Komentář: Kevin Spacey by chtěl zase hrát. Co tomu brání? Není toho zas tak málo…

Když se 11. června v pořadu britského moderátora Pierse Morgana rozplakal herec Kevin Spacey, že nyní kvůli soudním výdajům nebude mít kde bydlet, bylo těžké necítit k němu lítost. Její míra a povaha se lišila v tom, co kdo o Spaceyho případu ví. Pro ty, kdo se řídí jen tím, že Spacey v trestních a občanských kauzách vyváznul bez viny, byla lítost smíšená i s hněvem. Jak může někdo nevinný zůstat na dně, opuštěný a bez příjmů?

Prakticky ve veškerém aktuálním českém zpravodajství přitom zaniká nebo vůbec není zmiňován starší fakt, že Kevin Spacey opakovaně prohrál obchodní arbitráž pro porušení pracovní smlouvy při natáčení seriálu House of Cards (Domek z karet). Šlo o klauzuli, která mu zakazovala „mít nevhodné styky se členy štábu“, což není nějaká obecná povinná formulace, ale něco, co Spacey dostal jako zvláštní opatření, jelikož se o jeho sklonech v Hollywoodu vědělo více než dvě desetiletí.

Vzhledem k tomu, že Spaceyho kvůli sexuálnímu obtěžování na place daného seriálu nahlásilo hned osm lidí, neměla produkční společnost jinou možnost než seriál pozastavit, hlavní hvězdu odstavit a přepsat scénář tak, aby ústřední úlohu mohla zastat jeho seriálová manželka. Při tom všem byla vyčíslena škoda 31 milionů dolarů, kterou Spacey několik let odmítal zaplatit, až nakonec v únoru 2024 došlo ke vzájemné dohodě, že herec zaplatí pouhý jeden milion a zbytek doplatí pojišťovna.

Kevin Spacey v seriálu Domek z karet, kde hraje bezskrupulózního kongresmana, foto: Archiv ČT

Spousta neznámých

Tím se dostáváme k tomu, že v této kauze nejde výhradně o samotnou vinu, ale i o důvěryhodnost v rámci produkčního systému. Pro Kevina Spaceyho to znamená, že může být ještě dlouho chápaný jako komerční riziko. Pojistí ho nyní jakákoli pojišťovna? Nedopustí se recidivy? Nevyplave na něj ještě něco z minulosti? Problémem rovněž bylo, že až do onoho rozhovoru Spacey nedával najevo lítost nad kýmkoli jiným než sám nad sebou. Naopak, několik let, než jeho kauzy dospěly k soudnímu výsledku, natáčel podivná, výhrůžně vyznívající videa na YouTube (například toto nebo tohle či zde), kde to vypadalo, že se vžívá do role zkorumpovaného a pomstychtivého politika Franka z Domku z karet. Bylo těžké chápat tyto výstupy jinak než jako druh zastrašování těch, kteří se prohlásili za jeho oběti.

Kevin Spacey ve výhružném videu nazvaném Let Me Be Frank, které natočil před tím, než jeho kauzy dospěly k verdiktu, zdroj: YouTube

Spaceyho obhajoba stála téměř výhradně na tom, že si dotyčné události nepamatuje, protože byl opilý, nebo situace zlehčoval, že šlo o nevhodné flirtování a neagresivní „laskání“, nikoli o „chmatání a osahávání“. Možnost udělat si ucelený názor však komplikuje to, že část jeho činů byla již promlčená a několik žalujících stáhlo obvinění ze strachu, že by byla prozrazena jejich identita. Kromě toho jeden žalující zemřel dříve, než proces začal. U některých kauz se záhadně ztratily důkazy, například telefon s nahrávkou. Šlo přitom i o nejzávažnější případy znásilnění, kdy měli být dotyční v bezvědomí, jenomže zde už nikdy nezjistíme pravdu.

