Anatomie pádu aneb Není všechno zlato, co se festivalovými vavříny třpytí

Režisérka Justine Trietová (* 1978) má na kontě dosud čtyři celovečerní filmy včetně zde recenzované novinky. Její snímek Sibyl (2019) prošel tuzemskými kiny bez povšimnutí, předchozí Viktorii (2016) odvysílala stanice Cinemax. V Anatomii pádu Trietová rozvinula soudní drama, jehož aktéři se pokoušejí dokázat, zda byl či nebyl spáchán zločin, respektive zda se jedná o vraždu či sebevraždu. Zrakově postižený chlapec se spolu se psem vracel z procházky a na zasněžené ploše u osamělé horské chaty nalezl mrtvé tělo svého otce. Jediným dalším člověkem, který v budově setrvával, byla jeho matka.

Na první pohled z Anatomie pádu čiší odosobněné pozorovatelství, které se soustředí jak (i skrze početné retrospektivy) na vztahy v postižené rodině, tak na snahu obhájce i žalobce vyložit, co se vlastně přihodilo. Nechybí pečlivé rekonstrukce tragické události, samozřejmě pokaždé se snahou potvrdit či naopak vyvrátit spáchání zločinu. Podezřelá žena přitom vzbuzuje pochyby i tím, jak se snaží zamlčovat či přímo zapírat konflikty, které v rodině vládly, dokud není konfrontována se stěží zpochybnitelnými důkazy třeba ve formě hlasových nahrávek. Ani hoch (Milo Machado-Graner) nepatří mezi nejdůvěryhodnější svědky, protože výpověď mění v závislosti na prokázaných okolnostech, i on si vlastně musí vyřešit, čeho chce dosáhnout, musí znovu definovat svůj vztah k rodičům.

Co se v této rodině vlastně stalo? Scéna z filmu Anatomie pádu, foto: Aerofilms

Ústřední pár se věnuje umění – Sandra (Sandra Hüllerová) je uznávaná spisovatelka, která v poslední době zápolí s tvůrčím krizí. Její manžel, hudebník, na její kariéru podle všeho žárlí, jak naznačuje úvodní scéna, kdy žena poskytuje interview, které musí předčasně ukončit, neboť z manželovy pracovny zní k nesnesení zesílená hudba; evidentně šlo o naschvál, jenž měl zabránit rozhovoru a hosta v podobě zvídavé studentky vypudit. Později vyjde najevo, že ústřední hrdinka se nevyhýbá ani sexu se ženami. V naznačeném ohledu lze nalézt styčné doby s loňským „dirigentským“ dramatem Tár, jehož protagonistku rovněž v úvodu zastihneme, jak rozmlouvá s novinářem, a později musíme připustit, že její případné provinění (měla podíl na sebevraždě mladičké hudebnice?), odsunuté však do oblasti domněnek a náznaků, zůstává neobjasněné.

Režisérka přitom nerozehrává drama svědomí – není důležité, co se vlastně stalo, nýbrž co lze nezpochybnitelně prokázat. Nadměrná stopáž (film trvá dvě a půl hodiny) však vede ke zdlouhavosti. Rozlehlé monologické proslovy, které zúčastnění pronášejí, postupně ztrácejí na přitažlivosti. Herecké ztvárnění prozrazuje pozorovatelský přístup a brání vhledu do psychického rozpoložení postav. Určujícím významotvorným principem je nejednoznačnost sdělovaných informací. Věcnost náhledu se odráží i v kameramanském uchopení Simona Beaufilse, ať již zachycuje zasněžené podhůří poblíž Grenoblu, nebo odosobněné, i barevně matné prostředí soudních síní.

Samuel Theis a Sandra Hüller jako na první pohled šťastní manželé. Co se v této rodině vlastně stalo? Scéna ze snímku Anatomie pádu, foto: Aerofilms

Do vyprávění vstupují různá ozvláštnění, která mají podnítit divákovu zvědavost. Kupříkladu vícevýznamová vzpomínková sekvence, kdy při jízdě autem pronáší otec sdělení, na něž se chlapec odvolává, právě synovým hlasem. Nález zvukového záznamu jedné manželské hádky dá zaznít příslušné retrospektivě i v obraze, avšak finále konfliktu, kde jsou slyšet blíže nespecifikované údery, je zúžen na nahrávku – slyšené údery lze vykládat rozdílně: jako agresi i jako sebepoškozování. Důležitým prvkem je prokazování, zda postavy a zápletky matčiných vydaných knih mohou zrcadlit rodinnou realitu a mravní ustrojení autorky.

Anatomie pádu přibližuje složité rozhodování soudu, který musí posoudit jednotlivá tvrzení a vyslovit se pro uznání viny či neviny. Namísto někdejšího, i ve filmech mnohokrát zpodobněného principu, kdy nevinný musel prokázat, že čin, z něhož je podezírán, nespáchal, přináší Justine Trietová variaci řekněme modernějšího dilematu. Totiž znejistění v otázce viny či neviny, kdy téměř přestává být důležité, zda obžalovaný příslušný čin spáchal, nýbrž to, co mu lze dokázat.

Český plakát k filmu, zdroj: Aerofilms