Komentář: Kulturu čeká krvavá lázeň. Nebo ne? To by byla svým způsobem i škoda

Když se po „zastavení republiky“ letos v březnu zmrazil i knižní trh, první, kdo volal o pomoc státu a psal premiéru Babišovi otevřený dopis, byly největší nakladatelské a distribuční firmy, pro něž je knižní podnikání prostě byznys – a jedním takovým byznysmenen, který je „namočen“ v knižním podnikání, je i miliardář Daniel Křetínský. V podstatě se tu v malém českém provedení opakuje přístup mocných hráčů, který se (nejen) v USA projevil při ekonomické krizi v letech 2008/2009 – jsme moc velcí na to, abyste nás nechali padnout, takže: Státe, pumpuj peníze!

Prostě byznys?

Knižní trh je, pravda, specifické podnikání – a tuzemská nejvlivnější organizace, která jej zastupuje, Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN), na to nikdy nezapomene ve svých apelech upozorňovat: je to přece trh s kulturou, s hodnotami, které nelze jednoduše vyčíslit. Ale právě pro největší hráče je to daleko více „prostě byznys“ skrze knihy, než pečovatelské budování hodnot. Konkrétní příklad: když největší hráč na tuzemském trhu, nakladatel a distributor Euromedia Group (EMG – právě zde má svůj podíl i Křetínský), nyní rozesílá redakcím redukované ediční plány, prakticky z nich vymizely tituly ne zcela komerční, které před vpádem koronaviru měly v edičních plánech EMG přece jen určité místo.

SČKN volá po systémové podpoře, kterou vidí v nulové DPH na knihy, jež v některých státech existuje. Byl to v minulosti především Svaz českých knihkupců a nakladatelů, který prosadil nižší daň na knihy, což je mu třeba připsat k dobru. Když by nyní prosadil další snížení daně, nebo její dočasné odpuštění, prosím, ale v zásadě by šlo o překlenutí nynějšího propadu s vidinou návratu do předchozího stavu. Jenže ten, se svými deformacemi, si nezasluhuje pokračování. Co by se tedy mělo změnit konkrétně u knižního trhu a jakou roli by v tom měl sehrát stát a koho především by mělo podpořit ministerstvo kultury?

„Mně by klidně stačilo, kdyby stát zavedl garantovanou cenu knihy na určitý čas, jak je tomu v některých jiných zemích,“ řekl mi Vladimír Šebek z pražského Knihkupectví Ostrov, které má v sortimentu především produkci menších nakladatelství zaměřených na kulturu, umění a společenské vědy. Znamenalo by to, že kniha by určitý čas, řekněme půl roku nebo rok, musela stát všude stejně (to je praxe například v Německu). Dnes se to má tak, že titul, u něhož je doporučená cena řekněme 299 korun, se za tolik prodává u knihkupců, ale distributoři na svých e-shopech mají cenu třeba o deset patnáct procent nižší, nemluvě o takzvaných parazitních e-shopech (typickým příkladem jsou Megaknihy), které se slevami třeba třetinovými nabízejí i tituly, které právě vyšly nebo teprve zanedlouho vyjdou. Mimochodem, vlastnická struktura Megaknih je nejasná a na webu samotném se jeho provozovatel nijak nepředstavuje (tedy žádná obligátní sekce O nás).

Distribuce a prodej si dnes bere z knihy padesát až šedesát procent její ceny (jde o takzvaný rabat). „Když půjde Euromedia do insolvence a někdo ji koupí, tak se mě to téměř nedotkne. Když padne Kosmas, bude to mnohem větší problém, ale nemyslím si, že řešení je nalít peníze do velkých firem, které mají svoje knihkupectví i nakladatelství,“ vysvětlila srozumitelně v rozhovoru pro Deník N pozici malých nakladatelství, které se soustředí na náročnější produkci, Anna Štičková ze značky Nová beseda. A pokračuje: „Musíte si uvědomit, že distributoři mají knihy v komisi. To znamená, že si je od nás nekupují a nemají v tom žádné peníze. Všechny peníze mají v knihách nakladatelé a knihy jsou ve skladech distributorů. To vytváří velkou nerovnost. Také to znamená, že distributor, který řekne, že nebude platit, protože musí primárně zaplatit svoje zaměstnance, platí penězi nakladatelů.“

