To nejlepší z FAMU. Čtveřice filmů truchlí pro domácí mazlíčky a zve na monstrózní narozeniny

Nejspíš není náhoda, že tři ze čtyř vybraných filmů z kolekce nazvané FAMU Four vznikly na katedře animace. Už několik let vytváří krátké snímky, které patří k tomu nejzajímavějšímu, co v české kinematografii vzniká. Pokračuje tím v tradici tuzemské animace a stává se líhní takových talentů, jakými nyní jsou Daria Kashcheeva, Diana Cam Van Nguyen, Kateřina Karhánková nebo Jan Saska.

Tak trochu jiná Barbie

Největší pozornost ze sestavy FAMU Four na sebe právem strhl půlhodinový snímek Electra od Darii Kashcheevy, která už předtím slavila mezinárodní úspěch s krátkými filmy Dcera a To Accept. Její novinka potvrzuje, že s delší stopáží a velkorysejší výpravou dokáže vytvořit uhrančivější podívanou. Kashcheeva kombinuje animaci reálných objektů s hranými záběry podobným stylem jako Jan Švankmajer, zároveň je mnohem současnější. Obzvlášť po debatách kolem letošního hitu Barbie působí Electra jako zlé dvojče růžové panenky s tělem Margot Robbie. Téma Electry totiž souvisí s tím, co kritici fenoménu Barbie dlouhodobě vyčítají – že přispívá k utvrzování nesplnitelného ideálu dokonalého ženského těla.

Electra je hutná kolážovitá podívaná balancující na hraně noční můry, plná nepříjemných či přímo monstrózních obrazů souvisejících právě s tím, jak se reprezentuje a jakými způsoby se „vylepšuje“ ženské tělo. Hrdinka je neustále obklopena figurínami, její matka má groteskně přerostlé a vyšpulené rty, hlavní postavě se po tváři roztéká silný make-up vytvářející temné slzy, v lékařské ordinaci sleduje rentgeny souložících koster a podobně. Obrazy – nacházející se někde mezi přehnanou estetikou camp a hororovou noční můrou – rotují kolem příběhu ženy, která vzpomíná na své desáté narozeniny, jež evidentně souvisejí s nějakým traumatem. A dost možná se týkají jejího otce, jediné mužské postavy ve filmu…

O zvířatech a lidech

Electra v sestavě uzavírá čtveřici vybraných snímků, ale rozhodně je nezastiňuje. I další dva animované tituly ve výběru FAMU Four mají šanci uvíznout v paměti, vzdor mnohem kratší stopáži. Hlavně Deniska umřela od Philippa Kastnera je překvapivě nápaditý film na téma smrti domácího mazlíčka. Autor vypráví beze slov a plně se soustředí na evokaci jemných nálad pomocí samotného obrazu a zvuku – od strohé kresby a tlumených zvuků přechází ve finále do pestré barevné palety a výrazné melodie. Snímek dává vzpomenout na tradici českých kreslených animací – nejen formálně, nýbrž také svou odlehčeností, volným prolínáním civilních a imaginativních prvků, ale i tím, že hravá forma je tu důležitější než „závažné“ sdělení.

Další krátký animák – Přes střepy – stojí na úplně opačných principech. Režisérka Natálie Durchánková „zfilmovala“ autentickou výpověď anonymní ženy, která přežila znásilnění a pokus o vraždu. Přestože snímek dopadl možná nejlépe, jak mohl, jsou na něm znát možná vlastně nepřekonatelné problémy vycházející ze samotného námětu. Výpověď člověka, který reálně prožil podobnou zkušenost, má totiž vždycky cenu hlavně ve své autenticitě – v tom, že slyšíme pokus o vyslovení nebo jiné ztvárnění něčeho tak bolestného, osobního a těžko sdělitelného. Dodávat k ní obrazový materiál znamená riskovat, že výsledek bude více či méně exploatovat původní sdělení. S tímhle problémem se pral i dánský celovečerní animovaný dokument Utéct, u něhož animovaná složka rovněž často působí coby poněkud nadbytečná ilustrace; animace tu však pomáhá zacelovat trhliny v útržkovitých výpovědích protagonisty.

Přes střepy má mnohem menší prostor, zato jeho mluvčí je mnohem konkrétnější a výmluvnější; snímek tak působí spíše jako vizualizace. Je však vkusně natočená a nachází chytré výtvarné prostředky, jak expresivně ztvárnit obsah výpovědi – z temnoty paměti se vynořují kreslené obrysy věcí, které příležitostně nabývají i barevných kontur, tvary přetékají jeden do druhého, reálné objekty jako lidské tváře se mění ve své metafory, praskliny a trhliny se stávají dominantním obrazem filmu.

Hraný Osmý den Petra Pylypčuka vyznívá ze sestavy FAMU Four nejrozpačitěji. Ve stylu festivalového artu se snaží vyprávět o konzervativní náboženské komunitě. Výsledek působí jako samoúčelná snaha ovládnout formální prostředky současného filmového realismu, který své zápletky staví kolem komunikačních krizí a silných traumatických scén. Už „sám“ příběh nepůsobí moc věrohodně – není to pozorovatelský film ukazující, jak se lidé chovají ve svých přirozených prostředích, anebo naopak v situacích, kdy jsou z nich nuceně vytrženi. Žádná z obou hlavních postav nepůsobí věrohodně. Mladá Anna nevyznívá jako rebelující členka křesťanské komunity (o níž se toho z filmu dozvíme naprosté minimum), ale spíše jako někdo, kdo sem právě přišel zvnějšku a nevydržel by tu ani den. Její protihráč pro změnu dělá dojem někoho, kdo je do pravidel sekty natolik ponořený, že by těžko s Annou našel společnou řeč, natož aby se nechal vylákat o samotě do chatky. Vyhrocený závěr je k zápletce přilepen zcela zvnějšku a finální očistná koupel je čistým klišé tíživých festivalovek.
V rámci českého filmu je FAMU nepochybně prostorem, který se vyplatí sledovat. A je dobře, že se s vybranou produkcí můžeme zase jednou potkat v běžné kinodistribuci, a nejen na specializovaných přehlídkách.

Plakát k letošní úrodě studentských filmů z FAMU, foto: Pilot Film