Komik Ricky Gervais se chytá do vlastních pastí. Jakou míru humoru unese dnešní společnost?

Nejhorší způsob, jak můžete potrestat někoho, kdo se vydává za kontroverzního, je dát mu oficiální cenu. Toto neštěstí postihlo na letošních Glóbech dvaašedesátiletého britského komika Rickyho Gervaise. Za svou hodinovou show Ricky Gervais: Armageddon, jež je k dispozici na Netflixu, dostal ocenění za nejlepší výkon v televizním stand-up vystoupení. Velkou část tohoto představení přitom mluví o tom, jak jeho předchozí show SuperNature byla hrozně kontroverzní, a po několika vtipech v aktuálním představení poznamenává, že „toto už je ono“ – za tohle mě zruší, tohle vystřihnou, tady jsem to už vážně přehnal. A bum ho, dostane ocenění „komik roku“ na cenách, které předtím pětkrát uváděl. Tyto ceny a oceňované umělce přitom natíral, že jsou moc „woke“ a že jde o přehlídku „falešných ctností“. Tak vítej do party, Ricky!

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Jemnosti tak pro usmání

Českými sociálními sítěmi a médii se v posledních týdnech prohání rychlostí vichřice debata o humoru. Začalo to tím, že by učitelé na školách neměli žertovat tak, jako by měli svůj stand-up na Netflixu. A že výuka je něco jiného než jenom „osvěžování nudného výkladu“, jak třeba zněla rádoby omluva soudce Nejvyššího soudu, když do své prezentace na právnické fakultě zamontoval sexistické vtipy o znásilnění. Možná by v první řadě pomohlo nebýt nudný, pak by ani nebylo třeba nic oživovat.

Promo fotka k show Ricky Gervais: Armageddon, foto: Netflix

Jakékoli debatě o humoru také bývá ihned vytýkáno, že je moc vážná. To, že se o humoru má diskutovat vtipně, je podobně zvláštní požadavek, jako bychom o akčních filmech měli diskutovat akčně, o hororech strašidelně, o muzikálech bychom se měli vyjadřovat tancem a zpěvem a v debatách o kriminalitě bychom se navzájem měli pobodat noži. Je jistě zbytečné debatovat o tom, jestli někomu něco přijde vtipné. Když Gervais v Armageddonu sází fóry rychlostí dva tři za minutu, je jasné, že se všem stejně hlasitě nesměje ani přítomné, jinak navýsost spokojené publikum. Ano, humor je cokoli, čemu se lidé smějí, a v zásadě nemá žádné hranice. Uzurpátorské přitom není debatovat o tom, jaké typy humoru máme a jaká jsou různá východiska pro to, abychom se něčemu zasmáli. Omezující je zajímat se pouze o účinek, protože tam je odpověď až příliš zřejmá a vždy stejná.

Debata je také utínána příliš rychlým a zjednodušujícím tvrzením, že každý druh humoru musí někoho urazit. Proto prý není možné dělat neurážlivý, „politicky korektní“ humor a jediným možným výstupem takového humoru je prý ticho nebo prázdná bílá stránka. Těžko říct, jakou slepotou a omezeným smyslem pro humor musí být kdo postižen, aby to dokázal uhájit déle než deset sekund.

Jen z běžné zkušenosti sledování internetových memů, které každodenně proběhnou na různých sociálních sítích, si jde vyvodit, že přesně naopak většina humoru je jemná, lehká, skutečně jen pro usmání, pobavené objevení nějaké analogie či souvislosti. Velká část humoru je postavená na nonsensu, dadaismu, jazykových hříčkách nebo pocitech trapnosti. Ale není míněna urážlivě a není většinou lidí přijímána jako urážka.

Plakát k TV show Ricky Gervais: SuperNature z roku 2022, která se vysílala také na Netflixu, foto: Netflix

V postoji ďáblova advokáta

Na intencích přitom zásadně záleží. Je něco úplně jiného, když vtip o Židech říká Žid, nebo neonacista. Je něco jiného, když vtip má využít stereotypu, ale my se mu smějeme proto, že chápeme, že tyto stereotypy neplatí, nebo je vtip použit jako potvrzení stereotypu, a tudíž je mluvčím a posluchačstvem chápaný jako pravdivý. A ano, vtipy můžou potvrzovat i vyvracet stereotypy, být pravdivé, nepravdivé i úplně hloupé, a stále jsou to vtipy. Nehloupější jsou opět ti, kteří tvrdí, že bez stereotypů humor není možný. Občas to vypadá, jako by někteří chyběli ve škole, když se probíraly množiny.

Cítíte-li se teď uraženi arogantním tónem textu, berte v potaz, že pouze imituje Gervaisovo vyjadřování. Tím se dostáváme k tomu, jak vtipy chápe sám Ricky Gervais. Armageddon už vlastně není standardní stand-up comedy a dokonce není ani moc o tom, proč a jak by mělo lidstvo vyhynout a jestli je to dobře, špatně, nebo jedno. Pokud Gervais upozorňuje na různé absurdity, které přináší současná doba, daří se mu často trefovat do černého. Gervais umí hrát ďáblova advokáta, třeba když představí nebohého chlapečka, co nemá ruce ani nohy a jeho rodina je moc chudá, aby mu pořídila invalidní vozík, ale pak nás z lítosti vyvede, když tento fiktivní šestiletý Timmy je rasista a misogyn. Najednou selhává téměř každý etický systém kromě čirého nihilismu a antinatalismu.

