Velké Scorseseho vyprávění o tom, jak snadno lze uvěřit v bezvýznamnost toho druhého

Úvodní chvíle palčivého, avšak přísně systematického díla, diktovaného vynikajícím střihem Thelmy Schoonmerk, která stojí za takřka všemi Scorseseho filmy, nastaví hutnou atmosféru – a už z ní nepoleví. Při rituálním pohřbívání dýmky za mrtvé se rozvíjí tiché napětí, které se posléze zlomí v extatický tanec Osedžů, s odhalenou hrudí a pery ve vlasech, při gejzírech ropy, která tryská z půdy a udělá z indiánského kmene jedny z nejbohatějších lidí Ameriky. Promění je z marginalizované menšiny ve vlastníky vil, luxusních automobilů a určité honosnosti, o níž si jiní s jejich původem mohli v tehdejší společnosti (píší se dvacátá léta minulého století) nechat pouze zdát.

Radost Osedžů, najednou jaksi vykupující předešlou tragédii, je manifestovaná v dynamických pohybech, jež jsou ve filmu záměrně zpomaleny. Nejprve to pozorujeme s úžasem. Ovšem ti, kteří už ví, do jakého příběhu se budeme následující bezmála tři a půl hodiny v kinosále nořit, tuší, že ono formální pozastavení bude spíše zlověstnou předzvěstí toho, že štěstí Osedžů se brzy promění v čiré prokletí.

Je to trouba, nebo zabiják? Leonardo DiCaprio v roli Ernesta Bruckharta ve filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce, foto: CinemArt

Je to efektní a rázný start snímku, který si jinak dává se vším pečlivě na čas. A když pak přejde z černobílých dobových fotografií Osedžů a jejich běžného života do dokonalého barevna, s DiCapriem (ztvárňuje naivního Ernesta Burkharta) sedícím ve vlaku, je jasné, že tady se nechce ilustrovat minulost, nýbrž tepat současnost, která je na dřívějších hrůzách vystavěná.

Není kam spěchat

Zabijáci rozkvetlého měsíce měli premiéru na festivalu v Cannes a od té doby si nesou pověst jednoho ze zásadních snímků letošního roku. Oprávněně. Osmdesátiletý režisér Martin Scorsese se po čtyřech letech od Irčana, jehož natočil v produkci Netflixu, vrací s podobně kondenzovaným dramatem. A tentokrát – po průvodních komplikacích se studiem Paramount (které snímek „jen“ distribuuje) – navázal produkční spolupráci s dalším streamovacím gigantem, s Apple TV+. Poskytl mu patřičnou svobodu převyprávět děj stejnojmenné knihy Davida Granna po svém a velmi solidní rozpočet 200 milionů dolarů.

Aktuální vášnivé debaty probíhající na internetu, zda více než dvousetminutová stopáž není samolibá, blednou při vlastním sledování díla. Vždyť při zpětném pohledu se nezdá být zbytečná jediná scéna! Naopak, délka tu napomáhá nacítit se na zdánlivě idylické prostředí, v jehož podhoubí bují krvelačná nátura až zvířecí potřeby vykořisťovat. Podrobovat si území a lidi, kteří se stávají spíše čísly, než žijícími bytostmi. Profit je zdejším bohem a nic mu nesmí stát v cestě.

Scéna z filmuZabijáci rozkvetlého měsíce, foto: CinemArt

Právě díky masivní stopáži a momentům strnulosti a obyčejné každodennosti se vytváří potřebná juxtapozice k bezbřehému násilí, které by jinak nevyznělo tolik krutě. Skrze pozvolné vyprávění se tady ukazuje, jak je zlo často neviditelné a pocházející od těch, od nichž bychom je nejméně čekali (jak to ostatně popsala například filozofka Hannah Arendt v knize Eichmann v Jeruzalémě).

Namísto procedurálního detektivního vyprávění, na němž stojí knižní předloha Davida Granna, v níž je hlavním hrdinou vyšetřovatel Tom White z FBI (zde v podání Jesseho Plemense) a jež by dnes nejspíš zavánělo komplexem „bílého spasitele“, Scorsese  vypráví civilnější příběh o nelidských činech, a to rámovaný romancí zmiňovaného Ernesta Bruckharta a jeho indiánské ženy Mollie (vynikající Lily Gladstone).

Antická dimenze

Ernest se vrací z první světové války, kde působil jako kuchař. Dostane nabídku práce od svého strýce Williama Halea (v podání Roberta DeNira, který takřka nikdy nevystoupí z role na oko působícího dobráka a filantropa, kromě momentů, kdy nonšalantně hovoří o chladnokrevném vraždění původních obyvatel). Synovec se vinou fyzické indispozice stane šoférem, protože nic jiného by mu v tamních pracovních nabídkách nešlo. A seznamuje se s Mollie, s níž se na radu strýce ožení – s tím, že když se zbaví její zbývající rodiny, mohl by se stát dědicem značného ropného bohatství.

