Režisérka Marie-Magdalena Kochová: „Sdílení je léčivé.“ Vary uvedou její film Ta druhá o skleněných dětech
Jméno Marie-Magdaleny Kochové není ve světě filmových festivalů neznámé. Její krátké filmy Schránky a 3MWh byly uvedeny na desítkách festivalů, z některých si odnesly ocenění. Na tom karlovarském bude mít nyní premiéru její celovečerní debut Ta druhá – portrét dívky žijící ve stínu své sestry s handicapem. Pro režisérku jde o osobní téma – sama vyrůstala jako „ta druhá“ neboli skleněné dítě.
Jak jste objevila Johanku, protagonistku vašeho celovečerního debutu Ta druhá?
Oslovila jsem přes čtyřicet organizací, které pomáhají rodinám s dětmi s hendikepem, zda by mohly sdílet můj dopis. V něm jsem psala, že bych ráda natočila film o skleněných dětech a hledám protagonisty. Bylo pro mě zásadní, aby zájem vyšel přímo od nich. Ozvalo se mi asi třicet sourozenců, z nich jsem asi deset navštívila, a pak jsem potkala Johanku. Její zkušenosti, prožitky a pocity byly natolik podobné těm mým, že nás to přirozeně spojilo.
Dokument ji zachycuje na prahu dospělosti. Od začátku jste hledala protagonistu v tomto věku?
Během vývoje filmu jsem se opírala o vlastní zkušenost. Jsem sama sestrou holčičky s postižením. Hledala jsem někoho mezi patnácti a dvaceti lety, protože jsem věděla, že tohle období je niterně velmi dynamické a formativní. Je to křižovatka mezi dětstvím a dospělostí, kdy člověk dělá rozhodnutí, která ultimátně ovlivní jeho další život. Sama jsem si v té době kladla zásadní otázky a potřebovala si pro sebe definovat spoustu věcí.
Jaké zásadní otázky jste si tenkrát kladla?
Člověk je díky tak specifické rodinné situaci vystaven různým výzvám. Jednou z nich je velká míra očekávání vůči sobě samotné, to máme s Johankou společné, včetně situací, kdy člověk neví, kudy kam. Další výzvou je zodpovědnost, kterou člověk cítí, i nutnost vypořádat se s pocity viny, které vychází z lásky k sourozenci a rodičům. Člověk je v té péči nechce nechat samotné. Jde o balancování, kde leží zodpovědnost za toho druhého a kde za sebe, kde je hranice mezi láskou k druhému a k sobě. Neexistuje jedno správné rozhodnutí. Je to stále živý proces, který neustále musíme podrobovat reflexi a proměně.
Skleněné dítě
Glass child neboli skleněné dítě je v zahraničí používaný pojem, označující zpravidla zdravé sourozence dětí se speciálními potřebami nebo dětí, které potřebují stálou péči a pozornost rodičů. Slovo skleněný symbolizuje, že potřeby zdravých sourozenců jsou v přetížených rodinách často nezáměrně přehlíženy s ohledem na bratra nebo sestru s hendikepem, cítí se mnohdy sami a často si připadají průhledné, takřka neviditelné.
Vnímáte i pozitivní stránku takové rodinné situace?
Určitě a je toho spoustu. Zcela zásadně mi to pomohlo stanovit si hodnoty. Snažím se dělat věci, které mi dávají smysl a mají v mých očích určitý přesah. Věřím, že mě to učí bezpodmínečné lásce a především vědomému prožívání soucitu i vděčnosti za všechno hezké.
Proč jste vlastně nechtěla točit svůj vlastní příběh?
Uvažovala jsem o tom, ale nakonec jsem došla k závěru, že už mám řadu věcí v sobě ukotvených a na spoustu otázek jsem si odpověděla. Přišlo mi důležitější vrátit se do doby, kdy člověk odpovědi teprve hledá a formuje se. Zachycení toho procesu mi přišlo výstižnější.
Jsme jako diváci svědky intimních situací. Jak si zvykala rodina na přítomnost štábu a kamery?
Myslím, že bylo zásadní, že o to rodina měla primární zájem a že jsme sdíleli motivaci, proč film chceme natočit. Zároveň jsem se jim snažila celý proces co nejpřesněji popsat. Od začátku jsem jim říkala, že kamera je jako další osoba v místnosti. Je to entita, která tam je a věci mění, vstupuje do kontextu. Je jasné, že ji vnímali, ale je to trochu jako s cizím člověkem: nějak si na jeho přítomnost časem zvykneme.