Spacey v dalším videu, které natočil a dal na YouTube v době před soudním verdiktem, zdroj: YouTube

Proti Spaceymu přitom již několik let před MeToo vystupovali různí – i slavní a respektovaní – rodiče, kteří jej nachytali, jak opíjí na baru jejich nezletilé syny s celkem zjevným úmyslem. (Patřili mezi ně hlasatelka počasí Heather Unruh a herec Richard Dreyfuss, jejichž výpovědi nikdo nezpochybnil.) Proto nejde úplně vymazat z paměti, že první, kdo se ozval, byl herec Anthony Rapp, jehož měl Spacey (je ročník 1959) opít v osmdesátých letech coby pouze čtrnáctiletého a přizvat ho k sobě domů. Na zastavení soudu stačilo to, že Rapp po více než třiceti letech nedokázal byt správně popsat, ale Spacey nikdy nepopřel ono opíjení nezletilého a za situaci se omluvil, protože si ji zčásti pamatoval.

Nemáme tedy co do činění se zcela vymyšlenými kauzami, u nichž jde prokázat falešné obvinění. Vždy jde jen o nedostatek důkazů. Ostatně Spacey nikdy nežaloval nikoho ze zhruba třiceti lidí, kteří ho průběžně obvinili. Znamená to, že z hlediska zákona není zločincem a nepůjde do vězení. Spravedlnosti bylo učiněno zadost, protože do vězení mají putovat jen ti, o jejichž činech nejsou pochyby.

Existuje však škála provinění. Ne všechno vyřeší soudy a ne vše musí být trestné. Nicméně morální pochyby nad Spaceym oprávněně zůstávají. Už dříve platil mimosoudní vyrovnání těm, kteří si na něj stěžovali. A jeho život provázejí podivné příhody; třeba ta, že byl přepaden v noci v parku, údajně při běhání, přitom však bylo zjevné, že ho okradl a zbil homosexuální prostitut. Pro britský deník Telegraph letos v květnu řekl, že jeho otec sice zneužíval jeho bratra, ale zároveň byl extrémně homofobní. „To mě naučilo, že udržet tajemství znamená být v bezpečí. Až teď si uvědomuju, že to nebyla pravda,“ dodal na vysvětlenou, proč nikdy nezveřejnil svou orientaci a partnery získával pokoutně. Jenže až nyní od Spaceyho zaznívají slova lítosti vůči ostatním a přiznání, že jeho chování bylo „extrémně nevhodné a občas nekonsenzuální“. Spolu s tím přichází i prosba o odpuštění a vykoupení. „Rád bych dokázal, že jsem dobrým člověkem,“ řekl ve zmíněném pořadu Pierse Morgana se slzami v očích.

Kevin Spacey v rozhovoru pro britský deník Telegraph, zdroj: YouTube

Paběrkování

Za uplynulých sedm let hrál jen ve čtyřech filmech. V distribuci si vedly nevalně a recenze na ně byly průměrné (americký Klub miliardářů, 2018; italská komedie režírovaná Frankem Nerem L’uomo che disegnò Dio, 2022; britský akční thrilller Control, 2023; americký thriller Peter Five Eight, 2024). Návrat k tomu, nač byl zvyklý, je ztížený tím, že hrával většinou hlavní role ve filmech, které nemají úplně malý, ale spíš střední rozpočet, a špatně se propagují. O restartu jeho kariéry pomalu mluví jeho herečtí kolegové a kolegyně: pro svůj talent si prý znovu zaslouží být na plátnech kin.

Plakát k filmu Peter Five Eight. Motto na plakátu hlásá, že vina si vždy vybírá svou daň, foto: Invincible Pictures

Zatím se však žádný pro něho opravdu zajímavý projekt nerýsuje. Spaceyho by například chtěl do role zpěváka Franka Sinatry obsadit režisér Paul Schrader, nicméně jde o autora, jenž má často potíže své filmy financovat a nejspíš nikdy nenatočil vyloženě komerčně úspěšný film. (Notabene, Sinatru má brzy u Martina Scorseseho hrát Leonardo DiCaprio.) Zatím jedinou potvrzenou zprávou je, že si v italské produkci zahraje roli ďábla ve snímku The Contract málo známého režiséra Massima Paolucciho.

