Dcera národa boří mýtus národního obrození, ale neví si rady, co postavit místo něj
Rok 1871. Studentky dívčí školy dostaly zadání nakreslit, kým jednou budou. Jedna z dívek si úkol vyložila po svém. Na jejím výkresu se skví nebožtík. Protože – jak vysvětluje zakaboněné učitelce, která uznává řád, ale ne humor – všichni jednou umřeme. Dotyčná mladá dáma je dcerou Karla Havlíčka Borovského a do konce života jí zbývá jeden rok.
Úvodní scéna minisérie Dcera národa, která vzešla ze spolupráce společnosti Barletta, České televize a francouzské streamovací platformy Canal+, vymezuje dvě linie, po nichž se vývoj hlavní postavy bude v následujících třech hodinách ubírat. Zdenka Havlíčková (1848–1872) evidentně přemýšlí mimo škatulky, je vzdorovitější než její vrstevnice. Je nekonvenční rebelkou i tragickou heroinou. Série, za níž stojí scenáristka Lucie Vaňková a režisérská dvojice Cristina Groșan a Matěj Chlupáček, v důsledku balancuje mezi lehce neuctivou komedií a fatalistickým kostýmním melodramatem.
Přehnanou úctu tvůrci rozhodně nechovají k českým obrozencům, kteří si jednoho dne usmyslí, že dceru slavného spisovatele „pozvednou“. Pánové Rieger, Trojan, Brauner a Hamerník, semknutí okolo již senilního Františka Palackého, přicházejí s myšlenkou na uspořádání dobročinné loterie. Národ se složí na osiřelou Zdenku, momentálně živořící v rodině svého strýce, ze které bude posléze vychován nový symbol české kultury. Ovšem být symbolem není jen tak. Každý hrdinčin čin bude muset reprezentovat národní hodnoty.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Nešťastně zamilovaná žena. A dál?
Protagonistka v podání přesně obsazené Antonie Formanové se novému poručníkovi a nalajnovanému osudu vzpouzí. Nepřijde jí fér, do jaké pozice byla vmanipulována, což v závěru první epizody vyjádří na slavnostním večeru, kde jsou vyhlášeny výsledky sbírky. K potěšení přítomné spisovatelky a feministky Karoliny Světlé přitom mluví za všechny dcery, matky a manželky, o jejichž životech rozhodují muži. Jde o vrcholný moment jejího vzdoru vůči patriarchátu. Buditelský potenciál Zdenky Havlíčkové však série dál nezkoumá.
Hned v následující epizodě se navenek emancipovaná protagonistka bezhlavě zamiluje do prvního muže v uniformě, který vkročí do jejího života. Quido Battaglia je ovšem polským důstojníkem rakouské armády, což nesedí k veřejnému obrazu, o nějž obrozenci usilují. Zdenka by měla mít českého chotě. Jednoho už pro ni dokonce vybrali – statkáře ze Šnakova, který má rád stromy, hlavně lípu, další z českých národních symbolů. Zdenka po zbytek série nebude bojovat za ženská práva, nýbrž za to, aby se mohla vídat s vojákem, jehož miluje.
Její milostné city se stávají hlavním námětem rozhovorů s kamarádkou i dopisů babičce, které většinou jen verbalizují dříve naznačené. Zdá se, že to hlavní, ne-li jediné, v čem jí Rieger a spol. brání, je láska. V jiných ohledech Zdenčin charakterový vývoj nepokračuje. Není proto zřejmé, kým jiným než nešťastně zamilovanou ženou by se mohla stát, kdyby měla větší svobodu a víc času. Jejím údělem, stejně jako údělem všech melodramatických hrdinek, je trpět. Nejdřív kvůli obrozencům, kteří by ji jen vystavovali, pak kvůli chorobě – souchotiny ji zabijí v mladém věku.
Úděl skutečné Zdenky byl podobný. Nebo jej tak alespoň na základě dochovaných pramenů popsala historička Milena Lenderová roku 2013 v knize Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové, z níž Vaňková primárně čerpala. Série v hrubých obrysech ctí historická fakta a dobové reálie. Pouze události rozpínající se napříč mnoha lety byly zhuštěny do několika měsíců. Tvůrčím tým nechtěl suplovat hodiny dějepisu a namísto škrobenosti, která je vlastní dobovkám České televize, zvolil odlehčenější pojetí, blízké populárním zahraničním seriálům jako Veliká, Dickinson nebo Má lady Jana.
Zatímco vážnost slovutných českých vzdělanců je občas shozena nějakým vulgarismem, do slovníku Havlíčkové a jejích přátel pronikají moderní výrazy jako „super“, „hrabe ti“ nebo „omg“. Na plese postavy usrkávají drinky z lahví s brčkem a tančí v divokém rytmu hudby, kterou byste očekávali spíš v nějakém klubu, kam chodí pařit dnešní teenageři. Nicméně oproti cizojazyčným předobrazům Dcera národa zapojuje anachronismy v mluvě, mravech a mizanscéně natolik decentně, že zpočátku váháte, zda jde o záměr, nebo nedůslednost.
