Seriály generované AI nebo také ekologická katastrofa. Šestá řada Black Mirror je tu
Máloco dnes zažíváme napřímo – ideální situace pro novou řadu britského seriálu Black Mirror, který technologický vývoj, jenž vede k virtuálnějšímu a anonymizovanějšímu světu, předjímá už přes deset let. Avšak potenciál soudobé vyostřené diskuze o umělé inteligenci využila nynější šestá sezóna seriálu jen minimálně.
V roce 2011 odvysílal britský Channel 4 první sezónu dystopického seriálu Black Mirror (Černé zrcadlo). Tvůrce seriálu Charlie Brooker si tehdy vybíral výhradně témata z možné blízké budoucnosti, dnes už v nejednom případě žité reality (viz kupříkladu první epizoda třetí sezóny Pád střemhlav, „předjímající“ čínský kreditový systém). Před dvanácti lety působil Black Mirror vizionářsky a varovně zároveň. To, co v něm Brooker předpovídal, bylo docela dobře představitelné jako jakási černá verze společenského vývoje silně tvarovaného médii a technologiemi.
Charlie Brooker se zkrátka – podobně jako řada jeho žánrových předchůdců – projevil coby poněkud temný, ale ne marný věštec lidského pokroku. A nutno podotknout, že k některým svým „předkům“ se v seriálu hrdě hlásí, například k Rayovi Bradburymu či Robertovi Ansonu Heinleinovi. Zdá se však, že Brooker v nynější šesté řadě seriálu, jenž se od čtvrté sezóny přesunul z Channel Four Television Corporation na Netflix, od svého vizionářství víceméně upustil. Aspoň, že si místy udržel sobě vlastní vytříbenou satiru.
Trailer k šesté řadě seriálu, zdroj: YouTube Upozornění
Text obsahuje spoilery.
Máte po ruce sekeru?
Všech pět epizod šesté řady krouží kolem pojmu médium. V první epizodě (Joan je hrozná) podrobuje Brooker nemilosrdné reflexi samotnou streamovací platformu Netflix, která zde nese název, jak věrní diváci už vědí z předchozích řad, Streamberry. Té Brooker tentokrát předvídá neveselou budoucnost plnou audiovizuálního obsahu generovaného umělou inteligencí. Nevysychajícím přílivem námětů se přitom pro AI stávají přímo životy uživatelů. Po odsouhlasení „smluvních podmínek“, u nichž nikdo dost dobře neví, co všechno skrývají, uživatelé zjišťují, že nemají právo bránit se proti zneužití svých životních příběhů, jména či vizáže. A stejně tak proti tomu nic nezmohou ani herečky a herci, kteří pro potřeby uměle generované audiovizuální produkce propůjčili svůj vzhled. Do popředí zřetelně vystupuje téma mediality coby zprostředkovanosti, kterou lze od hmotné reality – v souvislosti s AI – rozlišit jen stěží. A na umělou inteligenci odkazuje i otázka onoho „hledání AI viníků – zlodějů identity člověka“. Jenže není koho soudit, jelikož superpočítač zatím z krádeže obžalovat nelze. A tak ve světě Black Mirror nejspíš nezbývá než vzít spravedlnost do vlastních rukou a generátor audiovizuálního obsahu rozmlátit sekerou.
Aby Brooker z míry medializace světa nenechal v šoku jen své vlastní postavy, vede do slepé uličky i diváka. V poněkud překombinovaném monologu jakéhosi operačního pracovníka kvantového superpočítače, jenž generuje na platformě Sreamberry onen AI obsah, Brooker ukáže, že divák sleduje osud seriálových postav pouze domněle; fakticky publikum hledí na „audiovizuální streamberryovské zpracování“ generované umělou inteligencí. Jinými slovy: vlastně po celou dobu, aniž byste to věděli, sledujete, jak se postavy v Black Mirror dívají na seriál.
Takže představitelka hlavní hrdinky Joan, kanadská herečka Annie Murphy, zjišťuje, že vlastně není Joan, nýbrž sama herečka Annie Murphy. Nebo, respektive, její dvojnice stvořená umělou inteligencí. A „skutečná“ seriálová postava Joan (Kayla Lorette) žije kdesi v „reálném“ univerzu seriálu Black Mirror, nikoliv v pouze uměle generovaném obraze sloužícím primárně k pobavení seriálových postav, které ve fikčním světě Black Mirroru sledují seriál. U tohoto komplikovaného – a přitom stále ještě zjednodušujícího! – popisu nastalé situace lze vzpomenout na letošního oscarového šampióna z produkce nezávislého studia A24 Všechno, všude, najednou (2022), kde se postavy nachází současně v různých dimenzích, podobně jako Joan a Annie Murphy či jejich uměle vytvořené virtuální kopie existují najednou v různých úrovních audiovizuálního světa, jakožto i ve fikční blackmirrorovské realitě.
