Best of FAMUFEST. Co stálo z letošní nestandardního ročníku za pozornost

Nemožnost tvořit a prezentovat své snímky veřejnosti v posledních týdnech nemile dopadla také na začínající filmaře, kteří zatím nedosáhnou na stabilnější produkční zázemí ani státní podporu. Festivaly s industry programy či workshopy, zvlášť v počátcích kariéry stěžejní pro získávání kontaktů a zkušeností, se nekonaly buď vůbec, nebo jen v osekané podobě. Tím spíš je třeba ocenit pohotovost organizátorů přehlídky FAMUFEST, kteří využili momentálního uvolnění karanténních restrikcí a uspořádali akci, jejíž původní termín připadal na konec března.

V deseti programových blocích a šesti soutěžních kategoriích bylo od 20. do 24. května uvedeno celkem dvaapadesát hraných, dokumentárních i animovaných filmů od studentů různých kateder FAMU. Projekce probíhající v pražských Kasárnách Karlín se s ohledem na omezenou kapacitu míst o den později přemístily do virtuálního prostoru, kde byly vybrané filmy ke zhlédnutí po dobu 24 hodin (a pouze online probíhal doprovodný program). S úrovní současné „famácké“ tvorby se tak mohli uceleněji seznámit rovněž mimopražští diváci.

Špičkoví reprezentanti

Tuzemská filmová produkce je obvykle nahlížená výhradně prizmatem distribuční nabídky kin. Pozoruhodné krátkometrážní tituly, uváděné na áčkových zahraničních festivalech a soutěžící o prestižní ceny, se přitom do kin oproti dřívějšku, kdy bylo zvykem promítat předfilmy, obvykle vůbec nedostanou. Oficiální distribuce se tak nedočkaly ani dva největší úspěchy českého filmu posledních let. Dcera od Darii Kaščejevy své festivalové tažení počátkem letošního roku završila nominací na Oscara. Čtvrthodinové sociální drama Ondřeje Erbana Sto dvacet osm tisíc bylo předloni vybráno do sekce Cinéfondation festivalu v Cannes. Ani jeden z filmů na letošním FAMUFESTu nechyběl.

Erbanův film ukazuje aktuální problematiku exekucí atypicky z pohledu exekutora, nikoliv dlužníka (matky samoživitelky). Režisér si díky tomu zachoval věcný odstup a vyhnul se exploataci lidského neštěstí. S pomocí vhodně vybraných herců (Elizaveta Maximová, Jiří Konvalinka) a věrohodného zachycení exekučního procesu se mu podařilo vystihnout napjatou atmosféru setkání, které je zjevně nepříjemné všem zúčastněným. Erban ovšem neusiluje o dokumentární realismus. Obratně vygradovaným dramatem divákovi především umožňuje alespoň zprostředkovaně zakusit, čím v Česku prochází stovky tisíc lidí.

Darja Kaščejeva natočila Dceru na základě vzpomínek na vlastní dětství. Hrdinka bezeslovného intimního příběhu bojuje se sebepřijetím poté, co se v dětství setkala s neporozuměním ze strany otce. Vznikla mezi nimi bariéra, na jejíž odstranění bude vzhledem k otcovu kritickému zdravotnímu stavu možná pozdě. Přestože Kaščejeva nemohla pracovat s mimikou živých herců, podařilo se jí dobře zvolenými situacemi a vhodnými formálními prostředky vyjádřit narušení vztahového pouta i paralyzující strach z odmítnutí. Dokumentární snímání a sugestivní zvukový design dodávají scénám na naléhavosti. Neklid a bezprostřednost, navozené pohotovou ruční kamerou, přeostřováním a prudkými švenky, jsou vyvažovány vtahujícími přechody mezi snem a skutečností, minulým a přítomným. Styl je zde – stejně jako u předchozích filmů této talentované animátorky – uzpůsoben situacím, v nichž se postavy nacházejí, což usnadňuje diváckou identifikaci. Počin unikátní v domácím i světovém kontextu na malé ploše nabízí emocionálně vrstevnatější a intenzivnější zážitek než leckteré celovečerní drama.

Totéž platí pro dojemný animovaný film Pouštět draka od Martina Smatany, jedné z nadějí nastupující generace slovenských animátorů (řadit sem dále lze kupříkladu Dávida Štumpfa a Michaelu Mihalyiovou s jejich rozvernou erotickou povídkou SH_T Happens, rovněž uvedenou na FAMUFESTu). Smatanův čtyři roky připravovaný absolventský snímek (zdarma si jej lze pustit ZDE) vyjadřuje s pomocí srozumitelných metafor prožitek ztráty člověka natolik blízkého, že jsme od jeho přítomnosti začali odvozovat určitou etapu našeho života. Film, vedoucí menší i větší diváky nenásilně k poznání, že smrtí vše nekončí, si odbyl světovou premiéru ve francouzském Annecy.

