Dobré ráno, Brno! je můj nejosobnější seriál, říká režisér Jan Prušinovský
V ČT startuje druhá řada série Dobré ráno, Brno!. První už stačila zlidovět, což u děl režiséra a scenáristy Jana Prušinovského není výjimka. Autor seriálů Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Trpaslík nebo MOST! však točí i filmy na vážnější notu, například Chyby či Kobry a užovky. Proč nerad píše scénáře sám a proč ctí zásadu, že v komedii přežije jen trapnost?
Říkáte o sobě, že jste založením introvert a radši píšete, než režírujete. Proč jste se tedy dal i na režii?
Částečně z nouze. Studoval jsem na FAMU scenáristiku a okolo mě bylo pár kameramanů, kteří neměli režiséra na školní cvičení, tak jsem jim s tím pomáhal. A časem jsem zjistil, že na škole moc nefungovalo, že by scenárista psal pro nějakého režiséra, spíš si režiséři psali svoje věci. Bylo mi líto, že moje texty zůstávají v šuplíku, tak jsem se snažil si je natočit sám.
Přesto si občas k filmům přizvete dalšího scenáristu, nebo vám občas scénář napíše někdo jiný. Podle čeho se rozhodujete?
Nerad píšu sám. Na komediální věci si vyhledávám partnery, protože psaní v tandemu je u komedie výhodné. Funguje líp, když spolu dva lidé pracují a slyší na humor toho druhého. Výsledek je, myslím, mnohem vtipnější. U vážnějších věcí se mi zase stává, že přijde třeba nějaký dobrý text, který potřebuje ještě trochu přepsat, nikdy není literární text dokonalý. V tu chvíli do toho vstupuju jako druhý scenárista, vlastně spíš dramaturg.
Ta vážnější věc, to byl případ filmů Kobry a užovky nebo Chyby?
Ano. Ale chci dodat, že mně nevadí pracovat sám, pro televizi jsem do různých cyklů psal scénáře sám. Jde spíš o žánr, na něco se partner hodí. Když se člověk naladí na komediální notu, tak střílí na všechny strany a stává se, že někdy to přestává být vtipné a je to spíš trapné. Občas člověk řekne vtipnou půlku věty, ale ta druhá už vtipná není. A jeho parťák může tu druhou půlku věty zase vylepšit. Když se to dá dohromady, vznikne kvalitnější text.
Zuzana Zlatohlávková a Ondřej Kokorský coby moderátorské duo Dobrého rána. Scéna z první série Dobré ráno, Brno!, foto: Česká televize / Radek Miča Řadu věcí jste psal s Petrem Kolečkem. Jak jste se dali dohromady?
Vybral jsem si ho, když ještě studoval dramaturgii na DAMU. Napsal tehdy divadelní hru o fotbale a já hledal někoho, s kým bych psal Okresní přebor. S Petrem se snažíme jeden druhého rozesmát. Když ke mně přijde s nějakým textem, tak chce, abych se smál nahlas. A to samý chci já. Nechceme toho druhého zklamat.
Vaše filmy nejsou jenom řachandy, mají víc rovin a některé jsou smutné, nebo společensko-kritické. Vezměme si třeba film Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka nebo seriály MOST! a Dobré ráno, Brno!…
Můj námět nikdy nevypadá jako řachanda. Většinou je hlavně dramatický a komediálnost se do toho prolamuje až během vymýšlení a psaní. Lidi se naopak po přečtení námětu ujišťují, jestli to má být opravdu vtipné. Já jsem o tom samozřejmě vždycky přesvědčený už od začátku, ale z námětu to jasné není. Vybavuju si, jak po mně kdysi chtěli na Nově, abych udělal na základě seriálu Okresní přebor i stejnojmenný film. Když jsem jim přinesl námět o důchodci, který umírá a odmítá transplantaci srdce, tak to moc vtipně nepůsobilo. Taky to na papíře moc vtipný nebylo.
Kdysi vám převrátil život naruby seriál Kancl Rickyho Gervaise. Uvádíte to v anketě časopisu Cinepur, která vyšla v loňském říjnovém čísle věnovaném současné české komedii. Doslova tam píšete: „Do té doby jsem si myslel, že po vtipu má přijít smích. Gervais mi ukázal, že po vtipu taky může přijít ticho.“ Myslel jste tím černý humor a poetiku trapnosti?