Jsem s vámi, i když ne tak docela
Do obdobného tématu se tvůrci pustili také ve třetí epizodě letošní řady, v originále i v české verzi nazvané Beyond the Sea. Zde Brooker jakoby překonává vnitřní konflikt Bradburyho věčně rozervaného Astronauta (viz povídka z knihy Ilustrovaný muž), který ve společnosti hvězd touží po Zemi, ale vzápětí doma s rodinou upíná pohled k hvězdné obloze, po níž se mu stýská. Astronauti z Black Mirror – současníci Bradburyho vesmírných hrdinů padesátých let – nacházejí důmyslné řešení tohoto neřešitelného problému. Ještě před odletem do vesmíru si nechávají zhotovit svojí identicky dokonalou robotickou – na pohled od skutečného člověka nerozpoznatelnou – repliku. Tu zanechávají s manželkami a dětmi na Zemi, zatímco sami se vydávají ke hvězdám.
Ve vesmíru ovšem čas plyne pomaleji a práce není tolik, takže většinu času tráví David (Josh Hartnett) a Cliff (Aaron Paul) v řízeném spánku, kdy své vědomí pomocí čipů přenášejí právě na Zemi, kde „ožívají“ ve svých robotických tělech. Jejich synové už se tak nemusejí (jako Bradburryho Dough) ptát, zda se jim tatínkové za čtvrt roku zase vrátí. A jejich ženy nemusí samy sebe přesvědčovat, že manželé jsou ve skutečnosti mrtví, aby zahnaly pocity nejistoty, které jim dlouhé odloučení na vzdálenost světelných let přináší. David a Cliff jsou naopak se svými dětmi skoro pořád. I když ne tak docela…
Limity lidské „replikovatelnosti“ se naplno projeví, když do rodiny astronauta Davida vtrhne hipísácká sekta, jíž představa lidského soužití s robotickými replikami natolik děsí, že v noční razii zavraždí Davidovu ženu a děti a spálí Davidovu repliku. Astronaut tak ve vesmíru osiří; jen občas se k němu přidá Cliff, jenž jinak skrze svého androida tráví čas se ženou a synem Henrym na Zemi. Osamocený David propadá zoufalství, které ho dovede až ke krvavé pomstě za zavražděnou rodinu.
Davidova motivace k vícenásobné vraždě nicméně motivicky pokulhává. Že by se ze spořádaného otce stal záhy chladnokrevný vrah? Poněkud nepřesvědčivé, budiž. Ale aspoň ještě víte, že sledujete Black Mirror, i když se příběh odehrává v alternativní realitě padesátých let minulého století.
V drákulovském Česku se ztratila herečka
Od původního žánru se tvůrci nejvíce vzdálili v předposlední epizodě, v níž skupina paparazzi s velkými objektivy, symbolizujícími spíš hlavně střelných zbraní namířené proti oběti sledované v hledáčcích fotoaparátů, stíhá mladou herečku Mazey Day (Claru Rugaard), po níž se na natáčení, odehrávajícím se poněkud nečekaně v České republice, slehla zem.
Z blackmirrorovského obrazu Česka tuzemský divák asi dvakrát nadšený nebude. Brookerova ČR je spíš drákulovská Transylvánie, kde se po silnicích kdesi u Vyššího Brodu prohánějí vlkodlaci a tuzemští policisté mluví česky jen se silným přízvukem. Na médium jako takové zde Brooker pohlíží ze symboličtější perspektivy. Mazey Day, po níž slídí paparazzi, se zde mění ve vlkodlaka (ano vážně je to stále Black Mirror) nápadně podobného hyeně – tedy oněm paparazzi-hyenám pronásledujícím herečku. Nepříliš povedená adaptace „příběhu o princezně Dianě“ se na médium fotografie dívá až indiánsky – jako na stroj kradoucí duše duše, ovšem nikoliv toho, kdo je focen, nýbrž toho, kdo stojí za objektivem.