To, že Spaceyho návrat chtějí někteří slavnější lidé (třeba herečka Sharon Stone), neznamená, že jeho návrat budou podporovat nebo dokonce oslavovat řadoví členové štábů, protože obtěžoval právě je – ty, na něž není vidět, a ty, kteří jsou nahraditelní. Pronásleduje nás i dlouhodobě platná statistika, že o práci nepřicházejí ani tak ti, kteří jsou obviněni, ale o práci přichází devadesát procent lidí, kteří si kdy stěžují na obtěžování a šikanu v práci.

U obviněných nepřevládá jeden model

Každopádně jsme vstoupili do úplně nového období dějin zábavního průmyslu a umění. Nejenže se začali umělci odstavovat a stali se nežádoucími poté, co se dopustili sexuálního násilí či obtěžování. Přichází doba, kdy se navracejí ti, kteří své soudní pře vyhráli, a doba, po níž měli distanc, se jeví jako nezasloužený trest. A zanedlouho přijde i vlna těch, kteří dostali zasloužený trest, ale budou se chtít také vrátit zpět, protože si už odpykali své.

Jak dlouhá vlastně musí uplynout doba, než se někdo zpětně integruje do společnosti? V případě hollywoodských herců víme o několika modelech. Například Michael Douglas po nejasně vysloveném obvinění, že měl v osmdesátých letech slovně obtěžovat italskou novinářku, vystoupil ihned s rozsáhlým otevřeným rozhovorem, kde ze sebe podezření přesvědčivě setřásl, a jeho kariéra se nikdy nezasekla a vadne spíše jen s postupujícím fyzickým stářím. Není pravda, že stačí někoho obvinit a má zničený život; případů, kdy se dotyční postavili k obvinění čelem, snadno je vyvrátili a získali si sympatie veřejnosti, je více.

Herec Geoffrey Rush také čelil obvinění ze sexuálního obtěžování, foto: Profimedia

Někdy dokonce vsázejí svou čest všanc, jako například držitel Oscara Geoffrey Rush známý z filmů Záře, Piráti z Karibiku či Králova řeč, jenž si po obvinění z obtěžování herecké kolegyně sám vymínil, že nechce hrát, dokud nebude případ dořešen u soudu. Svou při nad australským bulvárním deníkem nakonec po dvou letech vyhrál s verdiktem, že šlo o pouhé spory na place a intenzivní herecký projev.

Občas obvinění svou vinu přijmou a chápou ji jako možnost životního restartu. Armie Hammer, jenž měl ve své kariéře našlápnuto díky oscarovému snímku Dej mi své jméno, byl obviněn několika svými bývalými partnerkami z násilných sexuálních sklonů a útoků, a dokonce kanibalských fantazií. Sice jej už nebylo možné vystřihnout z poslední adaptace detektivky Smrt na Nilu (2022), ale je nyní herecky odepsaný. Protože pochází z velmi zámožné rodiny ropného magnáta, skončil na Kajmanských ostrovech v léčebně pro odvykání závislostí a nyní se zde živí prodejem a pronajímáním rekreačních realit. V rozhovoru pro podcast s příznačným názvem Painful Lessons (Bolestivé lekce) prohlásil, že je „vděčný za to, co se mu stalo“ a že potřeboval, „aby umřelo jeho ego“. S hereckým návratem do Hollywoodu příliš nepočítá, ale píše blíže nespecifikovaný scénář k filmu.

Dovedeme těm mužům odpouštět?

Někde však ani přihlášení se k odpovědnosti nepomáhá. Americký dokumentarista Morgan Spurlock, známý díky filmu Super Size Me, napsal v roce 2019 krátký esej o tom, že se „cítí být součástí problému“. Na vysoké škole ho spolužačka obvinila ze znásilnění, zatímco on to považoval za „špatný sex v opilosti“, kdy přestal poté, co začala plakat. V průběhu své kariéry míval na place různé sexistické poznámky, než mu došlo, že se k ženám chová jinak než k mužům. „Příliš dlouho jsem mluvil, teď bych měl spíš naslouchat.“ Za svou upřímnost a lítost se dočkal toho, že se mu prakticky rozpadla produkční firma a přišel o většinu zakázek. Letos v květnu podlehl rakovině ve věku třiapadesáti let. Právě v souvislosti se Spurlockem vyšel v New York Times článek, jenž se ptá, zda dovedeme nejenom trestat, ale i odpouštět mužům spojeným s MeToo.