No jasně! Táhnout trapnej humor, kam až to jde, dokud člověku nezbude než se smát. Kancl je taky o tom, že i lidi, kteří jsou trapní, mají svou důstojnost. Tu postava získává díky tomu, z kolika úhlů nám dává Gervais možnost ji nahlédnout. Ze začátku vnímáme hlavní postavu Davida Brenta jako totální hovado, se kterým bychom nechtěli trávit čas. Ale postupem času nás seriál donutí to přehodnotit, protože je to člověk z masa a kostí, akorát nemá vůbec smysl pro humor. Trapnost v tom seriálu funguje podle mě dodneška. Miloš Forman říkával, že jediné, co v komedii přežívá skrz staletí, je trapnost. Všechny vtipy stárnou, protože doba se mění, zrychluje. Když se dneska koukáte na francouzskou komedii ze sedmdesátých let, třeba s Belmondem, tak už nám to přijde pomalé, ale jako děti jsme se tomu smáli. Když dneska koukám na Louise de Funèse, tak si říkám, co je na tom vlastně vtipného. Ale Formanovo Hoří, má panenko mi přijde pořád stejně vtipné, přitom tam nejsou žádné hlášky. Nebo Andy Kaufman staví své komediální výstupy na trapných momentech, které jsou zároveň strašně lidský.
Přemýšlíte, kde hledat hranici, kdy jde jen o vtip, a kdy už humor může někomu ublížit? Mám na mysli třeba dělat si legraci z lidí z maloměsta, důchodců, místních fotbalistů, ale i Romů nebo queer osob. To všechno ve vašich filmech najdeme, ale daří se vám to udržet na hraně, kdy to nespadne do výsměchu.
Chápu, co tím myslíte. Já nad tím moc nepřemýšlím, když točím. Myslím, že je dobré nad tím zase tolik nepřemýšlet. Humor totiž často vzniká prostou rychlostí a pohotovostí. A humor sám o sobě ubližuje a ubližovat má. V jakémkoliv vtipu je vždycky urážka. Když si humor rozeberete na součástky, tak urážka tam vždycky je. I když je vtip sebenevinnější, dětský, vždy je tam něco, co se někoho může dotknout.
Co je už pro vás za hranou? Co třeba seriál Česká soda Petra Čtvrtníčka, který vznikal v devadesátých letech, ale dneska už by ten humor působil velmi nekorektně? Doba se posunula.
Zní to strašně, ale pro mě není v rámci komedie za hranou nic. Divácky určitě ne. Jako tvůrce bych neuměl udělat něco jako Českou sodu, protože nejsem Petr Čtvrtníček. Každej jsme jinej a máme jiné nastavení vkusu i míry drzosti. Navíc Česká soda je úplně jiný formát, než dělám, nikdy jsem skeče nedělal. Já si na krátké skeče prostě netroufám.
Přesto určitě vnímáte, že se dnes snažíme být všichni velmi korektní a ke všem ohleduplní, citliví. Minimálně nastavení nemalé části kulturní obce u nás takové je.
S tím vůbec nesouhlasím. Stačí si pustit jeden díl seriálu Griffinovi (Family Guy) nebo Rick a Morty. Jo, oba jsou animovaný. V tom vidím jediný posun – drsnější věci se postupně přesouvají do animace a pokračují v linii staršího South Parku – třeba BoJack Horseman. Vezměte si aktuálně seriál Basket (Hoops) o basketbalovém trenérovi, to je fakt nekorektní prasárna. Hraje si to na všechny strany a je to plné drzého a fekálního humoru. Smějou se tomu dvanáctileté děti! Koriguje se to hlavně na veřejnoprávní obrazovce nebo na poli celovečerních filmů. Nicméně tahle temná energie se přesunula jinam, hlavně do animace, protože lidi se prostě pořád chtějí smát někomu, kdo trpí, je ponižován, nebo překračuje nějaké pomyslné hranice lidského chování.
Přesto je dnes debata o korektnosti a citlivosti velmi aktuální.
