Bod obnovy: Za málo peněz docela dost vizuální muziky, ale svým sdělením je to vize skromná

Jak uvádí odborný měsíčník Film.sk, vizuálně ambiciózní dílo, natočené po mnohaletých přípravách v česko-slovensko-polsko-srbské koprodukci, mělo rozpočet pouhých zhruba 1,7 milionu eur (něco přes 42 milionů korun). Ale i za málo peněz lze udělat hodně muziky. Debutující režisér Robert Hloz (* 1989) se soustředil hlavně na vizuální podobu. Odborníci přes efekty mu vykouzlili (velko)město roku 2041 napěchované monstrózními budovami, v jejichž stínu se pohybují lidé zpovzdálí připomínající mravence. Rovněž pro kameramana Filipa Marka, jenž poněkud monotónně do obrazu vlil potemnělé, jakoby odlidštěné a přívětivosti zbavené barevné odstíny, je to celovečerní prvotina.

Hloz se v jednom rozhovoru svěřil, že na něho během studií v Jižní Koreji silně zapůsobila tamní „futuristická“ zástavba (ale přidat by mohl také malajský Kuala Lumpur nebo stavební zaujetí ropných emirátů). Filmoví recenzenti pak u Bodu obnovy nacházejí vliv vizionářských počinů, například členitých architektonických struktur ve snímcích Blade Runner (1982) a Minority Report (2002), interaktivní papírové noviny jsou až doslovně převzaty ze ságy o Harrym Potterovi. Na rozdíl od výše zmíněných snímků je svět konstruovaný v Bodu obnovy řekněme zmrtvělý, jakoby umělohmotný, schází mu jakákoli opotřebovanost a ošuntělost, vyhlíží jako nedotčená turistická atrakce, jako pouhá kulisa, která má ohromit, ale z hlediska potřeb příběhu se s ní nijak nepracuje.

Pro herečku Andreu Mohylovou je to první velká role v celovečerním filmu, foto: © Film Kolektiv – Max Stano

Robert Hloz a jeho spoluscenáristé (Tomislav Čečka, Zdeněk Jecelín) se zjevně inspirovali americkou „drsnou školou“, neboť předkládaný příběh postavili na postupném zpochybňování dosavadních zjištění, lidé nabývají i ztrácejí punc provinění, nalézaná podezření i zdánlivé důkazy ztrácejí platnost, když se ukáže, že obří korporace – jen naoko lidumilná – sleduje bezohledně vlastní prospěch. Je zde téma manipulovatelnosti veřejným míněním a vytváření si aureoly nepostradatelnosti.

Technologicky je Hlozova vize roku 2041 dost radikální a sotva lze předpokládat, že by se za osmnáct následujících let naplnila: lidé Bodu obnovy totiž dostávají možnost pravidelně si pořizovat záložní soubory sebe sama, což dovolí oživit je, pokud by předčasně zemřeli následkem třeba havárie nebo zabití. (K tomu se také vztahuje název filmu.) Jenže se vyskytnou podezřelé vraždy, kdy časově omezená šance na oživení již vypršela, případně taková záloha byla rovnou smazána, a to přitom u lidí, kteří k této technologii měli prominentní přístup.

Snímek Bod obnovy řeší v případě znovuoživování mrtvých i etické otázky, foto: © Film Kolektiv – Max Stano

Bod obnovy se dotýká rovněž etických záležitostí. Pokud je člověk (pokoutně) oživen s příliš starou identitou, vlastně nemůže být ani zodpovědný za činy, které spáchal později. A vyloučeno není ani selhání: i policista (zde „nadnárodní“) může pracovat nikoli v zájmu objasnění případu, nýbrž v něčí prospěch. Kromě toho všeho se zde vyskytuje alternativně fungující společenství, které odmítá „být v zálohovacím systému“ a upřednostňuje přítomnost nezvratitelného osudu. Na všechny tyto eventuality musí reagovat ústřední hrdinka příběhu, samotářská Em Trochinowská. Dlouho se vzpamatovávala z otřesu, když její manžel byl s definitivní platností zavražděn, protože kvůli časové prodlevě jej minula možnost být vzkříšen.

Pro letos šestatřicetiletou Andreu Mohylovou, která se před kamerou doposud mihla jen v seriálech, je to první velká role v celovečerním filmu. Zužitkovala ji snaživě, když u postavy Em zdůraznila urputnost, podezíravost, osamělost (zosobněnou ve snaze vyšetřovat bez cizí pomoci) a svého druhu i nedočkavost – na vlastní pěst vyráží do akce, aniž by vzala na vědomí příkazy nadřízeného.

Jednu z rolí ztvárnil i slovenský herec Milan Ondrík, foto: © Film Kolektiv – Max Stano

Při komplikovaném vyšetřování podezřelých úmrtí a pronásledování podezřelých ji provází nedávno zavražděný výzkumník Kurlstat (Matěj Hádek), jenž se po svém ne zcela legálním oživení vnutil do její blízkosti, neboť chce také zjistit, co se vlastně přihodilo. Jejím intrikujícím kolegou je policista z mezinárodní jednotky (Václav Neužil). V roli sebejistého šéfa zálohovací firmy spatříme Karla Dobrého. Konečně jako věčně nespokojeného, vrčivého nadřízeného poznáváme Jana Vlasáka. A protože jde o koprodukci, vyskytují se tu i herci zahraniční: ze Slovenska kupříkladu Milan Ondrík, z Polska Katarzyna Zawadzka, které jsme si mohli povšimnout v jedenáct let staré česko-polské koprodukci Polski film.

Režisér vnějškově napodobil vypravěčské postupy z amerických thrillerů, zní tu kovově expresivní hudba rovněž debutujícího Jana Šléšky, opakovaně a jako symbol „vyššího“, ne každému dostupného umění se vrací Debussyho Bergamská suita, respektive její třetí část nazvaná Svit luny. Vypravěčský důraz směřuje k atmosféře všeobecného ohrožení a vratkosti: hrdinka sama a bez zajištění vstupuje do nebezpečných míst, dochází k náhlým dějovým zvratům včetně dočasného vítězství padoucha (ještěže funguje včasné zálohování vlastní identity!). Příběh samotný považuji za klišovitý, plně podřízený zvolené žánrové orientaci.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Bod obnovy se fakticky odehrává v laboratorně konstruovaném vzduchoprázdnu. Kdyby se autoři doopravdy chtěli dotknout předvídatelné budoucnosti, zřejmě by museli vzít v potaz zejména klimatické otázky a rostoucí a nezvládnutou migraci a s ní spojené konflikty. Ostatně mezi postavami chybí zástupci jiných ras, sexuálních i genderových orientací, pominuty jsou vlastně jakékoliv menšiny, do nichž se současná společnost přitom stále více tříští, a těžko předpokládat, že tomu v roce 2041 bude jinak. K tečce si vypůjčím větu z týdeníku Reflex, kde v rubrice Never More k Bodu obnovy mimo jiné stálo: „Když tenhle karlovarský hit dokoukáte, chcete jen pokrčit rameny a jako pochvalu říct: To muselo dát práce.“

Plakát k filmu, foto: Film Kolektiv