Film Až na věky, který si z Varů odnesl plejádu cen, uspokojuje téměř všechny

Až na věky
Matka, dcera, dusno. Helga Guren a Maja Tothammer-Hruza ve filmu Až na věky, foto: Nordisk Film Production

Na Československé filmové databázi mělo v době uzávěrky tohoto textu Až na věky hodnocení 87 procent, což je o dvě procenta více než mají Scény z manželského života (1973) od Ingmara Bergmana nebo o sedm procent více než oscarová Manželská historie (2019) od Noaha Baumbacha. Právě k nim se dá celovečerní debut norské režisérky a scenáristy Liljy Ingolfsdottir (* 1976) přirovnat nejsnadněji, byť nedosahuje jejich komplexnosti nebo intenzity. A jedna aktuální informace: v rámci již tradičních ozvěn karlovarského festivalu nazvaných Šary Vary bude snímek v sobotu 13. července a v pondělí 15. července celkem třikrát promítnut v pražských kinech Aero, Přítomnost a Světozor.

Už dál nemůže

Krizi Marie a Sigmunda líčí norská tvůrkyně, která kdysi studovala pražskou FAMU, víceméně pouze z pohledu uštvané a naštvané manželky. Ta si svého muže vysnila a s velkým úsilím přivábila před sedmi lety k sobě už coby rozvádějící se dvojnásobná matka. Pohledný hudebník se okouzlit nechal a počal s ní další dvě děti. Marii se nyní nedaří pracovně a její (blíže nespecifikované) projekty jí zamítají. Cítí se nechtěná hned na více frontách. Ve vzduchu visí otazník, jestli se Sigmund nezapletl s někým na cestách a její nejstarší dcera dává matce najevo, že by radši byla se svým biologickým otcem. V Marii narůstá vztek, který začne ventilovat tak často, až se stane neúnosným.

Ve stavu nejvyšší nespokojenosti Marie odchází do jiného bytu a nechává Sigmundovi na starost všechny děti. Možná doufá, že on nyní pochopí, jakou ona nese zátěž, a že o ni bude chtít bojovat a vztah si udržet. Na párovou terapii Sigmund však dojde jen se sebezapřením a není schopný jasně odpovědět, zda mu stojí za to pokračovat. Marie tak musí nahlédnout do sebe, spatřit své chyby a pokusit se začít znova, ať už se Sigmundem, anebo bez něj…

Až na věky Helga Guren v hlavní roli ve filmu Až na věky, foto: Nordisk Film Production

Terapie vyprávěním

Až na věky
je tak především stominutovým terapeutickým sezením, v němž je hlavní hrdinka laskavě a trpělivě vyzývána k sebereflexi. Formálně jde o vyprávění uvnitř vyprávění, kdy Marie podle podnětů terapeutky pro sebe (i pro nás) rekonstruuje historii celého vztahu a průběžně se jí vzpomínky začínají přepisovat přes sebe. V dřívějších okamžicích štěstí najednou vidí a slyší předzvěst katastrofy či zlověstný nádech. Tímto mírným komplikováním a časovým zauzlováním autorka dovede překrýt, že se ve filmu zas tak tolik nestane a nevyřeší.

Veškerou tíhu nechá Lilja Ingolfsdottir promítat do bystré, proměnlivé a neuroticky těkající tváře osmatřicetileté herečky Helgy Guren, pro niž je to první velká úloha v její filmové kariéře. A není divu, že si za svůj výkon odnesla z Karlových Varů cenu. U Marie si především nemůžeme být jisti – zvláště proto, že je děj viděný jejím subjektivním pohledem – jestli jsou její nynější potíže způsobené vnějšími okolnosti a nezvladatelným břímě „dvojí směny“, nebo problém tkví hlavně v ní, v jejích přílišných nárocích na sebe i ostatní, v její neschopnosti dostatečné empatie, záměrné ublíženosti a nekontrolované útočnosti. Co když opravdu není tak dobrá v tom, co dělá, co když má opravdu potíže s agresivitou, co když nemůže házet vinu pouze na ostatní – na bývalého partnera, na Sigmunda či na svou odtažitou matku a mrtvého otce?

