Komentář: Kulturu čeká krvavá lázeň. Díl třetí, skoro poslední

V prvním díle „krvavé lázně“ jsem se pokusil nastínit základní pozici kultury a umění v české společnosti za současné a příští možné situace. Ve druhém díle jsem se především na příkladu knižního trhu snažil naznačit dilemata podpory kulturním institucím. Nyní nejprve naváži na onu knižní linii z minula a pak se dostanu i k některým oborům jiným a k situaci obecnější.

… a stát je kdo?

Jménem představenstva Svazu českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) publikoval jeho předseda Martin Vopěnka 13. května tiskovou zprávu-výzvu nazvanou Pojďme alespoň do konce roku 2021 knihy osvobodit od DPH. „V posledních měsících se ukázalo, že knižnímu trhu, tvrdě postiženému krizí, nelze účinně pomoci prostřednictvím kulturních grantů. Je tomu tak proto, že za normálních okolností je knižní trh na grantech nezávislý – z 99,5 % závisí na tržbách. Za normálních okolností je také knižní trh jediným odvětvím kultury, které je z hlediska státního rozpočtu vysoce aktivní. Tím víc je ale nyní postižený výpadkem tržeb. Ani po znovuotevření knihkupectví se tržby zdaleka neblíží běžnému stavu, oscilují mezi 50 a 70 procenty. Odhad celkového poklesu knižního trhu v letošním roce o 30 % se tak bohužel jeví jako střízlivý. Reálně také hrozí, že vyjde až o tisíce knižních titulů méně,“ stojí v prvním odstavci té zprávy.

SČKN argumentuje: „Připomínáme, že DPH je z principu daň ze spotřeby. A je otázkou, zda je nutné, aby stát danil zakoupení knihy jako spotřebu. V Evropě i ve světě najdeme příklady zemí, kde jsou knihy osvobozené od DPH trvale.“ Ano, spor a boj o to, jak a zda vůbec mají být zdaněny knihy, se v této zemi vede dlouho, však se tu také daňové zatížení knižní produkce různě proměňovalo. Nynější situace je pochopitelně výjimečná: knižnímu trhu hrozí bezprecedentní meziroční ztráty a profesní organizace tudíž žádá o rychlé zavedení opatření, které vždy bylo tuzemskými knižními podnikateli bráno jako ideál. Pokusme se však brát v potaz celek: snížení nebo odpuštění daní by teď přivítal kdekdo, současně jsou na stát kladeny nové a nové požadavky mimořádných výdajů. Kde na to všechno stát má brát? Zadlužovat se a zadlužovat? A kdo je to stát? Je to jakási od nás jako občanů odtržená entita? Nejsme stát my všichni, co v této republice žijeme? Když všichni budeme od státu požadovat silnou podporu, znamená to, že se republika má více a více zadlužovat? Splácet to pak bude kdo? My? Nebo naše děti? Problém je, že státní dluh jakoby nebolí. V tom, alespoň já osobně, spatřuji hédonistické prokletí moderního státu. Jednou to praskne. Nás už se to týkat nebude? Nebo bude? Nebo to nepraskne a všechny ty dluhy se rozmělní a vypaří? Kdo by tohle nyní řešil, že…

Nad nás není

„Přitom knižní a slovesná kultura je nejvýznamnějším kulturním odvětvím, aniž bychom tím chtěli snižovat význam ostatních. Knihy kulturní rámec daleko překračují: Jsou nositelem informací, vzdělání, poučení, vědeckého poznání, uměleckého vyjádření, zahrnují paměť generací, rozvíjí myšlení a čtenářskou gramotnost u dětí…,“ argumentuje SČKN slovy svého předsedy Vopěnky. To jsou slova těžkého kalibru. Knihy jsou ovšem, jak praví sám předseda profesního svazu, nositelem paměti i v tom smyslu, že dosud vydané svazky tady s námi zůstávají; na rozdíl kupříkladu od divadel, jejichž inscenace mizí téměř do nenávratna; na rozdíl od výstav, kdy si po jejich skončení exponáty rozeberou majitelé děl nebo se díla vrátí do depozitářů; na rozdíl od koncertů, které „jen tak“ odeznějí. Knihy mají svého druhu privilegium, právě v tom, že trvají, že jsou po vydání pořád s námi. Mám knihy rád, utratil jsem za ně v rámci svých možností už příšerné peníze, ale mám rád i ostatní obory, a nechci – a dle svého svědomí nemohu –přistoupit na argumentaci o knižní výlučnosti tak, jak ji představuje předseda SČKN.