Jaký důvod měla rodina do natáčení jít?
To téma jí přišlo důležité. Rodiče Johanky chtěli ukázat, jak moc potřebná je systémová podpora podobných rodin zejména v regionech, kde chybí. Pro Johanku jsem byla první člověk, který měl stejnou životní zkušenost jako ona. Můžete sice své pocity sdílet s ostatními vrstevníky, ale ta zkušenost je víceméně nepřenositelná, nesdělitelná. Často může být pro zdravé sourozence tabu, mluvit se svými kamarády o starostech se sourozencem s postižením. Mohou se snažit si držet ty dva světy oddělené, aby měli taky prostor pro sebe. Dojímá mě, že Johanka doufá, že to, co jsem já představovala pro ni, bude ten film představovat pro další lidi s podobnou životní zkušeností.
Viděla film i Rozálka, sestra hlavní protagonistky?
Ano, viděla ho celá rodina. Byli dojatí a smáli se některým vtipným momentům. Rozálka je totiž i nesmírně vtipná. Její upřímnost generuje vyloženě humorné a současně výjimečné situace.
Agresivní záchvaty Rozálky nevidíme, jen slyšíme. Vedly vás k tomu etické důvody?
Ano, nechtěla jsem točit exploatační film a namířit kameru na dítě, které má záchvat. Tohle rozhodnutí ale samozřejmě přineslo filmařskou výzvu, jak ukázat a vysvětlit problém, když ho nechceme explicitně zobrazit.
Co pro vás znamenalo vyjít na veřejnost s tak osobním tématem?
Hrozně moc, protože jsem o tom předtím moc nemluvila. Film jsem začala vyvíjet až ve svých čtyřiadvaceti. A díky němu jsem poprvé sdílela své pocity a zkušenosti s lidmi, kteří taky vyrůstali se sourozencem s postižením. Sdílení je léčivé. Bohužel zdejší systém to nenabízí, protože jsou pro něj ti zdraví sourozenci, takzvané skleněné děti, neviditelní.
Byl to pro vás svým způsobem coming out?
Určitě. Jsem vděčná, že můžu otevřít téma týkající se spousty lidí, kteří o sobě navzájem nevědí a neví o nich ani systém. Ovšem zároveň cítím o to větší zodpovědnost. Ideálně si však přeji podpořit filmem systémovou změnu. Kromě toho se snažím o vícero drobných změn. Například používat „people first language“, tedy nezužovat člověka na jeden aspekt; mluvím o dětech s postižením, ne o postižených dětech, protože mají vlastní charakter a tohle je jen přidružená věc. Stejně tak ani já nechci být definovaná jen jako sourozenkyně.
Filmem to téma pro vás tedy nekončí. Jakou vyvíjíte iniciativu, aby se věci změnily?
Pro mě je zásadní, aby filmy, které dělám, měly společenský přesah a dotýkaly se důležitých témat. Film sám o sobě změnu v systému nezařídí, ale může dveře k ní otevřít. Spojila jsem se s organizací Nautis a se studenty katedry sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a společně vytváříme výzkum. Jde o dotazníkové šetření o potřebách zdravých sourozenců dětí s postižením. Na rozdíl od zahraničí v Česku nemáme potřebná data a netušíme ani, kolik takových lidí přesně je. Nejsou vnímáni jako někdo, kdo potřebuje v často náročné situaci pomoc, a neexistuje pro ně systémová podpora. Pro systém se stanou viditelnými až v momentě výrazného zhoršení svého psychického stavu. Anebo mnohem později, kdy se v některých případech stanou primárními pečujícími osobami o sourozence s postižením.
Jste mileniálka, letos vám bude třicet. Váš generační pohled asi nejvíc vnímám u krátkého hraného filmu 3 MWh. Vychází z pocitu klimatické tísně. Vnímám jej jako metaforu limitů, které jsou nám na téhle planetě dané. Jak to vnímáte vy?