Film by se na jedné úrovni dal číst jako kritika toho, že i v současné společnosti, kde jsou ženy poměrně emancipované a jsou to často ony, kdo vztahy iniciují, mají muži i nadále více prostoru. Když Sigmund namítá, že se ve vztahu dusí a neví kudy kam, Marie mu vmete do tváře, že je to on, kdo tráví víc času od rodiny a kdo si určuje vlastní harmonogram. Je tu však ještě jedna možnost, která narušuje jednoznačné chápání děje – totiž ta, že Marie není úplně dobrý člověk. Ostatně snímek pochází od stejných producentů jako snímek Nejhorší člověk na světě (2021), jímž symbolicky také byla hlavní hrdinka. Onen pocit, že kazím vše okolo sebe, nás ovšem může s Marií paradoxně více spojit, dovoluje nevidět ji výhradně jako oběť, nýbrž nahlédnout skrze ni i své vlastní chyby, a také jí přát, ať to s ní dopadne co nejlépe.

Až na věky Sigmund a Marie. Oddgeir Thune a Helga Guren, foto: Nordisk Film Production

Nalezení konsensu

Pro přijetí Až na věky je zásadní, že se nejedná o mučivé drama, nýbrž o dílo, v němž zůstává otevřená naděje. Právě tímto „feel good“ nádechem jde o spíše divácky vstřícnou podívanou než o nemilosrdně analytický ponor do duše. Tato „filmoterapie“ není temně psychoanalytická, ale daří se jí ve zkratce řešit jak hrdinčin životní problém, tak dospět k přijatelnému narativnímu rozřešení.

Lilja Ingolfsdottir má za sebou deset krátkometrážních hraných i dokumentárních filmů a v posledních letech sama učí na Den norsken filmskolen. Ke svému prvnímu celovečernímu hranému snímku řekla: „Ocenění mi dokazuje, že jako filmaři můžeme jít do hloubky. I když se jeden druhého bojíme, vzájemně se potřebujeme.” S Až na věky okouzlila nebývale jednohlasně jak velkou porotu v hlavní soutěži, tak tři poroty nestatutárních cen – ekumenickou porotu, porotu Europa Cinemas a FIPRESCI (zahraniční novináře). Nepamatuji se, že by se na karlovarském festivalu kdy stalo něco podobného.

Ve svých oslavných zdůvodněních poroty psaly například: „Režisérka si dokáže neodolatelným způsobem pohrávat s emocemi diváka jako na horské dráze. Film je mnohem víc než jen další drama o rozchodu jednoho páru a nabízí komplexní pohled na všechny možné odstíny vztahů a lásky. (…) Závěr nikoho nenechá na pochybách o nejdůležitějším a obecně platném poselství filmu: druhé můžeme milovat pouze tehdy, když milujeme sami sebe.“ Nebo: „Film ukazuje lidské drama v nejmenším možném měřítku, v rámci nejmenší buňky tvořící naši společnost. Je to jiskřivý film – nezáří jako hvězda, ale jako hotový ohňostroj. Jsme svědky zrodu velké filmařky, jejíž první celovečerní snímek se už teď všem přítomným na věky vryl pod kůži svým bolestně přesným rukopisem, intenzitou, syrovostí, univerzálností, láskyplností, ošklivostí a obrovskou filmovou energií.“

Byl bych v tomto o něco více při zemi. Těžko říct, zda jsme u zrodu nadčasové klasiky a režisérské velikánky. To obvykle potvrzuje až odstup času a druhý a třetí velký počin. Rozhodně jsme však svědky toho, že jde spojovat dva odlišné, v úvodu textu zmiňované nároky. Lze udělat festivalový divácky vstřícný snímek, jenž přinejmenším v některých částech dovede nakrátko bolestivě tnout.

Hlavní diváckou cenu si ovšem z Varů odvezl vyloženě povzbudivý film Jiřího Mádla Vlny o „odvaze hrstky statečných v době totality“ a hlavní cenu poroty dostal dokument Náhlý záblesk hlubších věcí skotsko-irského režiséra Marka Cousinse, z nějž se hromadně odcházelo, zbytek přítomných milosrdně usnul a o filmu během festivalu nikdo nemluvil jako o favoritovi. Naopak distribuční společnost Aerofilms nelenila a hned o víkendu oznámila, že Až na věky kupuje do české distribuce. Karty jsou rozdány jasně, každý typ produkce se dočkal své ceny.

Až na věky Plakát k filmu Až na věky, repro: Nordisk Film Production

Až na věky / Elskling (Norsko, 2024, stopáž 101 minut)

Režie, scénář a střih: Lilja Ingolfsdottir, kamera: Øystein Mamen. Hrají: Helga Guren, Oddgeir Thune, Maja Tothammer-Hruza, Heidi Gjermundsen Broch, Marte Magnusdotter Solem, Elisabeth Sand, Kyrre Haugen Sydness, Esrom Kidane, Victor Roll Nordstoga.

Související