Spolu každý sám. Rodinný horor Přišla v noci klame tělem

Společný snímek Tomáše Pavlíčka a Jana Vejnara (oběma je nyní pětatřicet let) začíná jako jedna z anekdot o tchýních. Jejich přetrvávající popularita napříč kulturami dokládá, jak málo bereme matky svých partnerů a partnerek vážně. Taky o tom je Přišla v noci. Ve dveřích třicátníků Jiřího (Jiří Rendl) a Anety (Annette Nesvatbová) se uprostřed noci bez ohlášení objevuje Valérie (Simona Peková), Jiřího matka. Vláčí s sebou velký žlutý kufr a spoustu traumat (na ty dojde později). Valérie se předčasně vrátila z dovolené. Pohádala se tam s partnerem a teď kvůli zapomenutým klíčům nemá kde přespat. Mladý pár jí ve svém rozlehlém pražském bytě poskytuje azyl. Věří, že to nebude na dlouho. Žena, z níž sálá energie i sebelítost, ovšem nehodlá jen tak odejít.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Jiří s Anetou přicházejí nejprve o klidné večery u vína, později o klid jako takový. Zvykli si na svou rutinu. Ona každý všední den odjíždí na kliniku, kde se věnuje ergoterapii. On mezitím doma překládá texty z lotyštiny. Občas si do svého bedlivě střeženého domácího zázemí pozvou přátele nebo si objednají jídlo. Na děti nespěchají. Rádi by ještě zažili nějaké dobrodružství, ovšem ani jeden z nich nepůsobí moc akčně. Naopak. Jsou pohodlní. A očividně taky trochu frustrovaní tím, že jejich vztah uvízl na mělčině. Vpád Valérie přináší oživení – i usedlá kamera najednou tančí pokojem. Není to ovšem zrovna změna, po jaké by toužili.

Svatá trojice této nevšední komedie: Simona Peková (uprostřed) v roli invazivní matky, vpravo Annette Nesvadbová coby její snacha. Z herce Jiřího Rendla (syna) vidíme jen ruce, foto: Artcam

Začíná to docela obyčejně

Když Pavlíček s Vejnarem psali scénář, drželi se poučky svého slavného francouzského kolegy Jeana-Clauda Carrièra – nesnažit se být od prvního okamžiku originální, ale naopak začít s klišé, a pak je proměnit v něco nečekaného. Podařilo se jim to znamenitě. Anekdotická výchozí situace s nesnesitelnou tchyní jim slouží jako odraziště pro odvyprávění vrstevnatého, žánrově neukotveného příběhu o komunikačních propastech v rodině i ve společnosti. Film začíná jako konverzační komedie s prvky home invasion thrilleru, kdy je něčí soukromí narušeno vetřelcem zvenčí. Tak alespoň oba třicátníci vnímají Valérii. A jejich vnímání se přizpůsobuje i styl vyprávění.

Annette Nesvadbová a Jiří Rendl mají návštěvu, která je nepotěší…, foto: Artcam

Některé subjektivně laděné scény využívají hororových konvencí, aby přiblížily, jak moc Jiřího a Anetu zúzkostňuje přítomnost nevítaného třetího člověka. I obyčejné vyklopení krvavě červené marmelády do bílého jogurtu v napjaté atmosféře vyznívá jako předzvěst masakru. Oba jsou zároveň od začátku pod tlakem kvůli vlastním partnerským neshodám, o nichž jako kdyby se báli otevřeně mluvit. Neodbytná, chvíli laskavá, chvíli jízlivá, ve svém prožívání stále extrémně intenzivní šedesátnice, která nerespektuje jejich privátní prostor a rituály, se stává zástupným symbolem oné nesladěnosti. Mohou si totiž dál nalhávat, že problémem je matka a tchyně aktivující v nich frustraci, stres a strach, nikoliv jejich selhávající komunikace.

Pro Simonu Pekovou jde o její životní filmovou roli, foto: Artcam

Odstrčení androšové

Přišla v noci primárně zohledňuje perspektivu páru. Valérii vnímají coby narušitelku, která se mezi ně vklínila (což v některých záběrech činí nejen metaforicky, ale i fyzicky). Její pocity a potřeby, důvody jejího viditelného neklidu, je nezajímají. Hlavně chtějí, aby už byla pryč, nepřemisťovala jim nádobí, nelezla do ložnice, nemluvila do života. V jejich mikrosvětě představuje cizorodý element také svou bezprostředností a otevřeností, které sami nejsou schopni. Nahota, prdění ani šišlavé prozpěvování dětských písniček pro ni nepředstavují tabu. V psychoanalytickém výkladu by stejně jako mnohá hororová monstra reprezentovala „id“, nepřijatelné, vytěsněné myšlenky a přání, s nimiž si ego neví rady.

