Komentář: Projev na Českých lvech aneb Co ty filmařky po nás vůbec chtějí?
Bylo to nejlepší nedorozumění v dějinách Českého lva. A ukázkový příklad dvojího metru na oceňované. Darja Kaščejeva, režisérka animovaných filmů Dcera a Elektra, promluvila o tom, jak těžké to u nás mají filmařky, když chtějí budovat kariéru a zároveň mít děti. Vzápětí zbourala „české internety“. Prolomila ledy v debatě o tom, jaké je postavení žen ve filmovém průmyslu.
Na 31. ročníku Českých lvů prý byli všichni nominovaní opakovaně instruováni, aby jejich děkovné projevy nepřesáhly jednu minutu. Poté několik z nich tuto hranici ladně jako srnky přeskočilo na dvojnásobek nebo trojnásobek. A na sklonku večera herečka Simona Peková „epicky“, jak sama avizovala, děkovala čtyři minuty čtyřicet sekund. Pouze na režisérku a animátorku Darju Kaščejevu, která v polovině ceremoniálu mluvila tři minuty a dvacet sekund, se snesl výstražný režisérský hlas shůry, že „jsme moc dlouhý“ a „prosím, přestaňte“.
Minuta, která neplatí
V následném režisérově ospravedlňování v DVTV jsme se dozvěděli, že vlastně ona minuta neplatí, protože je tu spousta nepřehledných podpravidel. Záleží, zda jsou soškou v dané kategorii oceněni jeden, dva nebo tři umělci najednou, jestli jde o „vedlejší“ nebo „hlavní“ nebo „čestnou“ kategorii, jestli předtím byla nebo nebyla písnička, jestli jde nebo nejde zkrátit následný small talk s předávajícími, jestli mluvilo více lidí přesčas už předtím, nebo zda přímý přenos může přetéct o pár minut nebo vůbec. V jiných letech – pod vedením téhož režiséra, Michaela Čecha – přenos přetékal pravidelně. Běžně se do něho zařazovala nekonečná, záměrně trapná protahovací komediální čísla, například vloni s Martinem Zbrožkem, který více než šest a půl minuty vysvětloval, proč se zpozdil, a pak ještě poprosil obecenstvo o minutu ticha.
Odnést si z toho lze pouze a jen, že pravidlo jedné minuty neplatí, každému se měří jiným metrem a „nekolegiálně“ se chová velká část oceněných i předávajících. Ale je také zjevné, že Darja Kaščejeva v sobě má cosi až asociálně tvrdohlavého, protože moc dobře věděla, že se nevejde do žádné škatulky. Je to však právě tato neskladnost, kterou na sebe a „své téma“ upoutala pozornost. Někdy je zkrátka dobře, že pravidla nejsou dodržována, a je celkem s podivem, že v prostředí všeobecného českého bordelismu a vyčůránkovství toto lidé neocenili více a ozvalo se spíše maloměšťácké volání po „ordnungu“.
Z natáčení Electry: Vlevo režisérka Darja Kaščejeva a vpravo herečka Zuzana Částková, ztělesňující dospělou Elektru, foto: Maur film
Snad už v příštím roce napadne organizátorský tým Českých lvů něco lepšího než nedůstojné „vykuřovadlo“. Po minutě se jednoduše mohla spustit hudba jako na Oscarech. V paměti nicméně nadlouho zůstane symbolický obrázek umělkyně, která natočila film Electra o nesplnitelných nárocích kladených na ženy, promluví o tom, že samotná tvorba je pro ženy těžší než pro muže, a než stačí doříct, co by se mohlo změnit k lepšímu, je utnuta způsobem, jaký nemá za třicet let udílení filmových cen obdoby. A nemohl zasáhnout ani nejkultivovanější moderátor Marek Eben, protože si v zákulisí musí leštit vtipy na téma „tchyně v českých filmech“.
Hosana na výsostech!
Dlužno dodat, že projev Darji Kaščejevy nebyl adresován přímo televiznímu publiku a mohl mást tím, že byl postaven subjektivně. Šlo jej tedy vykládat tak, že jde „pouze“ o režisérčiny „stárnoucí vaječníky“. Jenomže filmařka mluvila o postavení žen v české kinematografii obecně a zároveň uváděla příklad z vlastního natáčení, kde pro ni bylo náročné zkoordinovat harmonogram se čtyřmi těhotnými kolegyněmi. Projev se tak obracel hlavně na producenty a kolegy v sále. Není divu, že Asociace producentů v audiovizi pár dní poté, 14. března, vydala prohlášení, z něhož zaznívají chápavost a empatie.