Anna Štičková stála – spolu s dalšími dvěma nakladatelkami – u zrodu platformy Knihex. Začaly ji připravovat letos v lednu a pandemie cíl jejich snažení jen posílila. „Jedná se o nový obchodní model, který zajistí přímou spolupráci malých nakladatelství, která vydávají nižší objemy titulů ročně, bývají úzce profilována a v některých případech ani nemohou do běžné distribuce, a nezávislých knihkupců především v regionech. Cílem je vytvoření sítě, která umožní těmto dvěma stranám (a posléze i knihovnám) rychlé, snadné a přímé propojení bez nutnosti třetí strany,“ stojí v prohlášení Knihexu. Jako ten, kdo sleduje knižní trh desítky let, byl bych pro, aby ministerstvo kultury kupříkladu mimořádným grantem umožnilo vznik vpravdě reprezentativního e-katalogu malých nakladatelů, kteří by svoji produkci nabízeli skrze nemainstreamová knihkupectví po celé republice a tím by se aspoň trošku eliminoval pragocentrismus a centrismus velkých univerzitních měst, v nichž je nabídka menšinových titulů na pultech vybraných knihkupectví zatím přece jen k mání. Vzdor všem internetovým možnostem dneška je totiž často problém přehledně zjistit, co kdo vydává.

Vznik onoho reprezentativního e-katalogu by však měl mít jednu podmínku, jestliže by jeho tvůrci usilovali o podporu státu. Tou podmínkou by mělo být, že podpora by cílila na jeden profesní subjekt, který by zahrnoval co nejširší škálu malých nakladatelů. Nynější situace připomíná roztříštěnou opozici v politice: vedle Knihexu vznikl v reakci na nastalou pandemickou situaci Cech malých nakladatelů, který se charakterizuje jako „profesní organizace odvážných žen a mužů, kteří primárně vydávají knihy jako kulturní počin a tvůrčí akt, sloužící k povznesení ducha, jež se teprve sekundárně stávají zbožím, sloužícím k povznesení neduchovních charakterů“. Problém je, že zmíněné profesní asociace spolu prakticky nekomunikují, a to i vinou vzájemných osobních zkušeností, jak ve zmíněném interview pro Deník N přiznává Anna Štičková. Pro tyhle averze a nedohody však nelze mít pochopení. Jestliže má jít o kulturu a o ducha, jimiž se nemainstreamoví aktéři zaštiťují, pak by měli v zájmu právě kultury, v zájmu svém a čtenářů najít společnou řeč. A jestli ji nenajdou, pak tím svá prohlášení a své snahy devalvují.

Je nás příliš

Pojďme nyní od nuancí jednoho kulturního oboru v jedné malé zemi na chvíli rázně přejít k nekorektním obecným souvislostem a k tomu, co by z nich mohlo či spíše mělo plynout pro každého z nás.

Všeho je příliš. Lidí i statků, nabídky obecně – včetně kultury. Je to tvrzení nepřípadné a přehánějící? Záleží na úhlu pohledu. Z pohledu lidské civilizace jako celku, respektive lidské existence na Zemi, je současný nápor na planetu trvale neudržitelný, a to nemusíme hned dávat za pravdu největšímu norskému filozofovi minulého století Arnemu Næsseovi, že sto milionů obyvatel by stačilo pro lidstvo i Zemi, ale je samozřejmě na každém z nás, zda bude – obrazně i doslova – plodit a plodit a tím nárokovat a nárokovat… Dotkl se toho i etik a filozof David Černý z Ústavu státu a práva AV ČR, který se specializuje na lékařskou etiku, v rozhovoru pro Český rozhlas Plus: „Ta pandemie ukazuje velmi plasticky určitý paradox. Ten paradox spočívá v tom, že my lidé jsme najednou ochotni nechat si omezovat určitá práva: chodit po ulici, jezdit do zahraničí, sdružovat se atd. atd. A jsme ochotni to udělat proto, že je tady nějaká velmi vážná situace. Nicméně ta vážná situace vznikla proto – a nemusela vzniknout – protože se prostě nechováme zodpovědně k přírodě. (…) Navíc naše populace je příliš hustá, populace roste příliš rychle, což pak umožňuje šíření těchto chorob,“ řekl David Černý s tím, že lidé jako jednotlivci si nárokují čím dál víc práv, ale mnohem méně si uvědomují, že jsou tu i povinnosti, k nimž by se měli postavit čelem; povinnosti a závazky „vůči přírodě a hlavně vůči budoucím generacím“.

Z onoho paradoxu se můžeme dostat tak, podotkl Černý, že dobrovolně, jako lidé, a to kdekoliv na Zemi, budeme kupříkladu jíst méně masa nebo budeme „intenzivně kontrolovat růst populace“. Pokud se tak nestane, konstatoval host Českého rozhlasu, tak budoucím generacím, třeba už za padesát let, se bude žít velmi špatně. „Tahle epidemie (koronaviru) nám může ukázat, jak nepříjemné je mít omezena určitá práva,“ poznamenal Černý, přičemž my svou dnešní neodpovědností, tvrdí, „postavíme budoucí generace do situace, kdy nebudou mít jinou možnost, než mít práva omezena, aby vůbec přežily. A možná to bude ještě mnohem brutálnější porušování lidských práv než ty zákazy, které jsme zažívali během pandemie.“ Tolik akademický etik a filozof.