O tom, jak dopadají obvinění muži, hodně napovídá i loňský dokument Sorry/Not Sorry. Jeho režisérky Cara Mones a Caroline Suh v něm rozebírají případ superúspěšného stand-up komika Louise C.K., který léta masturboval před svými kolegyněmi z branže. Někdy to podával jako vtip, někdy se omlouval, někdy – po telefonu – zatloukal, že to dělá. Po veřejném prozrazení přišel o řadu zakázek, ale již po zhruba dvou letech se vrátil na scénu a v rámci svých vystoupení žertoval na téma svého chování včetně toho, že zesměšňoval své oběti. Film zjišťuje, že problémy mají ve výsledku často ženy, které promluvily, nikoli ten, kdo se sám přizná, že se dopouštěl nevhodného chování. Pro ženy ve stand-up prostředí je přitom těžší se prosadit, a pokud „ničíte kšefty ostatním“, pak vás pořadatelé nezvou na své akce.

Plakát k dokumentu Sorry/Not Sorry, zdroj: © Greenwich Entertainment

Přesto nicméně platí, že šanci pro postupnou rehabilitaci by měli dostávat i sexuální predátoři. Smyslem hnutí MeToo nikdy nebylo dostat do vězení co nejvíce lidí na co nejdelší dobu. Cílem je spíše prevence, upozornění na to, abychom si všímali určitého chování, nepromíjeli je a dokázali je zastavit, než se rozjede do patologické podoby. Po lidech se chce více sebereflexe, jež obnáší i práci na sobě, nikoliv věčné zatracení.

Ostatně i případ Johnnyho Deppa, jenž je extrémně komplikovaný, by se vůbec nemusel odehrát, kdyby Deppovi hollywoodský systém nepromíjel to, že je nespolehlivý alkoholik a narkoman a napadá členy štábu. Kdyby jej zarazili třeba před dvaceti lety, nemuseli jsme sledovat ani strašidelnou „reality show“, v níž se zvrhnul jeho soud s bývalou manželkou Amber Heard. I ta, na rozdíl od něj, podstoupila léčení a snaží se žít nový život jako starostlivá matka. Johnny Depp od skončení soudu stačil dvakrát zkolabovat v hotelu po předávkování a nemohl odehrát koncert se svou kapelou.

Bude to pomalé, hořké, ale nutné

MeToo si původně kladlo za cíl, aby se o sexualizovaném násilí mluvilo a aby nám víc záleželo na často bezejmenných obětech než na slavných lidech zneužívajících svou moc. S postupujícím časem ale začínáme chápat, že by soudnictví a vězeňství mělo směřovat k novému pojetí práva, k takzvané restorativní justici, která umožňuje lidem integrovat se zpět do společnosti. Trestat nestačí. Musíme umět i odpouštět těm, kteří se poučili, a dojít k nějakému smíření s oběťmi.

Zatím jsme v jakési mezifázi. Případy Kevina Spaceyho či Johnnyho Deppa vedou mnoho lidí k upřednostňování vlastní perspektivy diváků a fanoušků, jako by bylo ublíženo nejen hercům, ale i těm, kteří s nimi prožili část života. My jsme byli zbaveni potěšení ze sledování něčí tvorby, ti druzí, nespravedliví, nám něco berou a upírají, i když my to chceme. Protože se nám líbily něčí filmy, chceme hájit právo daného člověka, aby dělal další. Jeho tvář známe, jeho talent uznáváme, ti ostatní nás nezajímají.

Sledujeme klasický syndrom, že dílo je důležitější než život. Problém s herci (či režiséry) však je, že pracují s dalšími lidmi. A těžko nutit ty, kteří mají špatné zkušenosti, nebo už byli varováni, aby se znovu podíleli na něčí oslavě a očišťování. Celý proces bude pomalý. Hořkost bude panovat na obou stranách. A zdá se, že více skousnout budou muset zase ti bezejmenní a ty bezejmenné.