Jiří reaguje na matčinu pasivní agresi se stejnou bezradností, jakou u něj poprvé vidíme v prologu. Během procházky po Stromovce je neznámou rodinou požádán, zda by je nevyfotil. Žena, která focení iniciuje, ale stále není spokojena, mění své místo v kompozici, uděluje svým blízkým pokyny a prosí Jiřího o další a další snímky. Ten nedokáže říct „ne“ a dál přihlíží tragikomickému divadlu, do něhož byl zatažen. V podobné pozici pozorovatele, který raději ustupuje a přenechává bojiště druhým, než aby vyvolal konflikt, se ocitá s příchodem Valérie. Ta v hraní divadla a režírování cizích životů exceluje.

Rovněž další scény odehrávající se mimo byt prozrazují, že neschopnost se dorozumět netrápí pouze protagonisty, nýbrž celý národ. Lidé jsou v tenzi a s uvolněním jim nepomáhá ani Anetina ergoterapie. Její pacienti se neřídí radami, které dostali. Mluví o svých problémech, ale neposlouchají. S počtem probdělých nocí a rostoucím napětím se Anetě jeví svět jako stále nepřátelštější místo. Klid nemá v metru, kde ji držitel průkazu ZTP vyhání ze sedačky (ačkoli je kolem plno volných míst), ani v parku, kde agresivní pobuda (nezapomenutelná rolička Michala Kerna) z plných plic ventiluje svůj názor na lidstvo. Zdá se, že každý myslí na sebe a málokdo bere ohledy na druhé.

Annette Nesvadbová ve snímku Přišla v noci, foto: Artcam

Jelikož je tomuto mindsetu podřízena i dramaturgie, ocitáme se coby diváci ve stejné pasti jako postavy. Nevnímáme, že si Valérie kromě křivd a ublíženosti v sobě nese – stejně jako desetitisíce dalších opuštěných seniorů – i pocit vyloučení a osamělosti. V jedné z mála scén, která ji neukazuje z pohledu Jiřího nebo Anety, nevidíme tchyni z pekla, nýbrž smutnou, vyčerpanou ženu, která nedokáže přiměřeně vyjadřovat emoce. Proto se v myšlenkách vrací do bezpečného a srozumitelného světa svého mládí, kdy v kinech dávali filmy od Felliniho a sobota byla pracovním dnem. Nejsvobodněji se pak cítí s partou stejně starých „androšů“, kteří si v současnosti připadají stejně nevítaní jako ona.

Problém s nacházením adekvátních výrazů po ní zjevně zdědil i Jiří, který se sice živí překládáním komplikovaných textů, ale jazyk vlastní mámy neovládá. Je buď poddajný, anebo agresivní, nic mezi. Ve skutečnosti nevidí Valérii, ale jen představu, kterou si o ní vytvořil. Nejspíš na základě vícero zranění z dětství. Jeho pohled na realitu se stejně jako ten Anetin stává sebenaplňujícím proroctvím. Svým chováním vyvolává to, co očekává. Ze stejného důvodu mu dělá problém být přítomný ve vztahu a napojit se na partnerku. Závěr filmu je v tomto ohledu nejednoznačný. Hmatatelnější podoby nabývá jak spojení, tak odcizení postav.

Jen jsme to neviděli…

Až v poslední třetině, kdy jsou vystrnaděni ze své zacyklené každodennosti, získávají protagonisté odstup a nadhled. A s tím snad i schopnost naslouchat cizím příběhům. Maska komorní komedie s perfektně načasovanými gagy a stejně bravurně vystupňovanými projevy domácích mikroagresí padá a odhaluje mrazivé společensko-psychologické drama. Pozdní zvážnění může na někoho působit jako neorganický kalkul. Jenomže Valérie v bezchybném podání Simony Pekové v sobě měla od začátku něco tragického a po celý film byla postavou toužící po kontaktu a přijetí. Jen jsme to neviděli.

Změna tónu a perspektivy je nepříjemná, protože nás vedle rostoucí mezilidské bezohlednosti konfrontuje s našimi vlastními slepými skvrnami a předsudky, s tendencí stavět hájení osobních hranic nad vcítění se do pozice někoho povahově nebo generačně vzdáleného. Přitom by stačilo, kdybychom si, jedno zda jako partneři, rodiče, děti nebo členové společnosti, dokázali čas od času přiznat, že ne vždy jsme to my, kdo má pravdu a je v právu.

Autor je filmový kritik.

Plakát k filmu, foto: Artcam

Přišla v noci (Česko, 2023, stopáž 85 minut)

Režie a scénář: Jan Vejnar, Tomáš Pavlíček, kamera: Šimon Dvořáček, hudba: Aid Kid, střih: Jakub Vansa. Hrají: Simona Peková, Annette Nesvadbová, Jiří Rendl, Vladimír Kratina, Judit Pecháček, Denisa Barešová, Michal Kern a další.
Premiéra: 2. listopadu 2023.