Moderní civilizace, vázaná především na růst měst, je dosud nedělitelně spojena s nadprodukcí: roste počet lidí, zdokonalují se technologie a tudíž i produktivita, takže ještě intenzivněji než počet obyvatel roste masa produkce. Na moderním trhu se totiž nesmí vyskytovat, obrazně řečeno, prázdné regály. Kdokoliv kdykoliv se dostaví, měl by mít před sebou plnou nabídku, aby se tržně (a tím jakoby i lidsky) necítil být mimo hru. A tak existuje nadprodukce téměř všeho hmotného i nehmotného: od (třeba) sýrů, salámů přes auta či televize po (kupříkladu) knihy, hudbu, filmy, divadelní inscenace. Čeho je však setrvalý, či dokonce sílící nedostatek, je smysl.

Lze namítnout, že když vzniká něco, co se označuje kultura, takže smysl je přítomen jaksi samozřejmě, protože kultura je pochopitelně něco víc než výroba rohlíků či triček. Skutečně? Není to tak, že obrovské množství knih, obrazů, instalací, filmů, inscenací a čehokoliv dalšího, co nese přívlastek kulturní, vzniká jen proto, že je potřeba „něco“ vyprodukovat? Neboť instituce, jež mají v popisu práce vznik nebo šíření kultury, obhajují svoji nepřetržitou existenci právě i produkcí všemu navzdory – včetně navzdory smyslu vznikajících děl. Na produkty se pak nasazují marketingové nástroje, které díla navoní a prodají; v podstatě běží o byznys jako kterýkoliv jiný, akorát tenhle se obalí řečmi o umění, kultuře a povznášející síle kumštu či blahodárnosti zábavy. Potřebnou „nadstavbu“, žádoucí smysl potom rovněž dodají recenzenti spříznění s danou institucí. Ostatně právem existuje sousloví kulturní průmysl; průmysl je bytostně svázán s průmyslově vedenou konzumací.

Pandemická pauza kromě jiného obnažila, že nemusíme mít trvalý přísun všeho včetně výstav, premiér, koncertů, festivalů, kulturních produktů obecně. Za ty dva tři měsíce či jak dlouho ještě bude nynější stav trvat, jsme se nestali a nestaneme kulturně zanedbanými či méněcennými. Možná se v nás právě díky té neplánované pauze uprostřed provozu ozval dosud se neprojevený hlas napovídající, bez čeho všeho se i v kultuře a umění můžeme docela dobře obejít. A možná je tento hlas kulturnější, než neustálé pídění se po nových kulturních produktech, jímž se mnohdy v podstatě jen zahlušujeme. Jestliže z environmentálního hlediska je vcelku jasné, že bychom měli omezit konzumaci hmotných statků, pokud budoucnosti nechceme zůstavit jen a pouze vyčerpanost, tak obdobně leží otázka, zda bychom jako diváci, posluchači, návštěvníci neměli sami sobě, dobrovolně, omezit přísun kulturních statků, protože se nezdá, že by jejich historicky nevídaná dostupnost a konzumace prohlubovaly naši citlivost, vnímavost či soudnost.

Poletíme zase do Hongkongu?

Takřečený normální stav, rozuměj stav před koronavirem, nebyl v mnoha aspektech, včetně tuzemského kulturního provozu, dobrý a případný návrat k němu bude svým způsobem promarněnou šancí. Některé neblahé věci přitom nejde změnit jinak než otřesem, jenže dnešní člověk, žádající zajištěnost a bezpečí, baží po bezbolestné evoluci, jakkoliv mu příroda ukazuje, že na tyto jeho představy o pohodlné existenci přestává být zvědavá. Výstižně o tom hovořil filmový dokumentarista Vít Klusák v prvních „pokoranovirových“ Událostech v kultuře v ČT. „Vždycky když padne to sousloví vrátit se k normálu, tak se v duchu křižuju: jenom to ne! Naopak, teď je prostor pomyslet, co to bylo za nenormál, co všechno by mohlo být jinak. (…) Mně třeba nepřipadá normální, že když jako filmař dodělám film, že bych pak měl dva roky oblétávat celou planetu, cestovat po festivalech a spálit galony kerosinu jenom proto, abych se uklonil publiku, třeba v Hongkongu. Myslím, že filmaři by už dávno – aspoň zčásti – mohli se svým publikem v zahraničí debatovat po Skypu.“

Tenhle kvartet komentářových úvah se sice jmenuje Kulturu čeká krvavá lázeň, ale jak čas běží a pozoruji aktuální vývoj a reakce, zdá se mi, že na kulturním trhu sílí inklinace k tomu, aby se věci provozně vrátily tam, kde byly, i když na ně leckdo žehral a brblal nad nimi. Krvavá lázeň by přitom české kultuře byla spíše k užitku než ke škodě, ale tento organismus se nejspíš bude drsné proceduře stůj co stůj bránit.