Nikdo se nebude smát

Podobné téma jako Pouštět draka, ovšem méně poetickou formou, zpracovává hraná Sněžka, kterou natočila Elvira Dulskaia, studující na FAMU střihovou skladbu. Protagonistkou komorního psychologického dramatu je Maša, jejíž syn Alexej zahynul během vojenské služby. Zatímco se žena snaží odemknout synův mobil, což se zdá být stejně nedosažitelné jako „vyřešení“ odchodu milovaného člověka, přijíždí do jejího penzionu u jezera dvojice zahraničních turistů. Bezstarostnost zamilovaného mladého páru kontrastuje s tíživostí matčina traumatu a zároveň bez doslovnosti oživuje vzpomínky na šťastné chvíle z dřívějška. Pointa nevyumělkovaného filmu je stejně prozaická jako styl jeho vyprávění.

Schopnost předat divákovi v krátkém čase komplikovanou emoci prokázal v sotva čtyřminutovém Metru student režie Petr Pylypčuk. Mladá žena během terapeutického sezení vypráví o pocitech úzkostí zakoušených ve stanicích pražského metra. Určitější představu o příčině jejího neklidu si ale spíše než ze slov vytváříme z obrazových fragmentů. Hutná mozaika černobílých záběrů je působivá zásluhou subjektivního vyprávění, situujícího nás takřka dovnitř dívčiny hlavy, a množství rychle se střídajících náznaků, které ponechávají dostatek prostoru představivosti.

K docela jinému účelu využívá černobílé kamery Jiří Matoušek v Aparátu cti. Nápadně stylizovaná adaptace Kafkovy povídky V kárném táboře je podobně jako předloha zároveň názorná i neurčitá. Záměrná neukotvenost příběhu v konkrétním časoprostoru, posílená specifickou střihovou skladbou a převahou záběrů s malou hloubkou ostrosti, vyvolává až klaustrofobní pocity. Ideu Kafkova textu podtrhuje rozhodnutí obsadit do všech rolí (vykonavatel trestu, odsouzenec, nestranný přihlížející) téhož herce, s velkým nasazením hrajícího Petra Vaňka.

Otázky (spolu)zodpovědnosti se rovněž dotýká sevřené thrillerové drama Hra, za něž již byl Slovinec Lun Sevnik z Katedry režie oceněn na řadě zahraničních festivalů. Dvojice teenagerů si pořídila střelnou zbraň, aby mohli na internetu naživo streamovat svou sebevraždu. Fakt, že se prakticky celý film odehrává v jednom interiéru a dění je z velké části zabíráno v dlouhých statických záběrech webové kamery, prohlubuje frustraci z toho, že je celá „hra“ v režii dvou nevyzpytatelných mladíků. Sevnik sice k filmovému médiu nepřistupuje se stejnou radikalitou jako proslulý Rakušan Michael Haneke, jehož Funny Games se nabízejí ke srovnání, prokazuje nicméně srovnatelnou schopnost vyvést diváky z komfortní zóny a vyprovokovat k přemýšlení.

Něco nadhledu

Není náhoda, že všechny dosud zde vyzdvihnuté filmy zpracovávají těžká témata. V nich jako kdyby se studenti FAMU cítili jistěji než na komediálním poli, což neplatí jen pro novější díla, nesoucí v sobě zřejmě i nejistotu přítomné doby. Účastníci veřejně přístupných klauzurních projekcí FAMU v minulosti rovněž málokdy odcházeli v povznesené náladě. Neznamená to, že by studenti a studentky neměli odvahu točit komedie, pouze se jim v jejich případě tolik nedaří zvolit správnou míru nadsázky, vybalancovat nevážnost s vkusností a dobře zvládnout komediální timing.

Ale výjimky se i na letošním FAMUFESTu našly. Tichý chod Marka Mrkvičky je v podstatě bakalářská povídka s maximálně prostým námětem, točícím se okolo dvou kamarádek v důchodu a jedněch darovaných nástěnných hodin. Mrkvička inscenační jednoduchostí, založenou zejména na přesně načasovaných střizích, dosahuje potěšující nenucenosti. Oproti svým kolegům se nesnaží o vtipnost za každou cenu. Situace nepřehání a legračně nestylizuje. Nechává je doznít v jejich hořce úsměvné trapnosti. Natočil komedii, které lze věřit.

