v duchu neofuturismu. Touto cestou jsme postupovali dál a aplikovali jsme tento styl na skoro každý aspekt filmu. Až z toho vznikl docela konzistentní svět. Měli jsme velké obavy z toho, že nebude dostatečně uvěřitelný, ale už po prvních testovacích projekcích se ukázalo, že diváci uvěřitelnost světa hodně chválí. Myslím že je to překvapilo.

„Od začátku jsme chtěli použít zdejší ikonické budovy v tom smyslu, že je nadstavíme. Říkali jsme si, jak by vypadaly v budoucnosti, kdyby se povolila jejich přestavba anebo dostavba,“ říká o vizualitě snímku režisér Hloz, foto: © Film Kolektiv – Max Stano

Proč v designu jednotlivých předmětů saháte až do osmdesátých a devadesátých let? Dokážu si představit, že za dvacet let budou lidi považovat nynější nové technologie za vykopávky…
To je samozřejmě relevantní dotaz. Produkce sci-fi filmů nabírají velmi dobré designéry, kteří předbíhají dobu. Někdy se trefí a někdy ne. Snažili jsme se o něco, co by necílilo na prvoplánově líbivý neofuturismus. Zažili jsme dobu návratu osmdesátkových vizuálů, které se objevovaly například v sérii Stranger Things. Řekli jsme si, že jde o vlnu, která přejde. Pak nastane mezidobí, kdy budou cool věci z let 2000 až 2010, kam patří první iPhony. Ale co se bude dít v roce 2040?

Došli jsme k tomu, že v budoucnosti padne důvod většinu předmětů vlastnit fyzicky. Pravděpodobně budou dostupné v podobě čipu. V něčem je to cool, ale není to filmově a divácky příliš zábavné. Megakorporace totiž milují jednu lidskou vlastnost, a tou je touha vlastnit. V momentě, kdy se dostaneme do stádia, že člověk nebude potřebovat mít fyzický mobil nebo hodinky, spustí se nová vlna urputné potřeby vlastnit. V módě vždy nastane protiakce.

Toto byly pilíře, o něž jsme se opírali a které se nakonec spojily v jeden designový jazyk. Primární pro nás bylo, abychom co nejvíce vycházeli z věcí, které existují, a ty upravovali. Vyrábět každou věc úplně od nuly by přidalo do rozpočtu nulu navíc. Omezení, která autor má, ho však směrují a vytváří jedinečnost finálního výstupu.

Související článek

Bod obnovy: Za málo peněz docela dost vizuální muziky, ale svým sdělením je to vize skromná

• Jan Jaroš

Podle čeho jste se rozhodovali, který z přístrojů bude navržen v retrofuturistickém duchu?
Pracovali jsme s tím, že každá fáze moderního světa má škálu přístrojů, od starších a levnějších až po ty drahé a moderní. Lidi u sebe dnes nosí mobily, z nichž některé jsou z roku 2014 a některé letošní. Největší vizuální rozdíl mezi nimi spočívá v jejich opotřebovanosti. V Bodu obnovy jsme rovněž chtěli zdůraznit odlišné socioekonomické postavení jednotlivých postav. Em je policistka a policie snad nikdy nebude privilegovaná vrstva. Do horní příčky se řadí manželka jednoho z nejlepších doktorů v zemi.

Ve vztahu k retrofuturistickým autům nám přišlo vtipné, že v rámci elektromobility zůstáváme ve východní Evropě, kde je nakupování aut pořád z nějakého důvodu těžší než v západní Evropě, protože naše ekonomika neroste tak, aby západ doháněla. V budoucnosti proto bude levnější si vzít zajímavý existující design starého auta a dát do něj elektromotor. Je to trochu takový hračičkovský sen, ale myslím si, že filmy jako Bod obnovy slouží k tomu, aby si člověk v jejich fikčním světě sny plnil. Úlohou filmaře je divákům za cenu lístku nabízet sny, které si mohou prožít.

Policistku Em Trochinowskou (Andrea Mohylová) provází při vyšetřování podezřelých úmrtí nedávno zavražděný výzkumník Kurlstat (Matěj Hádek), jenž se po svém ne zcela legálním oživení vnutil do její blízkosti, foto: Film Kolektiv – Max Stano

To zní jak hollywoodský bonmot…
Člověk si za vstupenku do kina kupuje různé emoce. Například v sociálním dramatu je schopen nahlédnout pod slupku nějakého problému. V lidech, jimiž třeba opovrhuje, najednou může objevit velkou sílu a inspiraci. V našem filmu si člověk kupuje vizuální atrakci, které by se mohl dožít. V balíčku přichází i morální varování před vývojem technologií, například ve vztahu k lehkovážnému nakládání s osobními daty.

