„Lepší lidi“ v baťovském Svitu ohroženi hermafroditem. Nebyl by nosnější motiv?

Do nového slovenského působiště přijíždějí i manželé Alois a Helena Hauptovi (Miloslav König a Eliška Křenková) – on má na starosti výstavbu areálu, ona coby nedostudovaná medička, nyní v pokročilém těhotenství, se zabývá sociálními a zdravotními otázkami. To ještě nikdo netuší, že na haldě písku bude nalezena mrtvola novorozence. Jenže děcko je to podivné: má orgány obou pohlaví, takže se jedná o vzácnou poruchu zvanou hermafroditismus. Záhy se rozšíří podezření, že kdosi chtěl Baťův podnikatelský záměr zdiskreditovat, a v podezření se ocitají komunisté… (Upozorňujeme, že abychom přiblížili, o co v Úsvitu dále běží, budeme poněkud spoilerovat.)

Vehementní pomrkávání k současnosti

Falešné obvinění a bezdůvodné potrestání patří k oblíbeným postupům světového písemnictví. A dramata lidí pronásledovaných za zločin, který nespáchali, se také objevují téměř od počátků kinematografie. V pozadí přitom stojí nejrůznější zájmy, nejčastěji potřeba ututlat nežádoucí skutečnosti a nalézt obětního beránka, zpravidla člověka vhodného pro svůj původ, názory, chování, sociální či politickou příslušnost. Každopádně musí být předmětem předsudků a zaslepenosti, jež ospravedlňují jakékoli rozhodnutí.

Eliška Křenková v roli těhotné Heleny Hauptové, foto: Bontonfilm

Zatímco v Úsvitu obsažená honba na ozbrojené (!) komunisty, kteří se brání střelbou, přináší firemnímu managementu dočasné uspokojení, paní Hauptová své pátrání vede jiným směrem. Když zjistí, že do areálu nikdo zvenčí neměl přístup, začne zjišťovat, zda neporodil někdo z místních lidí. Nejprve prověřuje ženy, poté se zaměří i na muže; zjišťuje, zda někdo nevykazuje podezřelé pracovní prodlevy. A skutečně objeví takový případ – obtloustlý vousatý Saša (Richard Langdon), z něhož se vyklube rovněž hermafrodit, samozřejmě tající svůj skutečný stav…

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Scenárista Miro Šifra a režisér Matěj Chlupáček si poněkud aktivisticky stanovili dva hlavní cíle. Jednak poukázat na komunisty (ačkoli v celé záležitosti nevinné) jako potenciální násilníky, ba teroristy, kteří se ozbrojují, aby „buržoazii zakroutili krkem“, jak v pamětihodném projevu pronesl Klement Gottwald. Jednak upozornit na opovrhované nešťastníky vymykající se normám „běžnosti“. Třeba Sašu odmítl místní farář pokřtít, protože nevyhlížel jako „běžný“ člověk; v Sašově rodině byl hermafroditismus střeženým tabu, které rozlouskne až hlavní hrdinka spolu se stařičkým lékařem fungujícím jako svého druhu Helenin mentor. Jenže ani jejich nejbližší okolí si tak říkajíc nechce pálit prsty, nepovažuje za přijatelné, aby se povědomost o něčem takovém rozšířila nebo dokonce byla považována za cosi samozřejmého.

Milan Ondrík ve filmu Úsvit, foto: Bontonfilm

Obojí zacílení považuji za chtěné a prvoplánové. Komunistická strana v předválečném Československu působila legálně, byla silně zastoupena v českém dělnickém hnutí (jednalo se o výjimku ve střední Evropě, v okolních státech bývala zakazována). Na Slovensku však ke komunismu inklinovaly spíše jen skupiny městských intelektuálů, než pracující masy (a už vůbec nemluvě o hordách násilníků). Ještě spornější je motiv nelibě vnímané sexuální odlišnosti. Hermafrodit se vinou nedostatečně vyvinutých pohlavních orgánů sotva může rozmnožovat, genderový motiv tady nedomyšleně pracuje s výlučným jevem intersexuality. V tomhle Úsvit snaživě nadbíhá nynější vlně zájmu o  genderovou problematiku. Ostatně jedna z recenzí, zveřejněná v nejnovějším čísle časopisu Full Moon, zdůrazňuje, že film neustále pomrkává po současnosti, místy příliš okatě a didakticky. Obdobné soudy se ostatně objevily už v ohlasech po uvedení snímku na letošním karlovarském festivalu.

Atmosféra, jíž lze věřit

Úsvit přitom považuji za sugestivně nasnímané i odvyprávěné dílo. Naštěstí dějové peripetie u něho nakonec nejsou rozhodující, důležitější je postižení dobového společenského klimatu. Spatříme, jak snadno se šíří podezírání, jak obtížně se překonávají předsudky včetně sociálních a stavovských. Nahlédnutí do mentality „lepších lidí“, kteří pokrytecké chování považují za běžné, i do pověrečných zvyklostí vesnického obyvatelstva, považuji za přesvědčivé. Kameraman Martin Douba zdařile nastolil retro vizuál – odráží se zejména v pastelové barevnosti, v navození starobylé patiny, jak ji zprostředkovávají kostýmy, účesy i běžné rekvizity, jak ji přibližují bytové interiéry, jak čiší z pokrytecky přezíravého chování „lepší společnosti.“ Nicméně zobrazení místní zaostalosti a vesnických reálií je poplatné spíše romantismu než strohému národopisnému vhledu.

Martha Issová ve filmu Úsvit, foto: Bontonfilm

Autoři rovněž stáli před nutností publikum nějak ozřejmit, o jakou tělesnou odchylku se vlastně jedná, takže v animované výkladové pasáži si za podklad berou tehdy čerstvě vydanou knihu o soudní patologii provázenou mnoha názornými obrázky. Tento úhybný manévr se jim docela vydařil.

Příběh se vyznačuje vcelku obratně napsanými rozmluvami i věrohodně rozehranými postavami, ústřední hrdinku zvládla Eliška Křenková s dostatečnou výrazovou šíří. Obdařila ji prvky jisté zhýčkanosti a snad i naivity, ale také odhodláním, s nímž překračuje tradiční ženskou roli být výhradně  strážkyní rodinného krbu a ozdobou mužské společnosti. Chce zveřejnit výsledky svého pátrání, avšak naráží na hradbu mužského egoismu a zlehčování. „Bonton“ velí zabránit průsaku jakýchkoli nepatřičných informací, proto je Saša posléze přesvědčen (či donucen?), aby nikam neodjížděl, jak Helena původně předpokládala – věřila totiž, že ve velkém městě by mohl žít podle své přirozenosti. Vlastně se tu dá odkázat k názvu jednoho italského policejního thrilleru, oznamujícímu „vyšetřování skončilo, zapomeňte“.

Plakát k filmu, foto: Bontonfilm