Hypersexualita bez pověr a iluzí. Kanadský film o třech ženách, které se svěřují

Léonie od dětství svádí souboj se sebepřijetím, konkrétně s vlastním tělem a sexualitou. Co to znamená být normální? Úkosem pohlédne na Octavii. Léonie totiž správně tuší, že její chování do konfekčních standardů nepasuje. Není jediná. Podobnou bitvu svádějí rovněž Eugénie a Gaëlle. Jejich společná diagnóza – hypersexualita – je zbavuje sebeovládání a kontroly nad vlastní tělesností, sexuálním chováním a sebeprožíváním. A jako každá závislost, i ta jejich žádá stimulaci, která si obratem vybírá daň…

Chvění uvnitř i navenek

Loňský snímek Takové to léto, jenž nyní vstoupil do tuzemské distribuce, se však nedusí pod tíhou námětu. Často bagatelizovaná psychická porucha se kanadskému filmaři Denisovi Côtému (* 1973) stala „záminkou“ pro audiovizuální oslavu tělesnosti a lidskosti, jejíž hrdinky jsou naplněné touhou, rozkoší a opojností mladistvých těl stejně jako strachem, sebenenávistí, ochlupením či celulitidou. Ona tělesná pnutí a rozpory se divákům s neklidem a napětím, jež zakouší protagonistky, zbytňuje ve dvouhodinovém citlivém dramatu.

Trailer k filmu Takové to léto, zdroj: YouTube

Ústřední námět o permanentním nutkání se svébytně propsal i do způsobu, jímž Côté příběh vizuálně vypráví. François Messier-Rheault, Côtého dvorní kameraman, totiž diváky odmítá ukolébat sekvencí záběrů, kdy se více či méně předvídatelně střídají celky a polocelky s detaily. Kamera se společně s Léonie, Eugénie a Gaëlle neustále chvěje, a stejně jako ony si často marně hledá odstup. A tak se divák může ve sledu velmi detailních a poněkud roztřesených snímků ztratit – snad úměrně tomu, jak často se samy v sobě ztrácejí hrdinky.

S napětím, jež ženami i kamerou nepřetržitě zmítá, kontrastuje atmosféra letních prázdnin, kdy se čas naopak pozastavuje a vznáší se v horkém vzduchu. A právě takových šestadvacet nekonečných letních dní stráví ženy společně v domě u jezera. Tam jejich životním příběhům, protkaným traumaty, naslouchá výzkumnice v psychiatrii Octavia (sama se potýká se vztahovými problémy i minulostí plnou sexuálních eskapád) a záhadný sociální pracovník Sami; tu a tam se rovněž vyskytuje kuchařka Denise.

Larissa Corriveau (Eugénie) a Aude Mathieu (Gaëlle) ve filmu Takové to léto, foto: © Lou Scamble / Metafilms

Nic explicitního

Témoignage, neboli svědectví, je u Côtého snímku ústředním hybatelem děje. A jako takové se projevuje v záběrovém sledu. Když Léonie odhaluje Octavii nezhojené trauma z dětství, které jí v pozdějším věku dovedlo sem – k dobrovolné několikatýdenní sebereflexi vlastní sexuální závislosti – sleduje divák téměř po celou dobu pouze Léonie, která ze sebe vrstvu po vrstvě odlupuje vynořující se vzpomínky. Pohled na tvář ženy bez prostřihu „jinam“ umocňuje pocit, že Léonie se svěřuje přímo divákovi. Prostřih na Octavii nabídne kamera pouze tehdy, když se Léonie ve vyprávění oddálí od svého prožívání k různým méně i více zbytným reáliím a faktům.

Zpovědi Léonie s brutálními sexuálními zážitky, k nimž došlo s jejím souhlasem i bez něj, jsou z trojice dívek nejexponovanější a opakované. Uzavřená Eugénie, která se více než s hypersexualitou potýká spíš s rozsáhlou poruchou osobnosti, poodhalí Octavii pohled na své vnitřní démony pouze jednou, a to ještě v jakémsi amoku umocněném prožitou extází. A když se se svým příběhem pouze v náznaku svěřuje mladičká a bezprostřední Gaëlle, přezdívaná Gejša, záběr na toho, komu příběh vypráví, chybí docela. Divák sice díky důmyslnému střihu, kameře a práci s opakujícím se motivem cigarety – coby obřadným rituálem důvěrnosti posvěceném právě onou „dýmkou míru“ – tuší, že vyprávění je určeno kuchařce Denise, nicméně Gaëlle se nejvíc ze všech svěřuje právě jemu, divákovi. Pocitu, že dívky přišly se svými zpověďmi přímo za tím, kdo se dívá na plátno, nahrává i chování Denise, Octavie a Samiho, kteří dívčí doznání tu úmyslně, tu náhodně vyslechnou někdy jen tajně za pootevřenými dveřmi. Zato divák čelí zpovědím hrdinek napřímo, bez „cenzury“ prostřihů a polocelků.

Anne Ratte-Polle (Octavia), Larissa Corriveau (Léonie), Laure Giappiconi (Eugénie) ve filmu Takové to léto, foto: © Lou Scamble / Metafilms

Takové to léto zůstává spolu se svými hrdinkami povětšinou obnažené a prosté. Côté vypráví příběh o závislosti na pohlavním styku bez jediné exponované sexuální scény. Dotčené introspektivní záběry ohledávají jen a pouze to, jak celou situaci prožívají jejich protagonistky. Jistě, ve snímku se často masturbuje, ale masturbace se u hypersexuálních žen stává nástrojem sebedestrukce, ne uspokojení. Léonie, Gaëlle a Eugénie se zoufale touží dostávat do situací, jež jim přitom ubližují. Gaëlle nedokáže zastavit nepříjemné mužské doteky, zatímco v kontrastním záběru se kůň, jehož obtěžuje množství  much prostě a jednoduše oklepe. Léonie a Eugénie, které by nejvíc ze všeho chtěly jen vedle někoho složit hlavu na polštář, se namísto toho pouštějí do sadomasochistických praktik či své tělo nabízejí náhodným řidičům kamionů.

Octavia, Sami i divák očekávají nezdar, sexuální herezi a rozuzlení. Denis Côté však nenuceně vyzývá k empatii, soucitu, pokoře a pochopení pro ženskou sexualitu, která nabývá mnoha podob. Život je o hledání rovnováhy mezi černou a světlou stránkou, myslí si Eugénie. Podívej, Denise, jak vlajeme ve větru, volá Gaëlle ze zahradní houpačky, zatímco Léonie se snaží balancovat na jedné noze, než všechny tři společně skočí do jezera a než se kamera naposledy zhoupne v rytmu vln rozrážejících se o molo na jezerní hladině. Côtého balada o lidskosti a tělesnosti vzbuzuje víru, že se Eugénie, Léonie a Gaëlle opět vynoří nad hladinu, aby se alespoň nadechly, než je to zase stáhne ke dnu.

Český plakát k loňskému filmu Denise Côtého, repro: Film Europe