Svým způsobem výživné divácké sousto představuje druhá epizoda, Loch Henry. Mladý dokumentarista při natáčení příběhu o brutálním vrahovi, jenž své oběti nejprve mučil a sexuálně zneužíval, zjišťuje, že do sexuálních orgií a vražd byli zapojeni i jeho rodiče, kteří brutality zaznamenali analogovou kamerou na VHS kazety. Epizoda je hororovou úvahou nad médiem coby nositelem důkazů a způsobu konzervace vzpomínek, paměti. Tím, že dokumentarista nakonec snímek o svých rodičích natočí a nabídne ho společnosti Streamberry, otevírá Charlie Brooker eticko-právní otázky týkající se žánru true crime a jeho potenciálu působit svým přeživším další utrpení.
Závěrečná epizoda Démon 79 předjímá ekologickou či jadernou katastrofu, ke které by ovšem mělo dojít už v roce 1979. Médiem ve spiritualistickém chápání toho slova se zde stává mladá prodavačka obuvi, skrze niž plní své poslání jakýsi padlý anděl. Ten na sebe bere podobu frontmana skupiny Boney M Bobbyho Farrella (Paapa Essiedu) se sedmdesátkovým bílým disco kostýmem s kožešinovým boa připomínajícím andělská křídla. Bobby se jednak snaží projít přijímacím rituálem do pekla, jednak předejít apokalypse, která má zachvátit Zemi. Démon 79 je satirou předvídající možné důsledky současné liknavosti vládních zmocněnců i samotných občanů postavit se čelem k ekologickým hrozbám dneška. Když divák přistoupí na Brookerovu hru, funguje postava Bobbyho Farella jako nadmíru komický prvek. V závěru seriálu se tím pádem tvůrci nejspíš znovu obrací k Astronautovi Raye Bradburyho, u něhož smrt rovněž představuje nesnesitelnou věčnou pouť ve vesmírném vakuu.
Zařadil zpátečku
Vzdor všemožným žánrovým úskokům si blackmirrorovské univerzum zůstalo částečně věrné. Stále je naplněno neuvěřitelným množstvím autoreferencí. I jednotlivé díly šesté série jsou provázány různými detaily; například postava krvežíznivého politika Michaela Smarta z poslední epizody se objevuje i na titulce novin ve druhé epizodě. Rovněž si můžeme povšimnout názvů jednotlivých epizod, které jsou vlastně často názvy nejen daného dílu, ale i nějaké medializované seriálové reality. Třeba Loch Henry je název druhé epizody šesté řady, ale také název filmu, který v této epizodě o svých rodičích natočí její ústřední postava – mladý filmař. Klíčové téma medializace se tak do šesté řady propsalo tematicky i formálně.
Zdá se však, že zarytý dystopista Charlie Brooker v době zahlcené obavami z umělé inteligence a jejího dopadu na nejrůznější oblasti společenského života vědomě zařadil zpátečku. Namísto toho se ponořil do úvah o všeprostupující virtualizaci lidské zkušenosti, ale i do úsilí uklidnit diváky vzpomínkou na padesátá léta, kdy se lety člověka do vesmíru zdály možná podobně neskutečné a děsivé jako dnes AI. Na druhou stranu u mě převládá dojem, že kdysi ambiciózní seriál se nenávratně propadl na povšechnou úroveň ostatního netflixovského obsahu.
Plakát k šesté řadě seriálu, foto: Netflix
Černé zrcadlo – Série 6 / Black Mirror (Velká Británie, 2023, 5 epizod, celková stopáž 5 hodin 8 minut)
Tvůrce: Charlie Brooker, scénář: Charlie Brooker, Bisha K. Ali, režie: Ally Pankiw, Sam Miller, John Crowley, Uta Briesewitz, Toby Haynes, kamera: Catherine Lutes, David Raedeker, Stuart Bentley, David Luther, Stephan Pehrsson, hudba: Aimee Bessada, Volker Bertelmann, Ariel Marx, střih: Jon Harris, Tim Murrell, Tony Kearns. Hrají: Aaron Paul, Zazie Beetz, Salma Hayek, Annie Murphy, Michael Cera, Kate Mara, Paapa Essiedu, Rob Delaney, Rory Culkin, Himesh Patel, John Hannah, Josh Hartnett, Ben Barnes, Daniel Portman, Max Harwood, Robbie Tann, Monica Dolan a další.