Plakát k filmu studenta druhého ročníku režie Luboše Kučery Vyměnila jsem si směnu, repro: yeclo.com

Totéž platí pro film Vyměnila jsem si směnu od studenta druhého ročníku režie Luboše Kučery. V originálním mixu vztahové komedie a sociálního dramatu sledujeme mladou ženu cizího původu, která se potýká s prací v jedné pražské tiskárně a s převážně nepoužitelnými partnery, natolik zaujatými vlastními potřebami, že vůči těm jejím zůstávají slepí a hluší. Namísto toho, aby se žena postupně usazovala, sílí s každým nikam nevedoucím setkáním její touha utéct. Akčnost hrdinky se odráží také ve svižném tempu vyprávění bez hluchých míst.

Nadhled je vlastní i dokumentu The Conductor, v podstatě odlehčené variaci na Schormovu slavnou Etudu o zkoušce (z roku 1976). V Rakousku narozený student filmové režie René Kmet si chtěl vyzkoušet profesi hudebního dirigenta, neboť v dirigování orchestru spatřuje podobnost s režírováním herců. Jako svého učitele si vybral japonského mistra Chuheiho Iwasakiho, žijícího a pracujícího v Praze. Rytmus hravého, dynamicky sestříhaného filmu udávají dirigentova gesta, čímž je během střihových sekvencí dosaženo podmanivého souladu mezi obrazovou a hudební složkou. Dokumentární tvorbu Evalda Schorma nebo Jana Špáty, ovšem zbavenou truchlivé vážnosti, připomíná také podnětná černobílá esej Zrcadlo, v níž Juliana Moska z Katedry dokumentární tvorby vzdává poctu objektům ukazujícím nám, jaké věci a lidé opravdu jsou.

Snad jim to něco z toho vydrží

Esejistický charakter vykazuje i Apparatgeist, který Marie-Magdalena Kochová premiérově představila již vloni v soutěžní sekci jihlavského festivalu Česká radost. Snímek nazvaný podle stejnojmenného mediálně teoretického konceptu zkoumá varovně blízký vztah člověka a technologií. Jeho časoprostor utvářejí výlučně displeje mobilních telefonů. Na nich se odehrávají dramata zrození i zániku. Ony rozhodují, co budou lidé jíst nebo co si oblečou. Kamera vznášející se nad mobily, v nichž se odehrávají jednotlivé příběhy, rozbíjí iluzi propojené sítě. Zřetelně si uvědomujeme, že byť jsou všichni naoko propojeni, každý zůstává uzavřen ve vlastním mikrokosmu.

V Jihlavě soutěžila taktéž Kateřina Turečková, jejíž krátký film Proč se cítím jako kluk? považuji společně s Dcerou za jeden z vrcholů FAMUFESTu i české filmové tvorby posledního roku. Dokumentární portrét trans kluka Bena vnímavě zachycuje pocity a potřeby teenagera, který bojuje s vlastním tělem a cítí se být přijímán pouze ve virtuálním, nikoliv v reálném světě. U rodičů, sestry, spolužáků ani učitelů potřebné pochopení nenachází. Například matčina mimoděčná zmínka, že za psychologem musejí s Benem dojíždět do osmdesát kilometrů vzdáleného města, zároveň do osobního příběhu vnáší institucionální rozměr. Podobně jako si Ben díky komunikaci s Turečkovou (režisérčin předloňský profil naleznete ZDE) začíná uvědomovat, že být trans je v pořádku, i sám tento snímek usiluje zvýšit nedostatečnou informovanost veřejnosti o problematice nesouladu mezi psychickým a anatomickým pohlavím. Souhra empatie, odvahy a osobního zaujetí dělá ze šestadvacetiminutového dokumentu jak pozoruhodné dílo, tak výzvu k diskuzi nad právy, pocity a potřebami lidí, jimž stále velká část společnosti dává najevo, že s nimi něco není v pořádku.

Obecně se dá říct, že tvůrci a tvůrkyně letošního FAMUFESTu ukazují rozmanitost jako něco přirozeného. Lze jen doufat, že jim alespoň část ze zaujetí, upřímnosti a nezávislosti vydrží i poté, co budou pohlceni strukturami tuzemského filmového průmyslu.

Autor je filmový publicista a kritik

Poznámka redakce: snímky Dcera a Proč se cítím jako kluk? lze zhlédnout za poplatek na platformě dafilms.cz.