Idylka jen naoko. Lily Gladstone a Leonardo DiCaprio ve filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce, foto: CinemArt

Jenže věci nejsou tak banální, jak se na první pohled jeví. Ernest sice Mollie za jejími zády těžce ubližuje, ale to neznamená, že vůči ní nic dobrého necítí. Jako kdyby existoval v nepředstavitelném sebeklamu, v němž se hrůzné události, které v okolí on sám způsobuje, nijak nedotýkaly jejich domácnosti. Kola tragédie antických rozměrů o rozhodnutích, která se později již nedají zvrátit, se dají do pohybu, zatímco kolem trčí krajina s ropou připomínající krev, která bude posléze prolita na oltář tržní hodnotě oné suroviny.

Martin Scorsese navazuje v Zabijácích rozkvetlého měsíce na své snímky morálního neklidu, jakými jsou Mafiáni, Casino či Vlk z Wall Street. Ovšem tentokrát téměř úplně absentuje jejich humor, čímž upomíná na melancholickou část autorovy tvorby: třeba na spirituální Mlčení, beznadějného Zuřícího býka, na zmiňovaného Irčana či neprávem opomíjené Počítání mrtvých s Nicolasem Cagem v jeho vrcholném hereckém období.

Zároveň Scorsese nenechává v Zabijácích rozkvetlého měsíce takřka žádný prostor pro to, aby se antihrdinové mohli v očích diváků jevit být hodni obdivu. Jsou to vypočítaví gauneři nebo nevzdělaní budižkničemové využívající situace pro svůj zisk. Morální kompas je tu vzhledem k povaze příběhu, který vypráví, přesně nastavený – aniž by působil dogmaticky či agitačně. V rukách méně schopného tvůrce by takto amorální lidé byli figurkami, tady jsou trojrozměrní. Nedá se jim fandit, ale zbaveni základní lidskosti nejsou. O to jsou děsivější.

Robert De Niro a Leonardo DiCaprio ve filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce, foto: CinemArt

Ernest nás epickým vyprávěním provází takřka od prvních minut děje, což zpočátku může vést k napojení na něj coby „našeho“ hrdinu. Ovšem jeho činy postupně takovému přilnutí a náhledu odporují. Zda měl zlo v sobě od počátku, či se v něm otvíralo pozvolna, je jednou z ústředních otázek snímku. Svým – pro DiCapriovo herectví netypickým – troubovstvím totiž působí spíše jako někdo, kdo podlehl tlaku autority a přesvědčení, že takhle jednat je běžné, než coby cílevědomý zabiják z titulu snímku.

Černé svědomí (zejména) Ameriky a jejího proslulého snu, na nějž může dosáhnout každý, kdo disponuje ostrými lokty, pracovitostí a výdrží, je ostatně jedním ze stěžejních témat režisérovy tvorby. V Zabijácích rozkvetlého měsíce se mu daří odkrývat je bez tendenčnosti, s chladnou intenzitou, která působí na emoce intenzivněji. Než nám dojde mezi všemi objektivními záběry na krajinu a na mlčenlivé i žoviální obličeje, střídané klaustrofobními interiéry, do jaké špíny jsme byli zataženi, už se dusíme tím, jak kluzká a tvárná morálka může být. Jak snadno lidé mohou uvěřit v bezvýznamnost života toho druhého, aby si zabezpečili své pohodlí.

Dílo mistra

Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou formálním triumfem, který vyniká ve všech svých složkách – ve střihu, hudbě, kameře, herectví. Dílo se vyznačuje subtilností i občas potřebnou bombastičností. Není to záležitost divácky příjemná, ani samoúčelně drastická. Ve své střídmosti připomíná podobně pečlivé filmové studie zla a obsese, jakými jsou kupříkladu Andersonův snímek Až na krev nebo Fincherův Zodiac.

Scéna z filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce, foto: CinemArt

Finální dovětek s příchodem samotného Scorseseho je pak šťouchancem do nekonečně se točícího kruhu nenávisti a zároveň zdánlivé nesmyslnosti takové příběhy – jakkoliv poutavě – vyprávět. Protože k podobnému krveprolití dojde jindy a jinde beztak znovu.

Zabijáci rozkvetlého měsíce přesto nejsou dílem pesimistickým: ostatně mezi vším tím dusivým bahnem není mrtvá ani možnost, že Ernest svou ženu opravdu miloval. Ale k falešným nadějím se dílo neupíná. Pokud by se snad jednalo o Scorseseho poslední snímek, byla by to razantní tečka za jeho nabitou filmografií, která je kronikou lidské krutosti, ale i laskavosti, jež sice není nikdy tolik vidět, nicméně vždy se nachází někde poblíž.

Český plakát k filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce, foto: CinemArt