Bratři Dardennové a běženci, to není žádná konjunktura

Bratři Dardennové už po tři desetiletí patří k nejvýznamnějším belgickým režisérům. Jean-Pierre se narodil v roce 1951, Luc přišel na svět o tři roky později. Jejich vztahová dramata, téměř všechna přijatá do soutěže canneského festivalu a většinou tam i oceněná, se vyznačují dokonalou znalostí lidských povah. Zkoumají meze ochoty pomáhat si, ukazují důsledky citových deprivací. Už od svých počátků se zabývali i fenoménem migrace.

V raném dramatu Slib (1996) řešili, jaký dopad mělo úmrtí nelegálně zaměstnávaného Afričana. Rovněž následující snímky zaměřili týmž směrem. V Mlčení Lorny (2008) zacílili na fingované sňatky umožňující migrantům – zde jde o Albánku – legalizovat svůj pobyt. Nejzávažnější výpověď na toto téma přinesl Mladý Ahmed (2019). Film vylíčil proměnu arabského chlapce ve zfanatizovaného vražedníka, jenž přikázání islámu považuje za nadřazené zvyklostem západní společnosti. Nyní do tuzemských kin přicházejí Dardennové se svým loňským dramatem Tori a Lokita.

Neherci Pablo Schils a Joely Mbundu coby dva černošští běženci v Evropě, foto: Film Europe

Jestliže Mladý Ahmed se vyznačoval vypravěčskou expresivitou a rozvíjením motivu rostoucího ohrožení, snímek Tori a Lokita upřednostňuje jakoby nezúčastněný, pozorovatelský přístup, který se odráží v dlouhých, často nehnutých záběrech, v téměř reportážní dikci, která se mnohdy vyhýbá otevřenějšímu, „širšímu“ zpodobnění událostí – třeba tím, že kamera nepohlédne jinam. Kameraman Benoît Dervaux, jenž s Dardennovými spolupracoval již na Mladém Ahmedovi, výstižně postihl všední každodennost, přetavenou i do tlumených, spíše nočních barev či umělého osvětlení. Dardennové nepožadují po (ne)hercích, aby se vciťovali do nějakého rozpoložení, sledované postavy načrtávají skrze bezpříznakovou mluvu a mimiku, skrze poddajné, odevzdané počínání, které nabývá na zdrcujícím významu až v navozovaném kontextu. V tomto ohledu získává snímek rozměr nevtíravého záznamu.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Tori a Lokita jsou mladičtí černošští běženci; vynalézavějšímu i podnikavějšímu Torimu je kolem osmi let, obezřetnější, s osudem více smířené Lokitě asi šestnáct. Zjevně sami připluli do Itálie, odkud je pašerácký gang přepravil dál. A nyní bezohledně vyžaduje splácení dohodnuté ceny. Není to sice nikde otevřeně zmíněno, ale uprchlíci nejsou muslimové, zřejmě pocházejí z nějaké křesťanské oblasti, ovšem žádné náboženství zjevně nepraktikují – pašeráci jim vytýkají, že vynechávají návštěvu místního kostela, kde by zřejmě měli předávat dlužnou částku. Lokita, snažící se pravidelně posílat těžce vydělané peníze do Afriky své rodině (to svědčí o její soucitnosti, jakkoli podřízené běžným domorodým zvyklostem), se zoufale snaží získat občanství, protože sní o založení vlastní kavárny. Úředníci však pochybují, že by byli těmi sourozenci, za které se vydávají. Vlastně není důležité, jak je tomu doopravdy, protože oba ztracenci k sobě citově přilnuli, mají jen jeden druhého a spoléhají se pouze sami na sebe.

Snímek ukazuje, čím si musejí procházet běženci z Afriky, foto: Film Europe

Kdekdo z okolí je využívá, zneužívá, vydírá, i za vnější korektností se skrývá komisní podezíravost. A oni se podřizují situacím, v nichž se ocitají, bez zaváhání si přivydělávají přeprodáváním drog, dobře si vědomi nezákonnosti takového počínání. Až dojemně vyznívají okamžiky, kdy společně zpívají prostoduchý popěvek, který se naučili v Itálii. Lokita se podřizuje i sexuálním návrhům, nemá sílu odmítat je. Jediné, co ji psychicky sužuje, je dlouhodobé odloučení od Toriho, když je poslána do pečlivě utajované pěstírny marihuany. Chlapec však vypátrá, kam se poděla, aspoň občas ji navštěvuje. Jenže jsou odhaleni a „zaměstnavatelé“ se rozhodnou zabránit prozrazení svého podnikání za jakoukoli cenu. Vždyť život nezakotvených migrantů nemá žádnou hodnotu…

Jistě lze filmu vyčítat až vyděračskou proklamativnost – viz závěrečný chlapcův obžalobný monolog, vinící podezíravé úředníky, že svým odmítavým rozhodováním vhánějí bezmocné přistěhovalce do područí zločineckým gangům. Nicméně vhled do mentality propašovaných nešťastníků (byť omezený na titulní dvojici), na počínání příslušných úřadů i lidí napojených na podsvětí považuji za velice cenný. Dardennové se vyhýbají jakémukoli psychologizování, zdržují se hlásání svých hledisek a postojů. Uplatňují až monotónně strohou výpověď, která zachycuje toliko vnější obrysy dění, takže na divákovi záleží, jak a čím se nechá oslovit. Velkou zásluhu na uvěřitelnosti příběhu mají i výrazově střídmí představitelé hlavních postav, kteří se poprvé ocitli před kamerou – jednak bezprostřednější Pablo Schils, jenž ztělesnil vnímavého Toriho, jednak výrazově tlumenější Joely Mbundu, již zjevně pod dojmem z tohoto filmu obsadila Agnieszka Hollandová do svého letošního, rovněž uprchlického a tolik diskutovaného dramatu z polsko-běloruského pomezí Hranice.

Plakát k filmu Tori a Lokita, foto: Film Europe