„V roce 2022 jsme zadali vytvoření pilotní studie, která analyzovala podíl žen a mužů v hlavních filmových profesích, a výsledek bohužel ukázal, že situace je tristní; například podíl žen u režie celovečerních hraných filmů v posledních pěti letech byl pouze 14 %,“ stojí v reakci Asociace producentů v audiovizi (APA). „Přestože poměr žen a mužů studujících na filmových školách je téměř vyrovnaný, v praxi se uplatní jen malá část absolventek. (…) Jednou z hlavních příčin tohoto problému je, že pro ženy filmařky je velice obtížné udržet si svoji uměleckou kariéru, pokud chtějí založit rodinu. Kromě logistické a časové náročnosti práce ve filmovém oboru uváděly respondentky výzkumu jako velký problém také obtíže při návratu po mateřské dovolené způsobené ztrátou kontaktu s oborem,“ konstatuje Asociace. „Ve spolupráci s odborníky proto připravujeme pro členy APA doporučení, která by měla pomoct zlepšit zastoupení žen ve filmových profesích.“
Darja Kaščejeva s manželem, úspěšným střihačem Alexandrem Kaščejevem, na ceremoniálu předávání studentského Oscara v roce 2019 za film Dcera, foto: Maur film
Hosana na výsostech! Lidem, kteří rozhodují o tom, co se bude točit, kdo bude točit a kdy se bude točit, dochází, že nelze plýtvat talentem poloviny obyvatelstva, potažmo poloviny absolventstva uměleckých škol. Je to zcela bez ironie dobrá zpráva. Bohužel pro širší veřejnost stále nepříliš srozumitelná. Jednak řada lidí neví téměř nic o zákulisí natáčení filmů, jednak je česká společnost jako celek k matkám nepřátelská. Vtělené je to už v zákonech, dále třeba v tom, jak ulice měst nepočítají s kočárky, i v tom, jaký panuje úzus říkat matkám, že si mají se vším poradit samy. „My jsme si to odtrpěly, vy musíte taky,“ bývá nejčastější vztah zkušených matek k těm mladším. Léta se přitom mluví o tom, že je málo předškolních zařízení, školek i škol, že se ženám málo povolují zkrácené pracovní úvazky, že muži málo chodí na rodičovskou, protože je mizerně placená, nebo že si na pracoviště nelze brát děti.
Loutky dcery a otce z filmu Dcera, za který Kaščejeva získala studentského Oscara či prestižní Cristal na festivalu v Annecy. Darja Kaščejeva dělala u tohoto filmu kromě scénáře a režie i animaci, kameru a zvukový design, foto: Maur film
Mnoho jich nepřežilo…
Velice často se objevuje argumentační faul s „klamem přeživších“. Věra Chytilová nebo Alice Nellis to zvládly, měly děti i kariéru a život je vždycky boj, tak to bylo, jest a bude… Ale kde jsou ty desítky nebo stovky dalších? Jak to, že to nezvládly? Je to opravdu v tom, že ženy mají méně talentu a méně ostré lokty? Nebo je to dáno tím, že musíte mít výjimečné rodinné zázemí a neztratit síť kontaktů? (Mimochodem, Chytilová taky roky netočila a prožívala to velmi ublíženě. Alice Nellis mohla psát aspoň scénáře a nemusela být na place. A často vzpomínaná Jiřina Bohdalová přenechala výchovu své dcery Simony babičkám.) Musíme překonat zásek v myšlení, že mít děti je čistě osobní rozhodnutí. Na příkladu filmařek vidíme více než jasně, že ono osobní je zároveň vždy politické. Tím, že mám dítě, se vzdávám moci, hlasu, viditelnosti – zmizím a možná už mě nikdy nikdo neobjeví.
Tím, že se žena ve filmové branži, kde je většina lidí na volné noze, rozhodne mít dítě, uvrhá se do pozice, kdy nemá adekvátní ochranu a podporu od státu v době těhotenství a po porodu často funguje jen s tím nejnižším mateřským příspěvkem. Následuje absurdně nízká výše rodičovského příspěvku, dlužno dodat že pro všechny ženy u nás stejná, která řadu žen činí zcela závislými na svém partnerovi a výrazně snižuje životní standard celé rodiny (pokud je rovnou neuvrhne do chudoby).
Figuríny z filmu Electra, který měl premiéru na festivalu v Cannes a pojednává o nesplnitelných nárocích kladených na ženy v patriarchátu, foto: Maur film
Žádný zásek do rozpočtu
Darja Kaščejeva v nedořečeném projevu, jehož celé znění vyšlo (mimo jiné) na stránkách FAMU, mluví například o tom, že „na některých festivalech se zřizují dětské koutky, aby matky mohly svoje filmy prezentovat. U nás si to žena musí zařídit sama, nebo hlídání děti zaplatit ze svého honoráře, čímž se její honorář automaticky výrazně sníží a klesnou tím i její životní podmínky“.