Dvojí vidění
Soustavně se od konvencí kostýmních dramat odchyluje především kamera Martina Douby (Modré stíny, Iveta, Amerikánka), který nasnímal první tři epizody režírované Matějem Chlupáčkem. Jeho neortodoxní kompozice dávají často vyniknout hloubce prostoru a secesním dekoracím, které si zejména ve scénách s národními buditeli uzurpují víc pozornosti než Jiří Langmajer, Vladimír Javorský a další herci. Muži plánující, jak probudit národní vědomí, tak působí cize a vzdáleně, jako neživé objekty, v něž je proměnily učebnice dějepisu. Jejich vznešené zájmy jsou zřetelně nadřazené citům a lidskosti. Záběry Zdenky se oproti tomu vyznačují větší intimitou a menší sošností a živá kamera odráží hrdinčin neklid.
Sofistikovaná vizuální stránka využívající paralelně několika plánů obrazu kontrastuje s doslovnými dialogy a jednoduchým humorem, založeným na opakování téhož gagu (Palackého nedoslýchavost) nebo stereotypech (zženštile vystupující krejčí je gay). Série sice zjevně cílí na mladší publikum, ale je otázkou, zda jej autoři trochu nepodceňují.
Scénografie Henricha Borárose, kostýmy Jarmily Dunděrové a Doubova nápaditá kameramanská práce s hloubkou pole a různými zdroji světla každopádně nabízejí víc interpretačních podnětů než prostá zápletka a ploché, v případě Riegra nebo Palackého vyloženě karikaturní postavy. Čistě obrazově patří první polovina Dcery národa k těm největším potěšením, která česká televizní produkce v posledních letech nabídla. Druhá trojice epizod, kterou režírovala Cristina Groșan a snímal Márk Győri, je v tomto ohledu o něco konvenčnější. Záběry jsou plošší a svou romantizující estetikou místy připomínají reklamy na značkové parfémy.
Fotografie z natáčení: zleva Antonie Formanová, režiséři Cristina Groșan a Matěj Chlupáček, Mark Kristián Hochman, Jakub Jelínek a Martina Jindrová, foto: © Barletta / Aleš Král Uvolnit více korzet, prosím…
Rovněž příběh Zdenky Havlíčkové se z přidrzlé teenagerské romance postupně láme v kýčovitou truchlohru, z níž téměř zcela vyprchává počáteční nadhled. Slibně rozehraný konflikt s obrozenci, jejichž novým marketingovým projektem se mezitím stalo Národní divadlo, je vyčerpán. Série namísto něj nenachází jiné dost nosné drama, jen utrápenou hrdinku nechává dušezpytně koukat do zrcadla a deklamovat věty jako „radši bych byla mrtvá než bez něj“. Jde bezesporu o legitimní autorský přístup. Divák navnaděný prvními epizodami, slibujícími větší zohlednění kulturní a sociopolitické dimenze, přesto může cítit zklamání.
Když už se tvůrci odvázali v rovině stylu, je škoda, že nebyli kreativnější i v nakládání se životopisnými údaji a trochu víc neuvolnili korzet, v němž je Zdenka většinu času uvězněná. Série rozpolcená mezi svěžím a opatrně přímočarým vyprávěním o životě reálné osobnosti proto zůstává pouze sympatickým pokusem. Potvrzuje výjimečný talent Martina Douby a Antonie Formanové, jejíž vyrovnaný výkon má nakonec největší podíl na tom, že Zdenčinu snahu o uhájení vlastní důstojnosti a identity prožíváme jako blízké a aktuální téma.
Plakát k filmu, zdroj: © Barletta
Dcera národa / Daughter of the Nation (Česko, 2024, 6 epizod, celková stopáž 3 hodiny)
Režie: Cristina Groșan, Matěj Chlupáček, scénář: Lucie Vaňková, kamera: Martin Douba, Márk Győri, produkce: Lada Dobrkovská, Barbora Mudrová, Maja Hamplová, Matěj Chlupáček, střih: Jan Daňhel, hudba: Simon Goff, zvuk: Tomáš Zůbek, scénografie: Henrich Boráros, masky: Lenka Nosková, kostýmy: Jarmila Dunděrová. Hrají: Antonie Formanová, Jiří Langmajer, Jan Vlasák, Vladimír Javorský, Leoš Noha, Robert Mikluš, Ladislav Hampl, Martina Jindrová, Vojtěch Machuta, Daniel Kadlec a další.
Premiéra na Canal+: 29. září 2024.