Hrdinové britského sitcomu Kancl. Ricky Gervais (vlevo) coby netaktní, egoistický a vychytralý šéf David Brent, foto: BBC

Jenomže Gervaisovi nestačí jenom vtipy o „kriplech“, „pedofilech“, „Číňanech, co žerou psy“ nebo o komkoli, koho může briskně počastovat slovem „cunt“. Gervais nám chce dát hodinovou přednášku o principech humoru a současné společnosti. Problém je, že jde o nepřerušovaný monolog, který se z vyvýšené pozice na pódiu vyhýbá možným kritickým námitkám, a také to, že Gervais je skutečně lepší komik než myslitel. A je vlastně s podivem, že bakalář filozofie z University College London si moc neuvědomuje, že jeho vážně míněné argumenty někdy v polovině a na konci představení jsou dost děravé.

A i s tou komikou to u něj navíc začíná váznout. Člověk si říká, že dřív se za špatné podání považovalo to, že někdo musí upozorňovat „a teď přijde vtip“ nebo „pozor, teď jsem řekl něco kontroverzního“. Kdybychom se měli vyjadřovat jako Gervais, stačilo by jen namítnout: „Prostě o tom drž hubu a řekni jenom ten vtip. Nepodceňuj publikum, nevysvětluj pořád něco, neomlouvej se a nedělej ze sebe hrdinu a disidenta.“ Existují i drsnější humoristé, než je Gervais, například islandský kreslíř Hugleikur Daggson, ale ten se nikde nebije v prsa, jak je kontroverzní. Spíš jenom v rozhovorech poznamená, že i on přemýšlí, kdy je humor blbý, nebo jenom někoho ponižuje.

Humor jako ventil. Ale čeho?

Zkusme se tedy podívat ne na to, jaké vtipy Gervais dělá (většinou dobré), ale co říká přímo o humoru. Bohužel, dopracovali jsme to až tak daleko, že budeme muset použít výrokovou logiku a filozofii jazyka, pánbu nás ochraňuj. Zhruba po půl hodině představení se Gervais vyznává, že sám nepovažuje za dobrý humor ten, kdy je komik „politický“. Prý je laciné očekávat souhlas za své názory. Je ovšem s podivem, že Gervais svůj humor za politický nepovažuje, přestože mluví o nacistech, o Číně, právech zvířat, globálním oteplování nebo téměř neustále o politické korektnosti. Samozřejmě, že i on čeká na potlesk za své názory a umí si ho vychutnat, samozřejmě je velmi čitelně proti něčemu a pro něco. Představa, že dokáže všechny své vtipy vyvázat ze společenského a dobového kontextu, je nesmyslná.

Takového šéfa byste opravdu nechtěli! Ricky Gervais jako nesnesitelný David Brent v sitcomu Kancl, foto: BBC

To je ale jen počátek protimluvů a pastí, do nichž se Gervais chytá. „Používáme humor, abychom přečkali těžké věci a vyrovnali se s nimi,“ vysvětluje poté, co mluví o „nebezpečných myšlenkách, které nás napadají a nemůžeme za ně“. Vtipy popisuje jako druh testování vývoje konverzace nebo jiné sociální interakce. Napadne nás říct nebo udělat něco hrozného (třeba plivnout stařence do obličeje), v duchu se zasmějeme, ale pak to neřekneme a neuděláme. Můžeme to použít jen jako historku pro druhé, kterých se taková věc nedotkne. Ono doznání slouží jako ventil, abychom se ujistili, že i druhé napadá něco podobného, nejsme v tom sami a nejsme špatní lidé. „Nejste psychopati a připomínáte si, jaké by to bylo, kdybyste udělali něco hrozného,“ upřesňuje Gervais.

Nelze než souhlasit, že i takto humor funguje. Stejně jako se cvičnou urážkou utvrzujeme v přátelství, protože víme, že jen přátelé ji dovedou přijmout. Problém je, že Gervais líčí ideální průběh, mluví o fiktivních umírajících dětech a podobně. Jenomže řada lidí chce svým údajným humorem někomu skutečně ublížit a jenom maskují, že nechtějí. A někteří lidé jsou vystaveni ustavičně šikanujícímu humoru, až jim zas tak moc vtipný nepřipadá, ani je neposiluje. Gervais sám mluví o přesvědčivosti svého podání, že je skvělé, pokud na chvíli uvěříme tomu, že si to myslí, nebo dělá něco hnusného a naschvál. Smíchem si potom oddechneme, že to tak není. Ovšem, co když značná část publika, kterému tento typ humoru vyhovuje, nechce, aby to byl jen vtip. Co když nechtějí žádné odhalení, že to Gervais myslí jinak, a nezajímá je odstup? Co když se Gervaisově humoru smějí i psychopati a různí deprivanti?