Možná v publicistice, kde to je v pořádku. Ale ve chvíli, kdy děláte humoristickou sérii z nějakého prostředí, kde do sebe lidi narážejí i z hlediska rasy nebo genderu, nemá smysl se omezovat. To je pak lepší to nedělat vůbec. Ale ta hlavní myšlenka jakéhokoli vyprávění nekorektní být nemůže. Nekorektní jsou maximálně jednotlivé vtipy nebo situace. Dovedu si představit nevtipné, rasistické figury, ze kterých si děláme legraci, ale to je legitimní. Ale neznám dílo, kde by postavě rasisty autor nadržoval a myslel si, že to je v pořádku. Těžko bych přijal myšlenku nějaké komediální série, která by schvalovala například nacismus.
To jste vyhrotil. Myslela jsem právě na jednotlivé postavy, situace, vtipy…
Vyhrotil? Ale ne! Spíš ten termín nekorektní chápeme každý jinak. Komedie přece sama z podstaty nekorektní je. Centrem komedií bývají postavy s akcentovanými nectnostmi. Kdysi to bývali lakomci, intrikáni nebo hypochondrové. V moderní době, která okolo nás probíhá, si děláme legraci z jiných lidských nectností. Homofobie, rasismu, sexismu…. Takže stavíme do centra příběhů tyto postavy. Není na tom vůbec nic nekorektního. Slýchám třeba hlasy proti Ukrajincům a Ukrajinkám, kteří se k nám schovali před válkou. Můžu natočit komediální seriál o české xenofobní rodině, která sedí doma na gauči, nadává na Ukrajince a chválí Putina? Můžu. Je to naprosto korektní.
To je podle mě příklad za hranou, tak daleko by žádná tvorba u nás dnes nešla. Ale pokud jde o nekorektnost u jednotlivých postav a situací, tak nemusíme chodit daleko: v seriálu MOST!, který jste napsal spolu s Petrem Kolečkem, je řada postav, které by si někdo mohl vykládat jako karikatury: Rom, transsexuál, maloměšťák… Ale ve vašem podání jsou sympatičtí, máme je vlastně rádi, i když se jim smějeme.
Podle mě jsme naopak s Petrem mohli jít mnohem dál. MOST! nakonec působí jako až moc velká pohádka, což jsme tehdy tak chtěli. Sociální kritiku a psychologičtější pohled jsme záměrně dávali stranou. Chtěli jsme udělat komedii z toho prostředí, takže jsme to museli trošku pohádkově vystavět. Nemyslím, že ve skutečnosti je to na Mostecku tak sluncem zalité, jako tomu bylo ve finále série MOST!. Realita je trošku jiná. Ale pak by to asi nebylo tak všeobecně přijaté, protože byste ty figury tak moc rádi neměli.
Režisér Robert Sedláček v cameo roli v první řadě seriálu Dobré ráno, Brno!, foto: Česká televize / Radek Miča Pojďme k seriálu Dobré ráno, Brno!, kde je prostředí brněnského studia České televize nahlíženo trochu jako parodie. Jak vám prošly situace, že ředitel ČT na poradě řeší s manželkou dlaždičky do bytu, moderátorka šňupe koks, do pořadu Dobré ráno chodí falešní hosté a mezi ostravským a brněnským studiem jsou neustálé šarvátky?
Nevím. Prostě jsem odevzdal text a nikdo k němu neměl připomínky. Samotného mě to překvapilo. Dostával jsem čistě dramaturgické poznámky, když něco nefungovalo, třeba když pointy nevycházely, jak měly. Během vývoje a příprav všech sérií pro Českou televizi, ať už to byl MOST!, Čtvrtá hvězda nebo Trpaslík, jsem jednal vždy napřímo s konkrétními lidmi a práce to byla dost svobodná. U Dobrého rána to bylo stejné. Čím víc lidí se k tomu vyjadřuje, tím větší problémy nastávají.
Ani schvalovačky už natočených dílů nevyvolaly v České televizi diskuze?
Seriál pro Českou televizi vzniká v relativně úzkém kruhu lidí. Nežije tím celá televize. To nastane až ve chvíli, kdy série běží v televizi. Tam pak vznikalo pnutí, někdo to nechápal a myslel si, že to televizi ublíží. Dostaly se ke mně hlasy, že to dehonestuje Českou televizi a že to zničí pořad Dobré ráno… Ale jsou to jen jednotlivé názory. Nic takového se nakonec nestalo.