Na sociálních sítích se už v návaznosti na její projev stačily pohoršit tisíce mužů, že oni jí tedy ze svých daní nebudou platit hlídání. Ale rozpočtování filmů umožňuje různé cesty, státní i soukromé. Je běžné, že se lidem ve štábu zajišťují různé základní potřeby i benefity – stravování, hotely, taxíky, ale třeba také osobní tréninky, masáže či tlumočení. „Dětský koutek“, jenž může mít různou podobu a nemusí narušovat natáčení, není významná položka v rozpočtu. Přebalovací pulty, neutrální toalety, kam mohou chodit přebalovat i muži (partneři, příbuzní), bezbariérové nájezdy pro kočárky – to nejsou žádné zpovykanosti. Rozmazleně a neschopně působí naopak ti, kdo jsou proti.
Filmařka Johana Ožvold na Facebooku zmínila, že pro pracující matky by bylo obrovskou pomocí, kdyby honorář nemusely dostávat najednou, ale na delších projektech pravidelně, každý měsíc. Potom je i snadnější zaplatit si hlídání. Část nákladů na hlídání dětí by se mohla dávat do oficiálních nákladů projektu. Často musíte jít připravované dílo někam prezentovat, ale proplácí se jízdné nebo letenka pouze pro tvůrkyni, nikoliv pro její dítě. Oborové organizace, jež pořádají setkání, odborné semináře, diskuze či promítání (například právě nominovaných filmů na Českého lva, aby bylo možné hlasovat kompetentně), by mohly zajišťovat místa a hlídání pro malé děti. To pomůže matkám nevypadnout z profese a udržet si kontakty.
Obecně jde i o změnu mentality a vstřícnosti – vůbec počítání s tím, že „ženy v audiovizi“ jsou matky. Lidé na producentských a režisérských pozicích by neměli mít přístup „tvoje děcko, tvůj problém“. Proč nezvedáš telefon, když uspáváš, koupeš, krmíš dítě? Naopak by si měli brát za vnitřní úkol, že skládají dohromady štáby, kde jsou i matky s dětmi a kde se pro ně vytváří bezpečné a přátelské prostředí.
Buďme za tenhle předvoj rádi
Ve všech otázkách typu „Copak ty ženy nemají partnery a příbuzné“, se skrývá předpoklad, že lidé žijí ve standardizovaných konfiguracích. I velmi vstřícní partneři mívají zase svou práci, obvykle lépe placenou (protože jsou muži) a i oni jsou ve vleku nároků na výkonnost a chování, jako by byli bezdětní. Nejsou ani ojedinělé případy, kdy muž i žena, kteří spolu mají děti, pracují oba v audiovizuálním průmyslu, a protože on chce být rovnoprávným rodičem, pohybují se na hranici životního minima, protože muž zažívá stejnou diskriminaci jako žena.
Na příkladu Darji Kaščejevy, která ve třiceti letech emigrovala z Ruska a začala novou životní dráhu v zemi, kde nemá žádné „babičky a dědečky na hlídání“, vidíme, že i česká kinematografie může být globální. Máme světoznámou autorku, jež jezdí po festivalech a získává prestižní ceny, ale dokonalé zázemí doma ani vlastními silami mít nemůže.
Trailer k filmu Electra, zdroj: YouTube Možná si myslíte, že by tento komentář ani neměl být na kulturním webu. Tak jako ani projev dotyčné autorky nepatří na České lvy, kde se máme jen dojímat a děkovat. Jenomže bez lidí se umění neudělá. Anebo ho bude dělat velmi omezená partička. Přes veškerou ironii, kterou si neumím úplně odpustit a která nemusí být každému příjemná, bych rád na závěr poprosil všechny ty, kteří mají nyní nachystané „rady z praktického života“, aby si dokázali představit jiný praktický život, než měli oni sami. A až to udělají, aby aktivně nebránili změnám. Nemáme přitom co ztratit, drobné investice se mnohonásobně vyplatí. Nejspíš by mohla zapadnout i tato rádoby hluboká myšlenka: „Myslíte si, že když se vše výše řečené zařídí, že už život s dětmi nebude problematický?“ Ne, to opravdu nikoho ani nenapadlo.
Nejde tu zjevně o pár „divných ženštin“, které chtějí výhody jen pro sebe. Kreativní průmysl v roce 2017 zvedl téma sexuálního obtěžování a násilí. V Česku po více než šesti letech konečně probíhají soudy se sexuálními predátory, kteří měli dokonalé mocenské mimikry. Mezitím se v Hollywoodu i lehce změnilo chování k herečkám či režisérkám, erotické scény se natáčejí ve spolupráci s koordinátory intimity a v nominacích na výroční ceny se více myslí nejen na ženy, ale i na menšiny. U nás se to mění jen pomalu. Nakonec to může pomoct i ženám v úplně jiných profesích a přelije se to do větší vzájemné úcty, solidarity a spolupráce. Buďme za tento předvoj rádi.