Při prezentaci filmu na festivalu Black Nights v Tallinu před pěti lety jste zmínil, že nevíte o žádném východoevropském sci-fi, které by se ponořovalo do problémů daného regionu. Ústředního bubáka aneb technologii, která se zvrtla, představuje v Bodu obnovy možnost zálohování osobnosti. Reflektuje tento motiv určitý specifický fenomén východní Evropy? Přišlo mi, že se spíše vztahuje k univerzálnější problematice pozdního kapitalismu, například ve vztahu k extrémní komodifikaci…

To jsou super slova, která bych se bál vyslovit, ale je to určitě tak. V době, kdy jsme prezentovali film v Tallinu, se scénář nacházel v úplně jiném bodě. Tehdy se hodně soustředil na problémy uprchlictví, respektive našeho strachu z uprchlíků. Bod obnovy ukazoval alternativní budoucnost, ve které se tento strach realizuje, a lidi kvůli němu mají potřebu se zálohovat. Pak ta vlna odezněla a začaly zase jiné problémy jako teroristické útoky a pandemie. Uvědomili jsme si, že scénář musí být univerzálnější. Došlo nám, že všechny tyto problémy spojuje strach ve společnosti. Proto náš koncept vypovídá o tom, že ve společnosti panuje uměle vytvořený absurdní strach a systém na něj poskytuje lék, který přitom tuto úzkost dále umocňuje.

Myslím, že zúžení této myšlenky do obecnějšího tématu Bodu obnovy prospělo. Udělali jsme nadčasový film, který bude relevantní i za deset let. Například během psaní poslední verze scénáře začal covid. Herečku Ivetu Duškovou jsme obsadili na poslední chvíli, protože se ta postava změnila. Když si poprvé přečetla scénář, byla nadšená, jak je nápad aktuální a velmi důmyslně mluví o strachu z covidu. Přitom jsme scénář vůbec nepsali s vědomím, že covid bude existovat.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Mně váš snímek přišel kulturně relevantní v částech, kde se v kamerové práci Filipa Marka střídají opulentní celky ploch pokrytých solárními panely s krajinou továrních komínů. Takový černohumorný odkaz na to, že ani za následujících dvacet let se klimatická politika neposune o moc dál…

Je to reference na současné lokální problémy, které jsou i jinde. Na českého diváka takové scény dělají určitě jiný dojem než na lidi neobeznámené s tuzemským kontextem. Pro ně je to jen super šílený záběr někde z východní Evropy. Muselo to tam být. Přišlo nám to, jak říkáte, vtipné, ale v něčem hodně mrazivé.

Na snímku je dost vidět, že těží z obšírné znalosti sci-fi žánru. Místy se v něm objevují odkazy na médii hojně zmiňované filmy Blade Runner, Minority Report, Totall Recall. V dynamice a charakterech ústřední dvojice jsem viděla i spojitost se Zvláštními dny a konceptem „času za peníze“ mi to připomnělo i novější produkce jako Vyměřený čas. Sám jste zmiňoval inspiraci Potomky lidí. Jaká sci-fi na vás zanechala nejvýraznější stopu? A je pro vás těžké se od toho vzoru ve své tvorbě oprostit?

To byla největší výzva. Celý tým miluje všechny filmy, které jste zmiňovala. Obzvlášť rád mám Spielberga, hlavně jeho A.I. Umělou inteligenci a Minority Report. Říkali jsme si, že Bod obnovy se nesmí snažit být jako tyhle filmy, protože to nikdy nezaplatíme a nelze je zreplikovat. Byl to zároveň ovšem klíč k tomu, jak vytvořit dílo, které se těmto titulům v něčem bude blížit. Jinak by se Bod obnovy nedostal do fáze prvního natáčecího dne.

Zároveň jsme brali v potaz i rozpočtově menší produkce jako Ex Machina, Her nebo Gattaca, u kterých jsme měli pocit, že by v Česku šly natočit. S láskou a s podprahovým vnímáním výpravnosti, které se do té práce propisují, mohl vzniknout Bod obnovy mísící minimalismus příběhu s velkolepostí toho světa. Mým cílem bylo vytvořit uvěřitelný svět vzdálený od toho, který obvykle vídáme v českých filmech, a představit novou realitu obnášející filozofické otázky, které daného diváka budou fascinovat. Vypadá to, že se nám to v lecčems povedlo. Doufám, že jednou si budu moct natočit svou Dunu. To by bylo skvělé. Je škoda, že tyhle filmy postupně vyčerpávají náměty, které miluji. Denis Villeneuve je postupně všechny vyžere. Ale ať to dělá; lepší, než aby to vznikalo ve špatné kvalitě.