V rozhovoru na Radiožurnálu s Lucií Výbornou jste prohlásil, že takováhle legrace vám projde jen u brněnského studia, na Kavčích horách by vám to neprošlo, protože pražská centrála se bere moc vážně. Jak jste to myslel? Nemáme v Praze snad smysl pro humor?
Myslím, že brněnské studio je mnohem méně ambiciózní, mám na mysli řemeslné funkce jako osvětlovač, zvukař. Z mé zkušenosti v Praze lidi mnohem víc prožívají, že pracují pro Českou televizi. Jsou na to pyšní, zatímco v Brně to mají víc na háku. Zdálo se mi, že si to v Brně můžu dovolit, že mi tam nehrozí, že někoho tolik urazím. Tady na Kavčích horách bych ten pocit asi neměl. Já fandím lidem z periferie.
Berete tu sérii i sebeironicky? Je tam například rezignovaná postava režiséra Dobrého rána, byť sympatická.
To je čistá autobiografie! Je to můj nejosobnější seriál. Akorát mě musíte hledat v jednotlivých postavách, za které se schovávám.
Děláme teď rozhovor v budově na Kavčích horách, která má sama o sobě hodně retro nádech. Není už televize svým způsobem také retro médium? Má do budoucna šanci konkurovat streamovacím gigantům typu Netflix a celému současnému trendu, kdy si film pustíme nikoliv podle programu v televizi, ale kdy chceme?
Myslím, že se pořád vyplatí sledovat tok zpravodajského kanálu ČT24, protože je nejrychlejší a nejsvěžejší i ve srovnání s internetem. Televize má v sobě zakódované určité postupy, které zprávu a informaci ověřují. Tomu zatím nemůže internet konkurovat, proto zpravodajství bude podle mě ještě hodně dlouho televizi držet nad vodou. Mám teď na mysli hlavně veřejnoprávní televizi, kde je navíc podstatná i kvalitní publicistika. Co se týče hrané tvorby, tam takovou sílu mít nebude. Zatímco ČT24 si klidně zapnete v pravidelný čas, hranou tvorbu si spíš pustíte, když máte čas, ne přesně v osm večer, kdy to dávají v televizi. Proto by Česká televize měla v hrané tvorbě víc cílit na ty, kteří už na klasickou telku moc nekoukají, a dávat víc věcí na iVysílání. Nemyslím, že by se o to nesnažila. Dobrým ránem, Brno! například oslovuju diváky, kteří si televizi už moc nepouští.
Simona Lewandowska coby rosnička Andrea. Promo snímek k druhé sérii Dobré ráno, Brno!, foto: Česká televize / Radek Miča Tento týden začíná druhá řada této série. Pokračování byl váš nápad, nebo vám to nabídli na základě úspěšnosti první série?
Napsal jsem prvních osm dílů a každý, kdo to četl, se mě ptal, jak to bude dál. S postavami. Vztahy. Příběhy. Takže už během natáčení první série jsem dopisoval druhou řadu.
Podle mě ve druhé řadě více řešíte vztahy mezi postavami, než přímo výrobu pořadu. Souhlasíte?
Je to tak, situace už se tolik netýkají samotného studia a natáčení Dobrého rána, ale pořád jsou to televizní situace. Spíš je to šířeji o televizi, než jenom o konkrétním pořadu.
V seriálu se vyskytují cameo role, kdy známé osobnosti hrají samy sebe. Vzali je aktéři s nadhledem, dokázali si ze sebe dělat legraci? Například Jiří Pavlica je v seriálu za alkoholika, i když ve skutečnosti tomu tak není. Nebo Robert Sedláček dělá v sérii složité herecké castingy, zatímco v reálu se jim naopak vyhýbá…
No některým chvilku trvalo, než to přijali, třeba právě Jurovi Pavlicovi. Udělal chybu, že mi na to kývnul ještě předtím, než si to přečetl. A pak už bylo těžké souhlas odvolat. U Roberta Sedláčka se to zase pořád měnilo, nejdřív do toho chtěl jít, pak zase ne, a tak pořád dokola. Casting cameo rolí jsem dělal s velkým předstihem.