Pro mě je tento film politický statement. Nerozumím tomu, že jako lidstvo známe limity, které na planetě máme, jsou spočítané, a přesto je překračujeme. A je to natolik komplexní problém, že tyto procesy nedokážeme už ani dohlédnout. Film je adaptací povídky Vejce mého přítele, scenáristy Josefa Kokty, který ji psal během lockdownu. Odjeli jsme na chalupu, tehdy se vše na pár týdnů zastavilo, kromě kapitalismu. Nad hlavami nám létala prázdná letadla, jen aby si letecké společnosti udržely své trasy. Systém produkoval věci naprázdno. Covid obnažil absurditu globalizované, kapitalistické společnosti. Navíc se zesílila úzkost z vědomí vlastní smrtelnosti. Jako by společnost dostala facku za pocit vlastní neohrozitelnosti.
Jak se váš film liší ve srovnání s Koktovou povídkou?
Josefova původní povídka je primárně postavená na vnitřním světě, myšlenkách a pocitech hlavní postavy. Pokusit se toto adaptovat do hraného filmu a najít k tomu vhodné prostředky, nebylo jednoduché. Postupně jsme k tomu ale tyto klíče nacházeli. Pro mě bylo zásadní zachovat ústřední metaforu, která se zároveň opírá o vědecké studie.
Takže se dá spočítat množství elektrické energie, kterou jedinec potřebuje?
Nejdůležitější studie, o kterou se film opírá, se zabývá spotřebou elektrické energie v korelaci s kvalitou života. Z ní vyplývá, že do hodnoty tří megawatthodin elektrické energie na osobu za rok se kvalita života exponenciálně zvyšuje spolu se spotřebou elektrické energie. Ale cokoliv nad tuto hodnotu už nemá na kvalitu života výraznější efekt. Spotřebováváme však daleko víc.
Navíc jste měli omezené množství natáčecího materiálu, což bylo dané tím, že šlo o studentský film. Ladilo to ale s koncepcí filmu…
Ano, film vznikl jako cvičení na FAMU a natáčeli jsme tedy na velmi omezené množství filmového materiálu, museli jsme se vejít do limitu. Podařilo se to přesně na nulu. Vyžadovalo to velkou přesnost, tak trochu jako u hrdiny našeho filmu. Měla jsem vše dopředu propočítané na vteřiny. Natáčení na omezenou analogovou surovinu nás všechny donutilo k naprosté koncentraci, díky čemuž vznikla výjimečná synergie.
Podobně pracujete s omezeností ve Schránkách, tam jde o limity našeho těla. V tom filmu jste zachytila předloni zesnulého, světoznámého tanečníka a choreografa Jana Minaříka v uzavřeném výtahu, kde se snažil vyjádřit sebe sama navzdory svému stáří a limitům těla a prostoru…
Schránky vznikaly jako taneční etuda na FAMU ve spolupráci s katedrou choreografie na HAMU. Pro mě to byla první zkušenost se žánrem tanečního filmu, který se ale dotýká postupů hraného i dokumentárního filmu. Bylo pro mě nesmírně obohacující ohledávat možnosti i limity jednotlivých kategorií. Přispěla k tomu i spolupráce s choreografem filmu Jarkem Lamborem, kameramanem Ludvíkem Otevřelem a naší hvězdou, Jeníčkem Minaříkem.
Co je pro vás jako pro filmařku dneska nejnáročnější?
Rozhodně skloubit natáčení filmů s normálním životem. Považuju sice za velké privilegium, že můžu dělat filmy, ale je náročné ustát celý proces, aby měl člověk ještě chuť tvořit dál. Kulturní sektor u nás stojí na mizerně placené nebo na často úplně neplacené práci. Kultura přitom není jen o zábavě, má podle mě především otevírat a reflektovat společensky podstatná témata a pro společnost tedy plní nezastupitelnou roli. Aktuálně je pro mě velké téma hledání rovnováhy pracovního a osobního života.
Marie-Magdalena Kochová, foto: archiv autorky
Marie-Magdalena Kochová
Narodila se v roce 1994, žije v Praze. Vystudovala Nová média na univerzitě v Plzni a Dokumentární režii na FAMU. Natočila několik krátkometrážních snímků, které byly promítány na mezinárodních festivalech. Její hybridní krátký film Schránky (2022) premiéroval na Mezinárodním festivalu Karlovy Vary a soutěžil na kanadském festivalu dokumentárních filmů Hot Docs. Její krátký hraný film 3 MWh (2024) měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu. Film Ta druhá (2024) je její celovečerní dokumentární debut.