Jak vnímáte budoucí vyhlídky rozvoje sci-fi v tuzemsku? V posledních letech se prokázalo, že se tento žánr nebo jeho prvky postupně uchycují v kvalitních českých produkcích – ať už bych měla zmínit Běžná selhání Cristiny Grosan nebo Brutální vedro Alberta Hospodářského…

Myslím si, že žánrová hra s divákem tu bude stále více přítomná. Nevím, jestli vyloženě v žánru sci-fi. Udělat takový film je extrémně finančně a časově náročné. Málokterý zdejší tvůrce má možnost se věnovat jednomu filmu takhle dlouho a důkladně, aniž by u toho umřel hlady. Pracoval jsem s producentem, s nímž jsme našli společnou řeč v tom, že se oba živíme reklamní tvorbou. Díky tomu jsme schopni se věnovat filmu nezávazně. Chtěli jsme ho udělat co nejlíp a samozřejmě diváci na něj musí chodit, protože je fakt drahý. Zároveň jsme se vyhýbali kompromisům ve formě product placementu.

Potěšilo mě nevšední herecké obsazení. Na filmu jste spolupracoval převážně s divadelními herci, ve vedlejších rolích se objevuje například Slovák Milan Ondrík nebo Lech Dyblik, který patří mezi ikonické herce polské kinematografie. Proč jste se rozhodli pro komerčně méně známé herce a herečky a jak se vám pracovalo se zahraničními herci?

Všichni jsme už trochu unavení tím, když vidíme stejné herce ve stejných rolích. Ten film měl od začátku ambici být trochu jiný. Zároveň to vneslo obavu, že ty tváře budou až moc neznámé. Rozhodli jsme se toho nebát, udělat na každou roli velmi poctivý casting. Ve výsledku tam také hrají největší české hvězdy jako Václav Neužil a Matěj Hádek. Ono se často ukáže, že ty největší hvězdy jsou zároveň ti nejlepší herci pro danou roli. Nedá se to generalizovat. Nakonec vznikl mix překvapivých tváří a těch, které známe, ale tady je vidíme v novém kontextu.

Největší výzvou bylo obsazení hlavní hrdinky. U ní zvažujete, jestli to nedat známé herečce, která má své publikum. Andrea Mohylová však do obrazu vnesla určitou hypnózu. Byla naprosto originální a dala tomu filmu úplně nový look. Když jsem v dětství viděl Hvězdné války, kde hlavní postavu Luka Skywalkera hraje Mark Hamill, tak jsem od té doby přemýšlel, jak je možné, že neznámý herec hraje v nejkultovnějším filmu světové popkultury. Chtěl jsem tenhle princip zopakovat.

Ve filmu se střídá čeština a slovenština, ale nápisy jsou v angličtině a děj filmu se nevyžívá v nuancích pomrkávajících na české publikum. Měl jste od začátku v plánu dostat snímek do mezinárodní distribuce? Budete ho uvádět mimo jiné v USA a Austrálii…

Pokud chcete udělat dobrý film, tak ambice by měla mířit k tomu, aby byl dobrý v mezinárodním měřítku. Nejoblíbenějším filmem většinového diváka často není český film, ale americký. Pak je segment diváků ČT art nebo ČT2, kteří mají raději korejský nebo izraelský film. Dále je skupina diváků, která má nejraději Pelíšky nebo Babovřesky. Ale proč ne? Takhle je to správně. Každopádně si myslím, že majorita má ráda film, který má silné sdělení, emoci a dá se na něj koukat opakovaně.

Když tvůrce automaticky počítá s tím, že by jeho film měl být srozumitelný ne třeba přímo pro celý svět, ale aspoň pro některé jiné země, tak dělá dobře a nezhoršuje tím kvalitu lokálnosti. Pokud to jde, film by měl být lokální a exotický pro zahraniční trhy, ale současně by měl být srozumitelný. Ve výsledku jde o médium extrémně univerzální. Vyprávíte obrazem a je škoda se nesnažit promlouvat k co největšímu množství lidí.