Zleva: Mackenzie Crook, Ricky Gervais, Lucy Davis a Martin Freeman v rolích hrdinů sitcomu Kancl, foto: BBC

Kulturní války a smích

Zdálo by se, že za své publikum úplně nemůžeme a nelze předvídat všechny reakce. Jistě nejde jen tak obviňovat třeba metalové kapely nebo autory videoher za to, že inspirovaly jednotlivce k brutálním činům. Ale zatímco vražd se dopustí minimum lidí, nenávistné projevy na internetu jsou časté – stal se z toho mainstream a téměř „základní lidské právo“. Ve chvíli, kdy si Gervais dělá byznys z toho, že chce někoho nakrknout, a na jeho vtipy o Gretě Thunberg lidé v publiku hurónsky halekají „Hell, yeah!“, jako by byli na Trump rallye, ale on už jim naplno neřekne „Jste idioti, že se tomu smějete“, stává se z jeho show další položka kulturní války. Nejsou to žádné soukromé myšlenkové experimenty a vtipy mezi známými. Gervais říká, že vlastně víme, že bychom se určitým věcem neměli smát, a proto je vtipné napětí mezi nutkáním a potlačováním. Lze předpokládat, že Zlatý glóbus dostal od těch, co to chápou a cítí stejně. Ovšem někteří v sobě nechtějí nic potlačovat a naopak jsou sami nejvíc ublížení a podráždění, že se po nich nějaké sebepotlačení chce, čímž ale stvrzují, že nechápou princip tohoto humoru.

„Smějte se, čemu chcete, každý smích je dobrý,“ zakončuje Gervais svou show. Všichni členové Ku Klux Klanu i Putin nadšeně kývají, vždyť smích přece léčí duši, potvrdí vám to i Jan Cimický. Gervais v této větě s až sentimentální naivitou opomíjí, že ve smíchu dokáže být hodně zloby, škodolibosti, nenávisti, povýšenosti či touhy šikanovat. Každý smích je automaticky dobrý jen pro brániční svalstvo smějícího se, jinak to může být dost komplikované. Zdá se, že pořád rostou řady těch, kteří humor chápou omezeně jako něco, co musí někoho naštvat a ponížit, a rozesmává je až tato reakce a bez ní jejich „vtipy“ ani nemají smysl.

Ricky Gervais v hodinové one-man show Ricky Gervais: Armageddon, foto: Netflix

Leckoho pak překvapí, že Gervais v posledních minutách Armageddonu výslovně říká, že je uvědomělý (woke) v tom smyslu, že si uvědomuje svá privilegia, že bychom se měli snažit maximalizovat rovnost a minimalizovat útlak, nebýt rasisté, sexisté a homofobové, jen mu vadí puritánství, autoritářství a „vyhazování lidí z práce za upřímný názor“. Sice není jasné, o čem mluví a jestli za upřímné názory pokládá právě rasistické, sexistické a homofobní výroky, ale na konci představení se už tím nehodlá zdržovat, bylo by to moc vážné a složité.

Nejhorší je, že se stále zvyšuje počet těch, kteří mu tleskají a cokoli, co se označuje za „woke“, přitom nenávidí a sami by se vůči těmto lidem chovali inkvizičně, kdyby mohli. Anti-woke politika, jak ji provozuje třeba floridský senátor Ron DeSantis nebo Viktor Orbán v Maďarsku, nám napovídá, že tito zastánci nekorektnosti sami velmi rádi zakazují a třeba vyhodnocují násobně více knih jako „nevhodných“.

Gervais byl dříve kritikem levicových liberálů, ale střílel tím do vlastních řad a lidé mu byli vděční, že jim připomíná paradoxy, v nichž žijí a na nichž se i aktivně podílejí. Jeho nová fandovská vrstva ovšem ráda cíleně přeslechne, k čemu se Gervais hlásí. Poslední roky stále více promlouvá k lidem, kteří se nesmějí postavám, jimž se dříve satiricky vysmíval ve svých seriálech Kancl, Kompars nebo Life´s Too Short, ale spíše jsou sami těmito postavami v reálném životě.

Právě proto je tak těžké mít radost z toho, že si Gervais ve svých výstupech užívá svobody a klukovsky se tetelí, že řekl sprosté slovíčko. Nabaluje se na něj stále horší sebranka, která v něm vidí apoštola své hovadnosti. To by mohlo znepokojit i dlouholeté fandy a liberály, kteří vidí mylně větší nebezpečí v těch, kteří chtějí debatovat o tom, jaký humor je přípustný ve školách, firemní rétorice, v expertních prohlášeních či v politickém diskurzu. Ostatně i Ricky se asi desetkrát odkáže na svou přítelkyni Jane Fallon, že mu říkala, aby něco neříkal. Ještě, že ji má. Děkujeme, Jane.

Autor je filmový kritik.

Plakát k show Ricky Gervais: Armageddon, foto: Netflix

Ricky Gervais: Armageddon (Velká Británie, 2023, stopáž 62 minut)

Režie: John L. Spencer, scénář: Ricky Gervais, účinkuje: Ricky Gervais.
VOD premiéra 25. prosince 2023