Pro diváka, který konkrétní osobnosti nezná, to může dojem z toho člověka zkreslit. Například bude považovat Pavlicu za alkoholika… A už jsme zase u té tenké hranice mezi smíchem a urážkou, byť absurdní.
Předpokládám, že divák tohoto formátu pochopí, že osobnosti tu nehrají samy sebe, ale postavy ve smyšleném světě. Akorát mají stejné jméno. Já si s tím, co reprezentují třeba výtvarník Jiří Surůvka nebo režisér a aktivista Břetislav Rychlík, trochu pohrávám. Něco z jejich skutečného života akcentuju, ale snažím se to vždycky překroutit a udělat si z toho legraci. Ale samozřejmě původní výběr osobností byl širší a někdo mi na to nekývnul.
Režisér Jan Prušinovský, foto: David Krkoška
Jan Prušinovský (* 1979)
Český filmový režisér a scenárista. Vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Debutoval filmem František je děvkař (2008), do povědomí diváků i kritiků se ale vepsal hlavně televizním seriálem z prostředí venkovského fotbalu Okresní přebor (2010), na základě něhož natočil i celovečerní film Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka (2012). Pro Českou televizi napsal a režíroval oceňované komediální seriály Čtvrtá hvězda (2014; spolu s Miroslavem Krobotem) a Trpaslík (2017). V roce 2015 překvapil filmem na vážnější notu Kobry a užovky, za který byl oceněn Českým lvem. Dalším jeho snímkem, který nebyl ryze komediální, byly Chyby (2021). V roce 2019 natočil a spolu s Petrem Kolečkem napsal úspěšnou televizní sérii MOST!. Podobně úspěšná byla jeho televizní série z prostředí brněnské televize Dobré ráno, Brno!‚ 2023). Její pokračování vstupuje tento týden na televizní obrazovky. V roce 2022 natočil komedii Grand Prix z prostředí automobilových závodů.
Jaký jste sám divák? Chodíte spíš do kina, nebo využíváte streamovací služby? Díváte se na televizi?
Mám různá období. Když je nějaký hezký seriál, tak si ho pouštím, ale do kina chodím relativně pravidelně a snažím se sledovat i věci, které se do českých kin moc nedostávají. Co se týče žánrů, nejsem nijak vyhraněný, sleduju víceméně všechno.
Jako jeden z mála autorských tvůrců u nás soustavně spolupracujete s televizí…
Dá se říct, že mi televize zachránila krk, protože po mém prvním filmu František je děvkař jsem strašně dlouho neměl práci. Kdybych neudělal seriál Okresní přebor, tak nevím, jestli bych se dneska živil jako režisér. Měl jsem tehdy ambici udělat něco kvalitního, to bylo ještě v období okouzlení z vlny britských komediálních seriálů BBC, které jsem hltal a zdály se mi osvěžující. Do toho přišla nabídka udělat seriál podobného formátu pro televizi, tak jsem se snažil to nezkazit.
Býval jste vtipálek a srandista už odmala?
Nemyslím, že jsem srandista a vtipálek.
Tak vám zacituju z už zmíněné ankety Cinepuru, kde jste také napsal: „V páté třídě se mi dostala do ruky kniha Besídka bývalých žáků zvláštní školy od Šimka s Grossmannem. Po přečtení té knihy jsem s jedním spolužákem okamžitě utvořil duo a během několika dnů jsme měli povídku o všech ze školy.“
No to je pravda. Ale já jsem nebyl vtipálek, který bavil třídu, spíš jsem hledal způsob, jak na sebe upozornit, což hledá v určitém věku asi každý. Tehdy jsem zjistil, že se lidi smějou tomu, co napíšu. To platí dodneška. V hospodě žádnej velkej bavič nejsem.
Máte režijní sen?
Třeba bych chtěl udělat film, který se celý odehrává kolem maturitního plesu. V Lucerně. Takový ten velkolepý gymnaziální ples. Nebo bych chtěl udělat seriál o mistrovství světa v hokeji. Prostě mě lákají davové, eventové věci.
Když vás poslouchám, tak je vaše tvorba plná typické české kolektivní zábavy: okresní fotbal, televize, hospoda, automobilové závody, teď ples a hokejové mistrovství… Takové tmelící věci plné stereotypů.
Spíš mě baví v takových situacích hledat docela dost obyčejné příběhy.