Jízda s koronavirem. Plakát pražského klubu Chapeau Rouge vedle Týnského chrámu v centru Prahy a o pár desítek metrů dál realita téhož klubu v Jakubské ulici, foto: Josef Chuchma

Nota bene knižní produkce jako celek není jen „nositelem informací, vzdělání, poučení, vědeckého poznání, uměleckého vyjádření“, jak praví knižní svaz. Značné množství knižních titulů na trhu českém (a nejspíš na kterémkoliv jiném) je nositelem dezinformací, pavědeckosti, kýče, zapomnění, bohapusté komerční zábavy. Jestliže by tedy mělo ministerstvo kultury v grantech někoho svými omezenými prostředky podporovat, pak cíleně nakladatele a knihy nereprezentující zmínění typ produkce. Peníze pro všechny nebudou a být by neměly. SČKN sice pléduje za obor jako celek, ale ministerstvo by mělo brát v potaz právě rozdíly, na něž například 14. dubna poukázal spisovatel a nakladatel Martin Reiner ve svém příspěvku na blogu Aktuálně.cz:

„Česká jednička na trhu Euromedia Group s ročním obratem 1,59 miliardy, která má jako součást finanční skupiny Rockaway Capital za zády peníze Jakuba Havrlanta či Daniela Křetínského, předkládá veřejnosti (a ministrovi) jednu katastrofickou vizi za druhou. Kromě toho EMG jako první ze všech, pouhé tři dny po vyhlášení nouzového stavu, rozeslala svým obchodním partnerům dopis, v němž oznamuje, že si ponechává jejich peníze, které hodlá použít na platy svých zaměstnanců. Ředitel Euromedia, který podle rozhovoru na serveru Czechcrunch.cz loni investoval 100 miliónů na rozvoj ‚miliardové IT skupiny‘ (InTeFi), si nyní stěžuje, že Euromedia platí velké nájmy, splácí velké hypotéky… a upozorňuje, že EMG je především nakladatelství. Ve zmíněném rozhovoru ovšem mluví o Euromedii jinak: ‚Šli jsme do toho ještě se CMI Daniela Křetínského a vytvořili Knižní holding, ve kterém mám celý byznys s knihami na starost…‘, “ cituje Reiner a dodává: „Hlavní důvod, proč by bylo absurdní zařazovat EMG mezi subjekty, které dosáhnou na podporu ze záchranného balíčku ministerstva kultury, leží jinde. Euromedia Group je tím, kdo celý knižní trh už delší dobu deformuje (nemám-li užít rovnou slova devastuje). Její pocit sounáležitosti s celou branží je nulový, jak ostatně dokazuje i ostudný dopis ze 17. března. Euromedia má přitom (…) vlastní síť internetových knihkupectví (skupině Rockaway navíc patří i Mall.cz a Heureka), má k dispozici Knižní klub. O vysoké rabaty, které po nakladatelích požaduje, se zpravidla už dál nemusí s nikým dělit, protože má vlastní distribuci a síť knihkupectví.“

Miliardy, prosíme!

Několik dní před výzvou SČKN publikovala svoji tiskovou zprávu iniciativa #zazivouhudbu pod hlavičkou České obce hudební, která se charakterizuje jako „volné sdružení prosazující zájmy 130 000 lidí z oblasti populární i klasické hudby, s nimi spjatých služeb a zahrnujících: umělce, autory, dramaturgy, promotéry, festivaly, kluby, hudební publicisty a odborné technické profese.“ Výzva #zazivouhudbu si klade za cíl zastavit kolaps odvětví.

Zde jsou její základní argumenty: „Z analýzy České obce hudební vyplývá, že hudební sektor se propadl z obratu 20 miliard korun na polovinu, přičemž další ztráty mohou nastat s prodlužováním vládních opatření. Zásadní problém má už v tuto chvíli 20 000 profesionálních hudebníků. Ti nemohou koncertovat doma ani v zahraničí a přišli tím o svůj hlavní příjem. V ohrožení je také existence živých hudebních produkcí a všech festivalů. Výroba hudebních nástrojů a techniky klesla o 50 %. 250 hudebních klubů stojí na prahu ukončení činnosti. Kromě toho hrozí také situace, že hudebníci a pracovníci hudebního průmyslu budou nuceni se přeorientovat a hudební sektor zcela opustí. Mezi hlavní omezení patří fakt, že není možné plánovat návrat na koncertní pódia, většina akcí se přesouvá ze strachu z dalších ztrát na rok 2021.“

Návrh řešení tlumočí Alexandr Smutný, mluvčí České obce hudební, takto: „Podle našich propočtů a analýz branže potřebuje získat 4,5 miliardy korun. Prvním opatřením by mělo být zrušení DPH na prodej hudby a snížení sazby DPH z prodeje vstupenek na 10 %. Nezbytné je pokračování pětadvacítky pro OSVČ a systém bezúročných půjček. Navrhujeme také založení Národního fondu hudby, ten pomůže řešit ty nejtěžší škody.“

Připomínám, že knižní svaz požadavek vyčíslil, jak jsem zde psal minule, na zhruba miliardu korun.

Více a více a více…

Zatím nejkomplexnější průběžný pohled na provozní situaci kultury nabízí spojený výzkumný tým Katedry arts managementu pražské Vysoké školy ekonomické, Katedry produkce DAMU a Institutu umění – Divadelního ústavu. „Cílem výzkumu je dlouhodobé mapování dopadů koronavirové pandemie, potažmo souvisejících omezení na kulturní organizace i jednotlivce tak, aby všechny relevantní instituce, oborové organizace i výzkumníci měli v následujících letech kvalitní podkladové informace mapující nejenom nastalou situaci, ale i její postupný návrat do ‚normálu‘. Cílem tedy je, aby se odborná diskuze nevedla na základě dojmů, ale na základě faktů,“ píše tým ve svém nejnovějším zveřejněném výstupu.

Výzkumníky zajímají především následující otázky: U organizací to, jak moc se během krize propadl příslušný kulturní sektor, kolik chybí financí i výkonů? Jaký je dopad na zaměstnance kulturních organizací a zda dochází k propouštění nebo ke snižování platů? A jaké nové aktivity se naopak dějí? U jednotlivců se výzkumníci, kteří sbírají data na základě výzvy, primárně dotazují na toto: Jak moc byli jednotlivci pracující v kultuře připraveni na krizi? Jak moc na ně dopadá? Mají šanci ji zvládnout? Ve výstupu zveřejněném 13. května tým sumarizuje prozatímní data; zatím na základě dat z organizací, data od jednotlivců zpracovává. Zjištění, která má za důležitá, tým formuluje toto:

„1. V případě divadel není okamžitý finanční propad za březen tak výrazný (byť velký je), jak se dalo čekat. V odhadech za duben se však už zvyšuje. Je zde vidět, že dopady na divadelní sektor budou především dlouhodobého rázu a velmi pravděpodobně je tlumí podíl dotací na příjmech divadel. Zde bude důležité sledovat, zda postupně nedochází k jejich omezování.

2. U divadel také pozorujeme ještě důležitější trend, a tou je absence dlouhodobého růstu divadla. V době, kdy meziročně rostou náklady, divadelní segment finančně stagnuje (dle dat za poslední tři roky) – v reálných číslech se propadá. Je na odbornou diskuzi o důvodech tohoto trendu, včetně potřeby dlouhodobého detailního zkoumání a hledání možných nápravných opatření.

3. V hudebním sektoru naopak můžeme pozorovat v podstatě okamžitý, a velmi výrazný, propad jak v přesných číslech za březen, tak v odhadech za duben. Pravděpodobně je to způsobeno:
a) především nižší závislostí sektoru na dlouhodobých dotačních programech či podobných dlouhodobých zdrojích příjmů
b) vyšším podílem vstupného v celkové ekonomice hudebních organizací
c) nižším podílem zaměstnanců v celém sektoru.

4. Finanční propad v hudebním sektoru bude více dramatický v následujícím letním období, kde na rozdíl od divadel probíhá hlavní festivalová sezóna.

5. V případě výtvarného umění a muzeí vidíme, že také bude potřeba sledovat dopady především dlouhodobě, především kvůli specifikům zdrojů příjmů v oboru, kde příjem ze vstupného, o který byl v této krizi sektor připraven, tvoří jen malou část rozpočtu.“

Minule jsem tu sliboval, že v tomto díle „se pokusím o sice velmi dílčí, přesto inventuru uměleckého stavu, v němž se tuzemská kulturní scéna nachází“ a že to bude díl poslední. To, s omluvou a s výmluvou na bobtnající materiály, nedodržím. O inventuru se tedy pokusím ještě v jednom takovémhle komentáři-analýze, v opravdu již závěrečné „lázni krvavé“. Na dnešní závěr ale poskytuji závdavek.

„V době, kdy meziročně rostou náklady, divadelní segment finančně stagnuje (dle dat za poslední tři roky) – v reálných číslech se propadá,“ píše výzkumný tým. Je však kvantitativní kritérium natolik stěžejní? Nesmělo by každé ekonomické vyčíslení jít v ruce s tázáním se po kvalitě produkce? Všechny dosavadní vystavované pandemické účty „za kulturu“ automaticky pracují s premisou, že tak, jak tomu bylo před letošním březnem, to bylo správné a mělo to po té nešťastné koronavirové epizodě pokračovat. A stát a kraje a obce by to prostě měly zajistit. Skutečně? Sleduji například pražskou divadelní scénu dlouho a soustavně a troufám si tvrdit, že umělecky divadlo jako celek v hlavním městě v posledních letech šlape vodu a že v provozu pražských divadel je příliš automatismů a nároků vázaných na veřejné peníze. Detailněji o tom tedy příště…