Komentář: Proč už ani nechceme vědět, co udělal Gérard Depardieu?

Johnny Depp vyhrál soudní při nad Amber Heard. Kevin Spacey byl zproštěn obvinění. Harvey Weinstein požádal o revizi svého případu kvůli procesním chybám. Všechny tyto kauzy s velkými jmény působí na proměnlivou náladu veřejnosti. Nejprve byly třeba měsíce až roky k tomu, abychom obětem sexualizovaného násilí začali více věřit, nyní se důvěra opět drolí. Když nyní přišlo obvinění proti herci Vinu Dieselovi, nebo zpěváku skupiny Rammstein, Tillu Lindemannovi, fanouškovská obec vystartovala proti obětem – ženy si vymyslely a chtějí jen peníze. (První případ se teprve rozjede, druhý byl odložen pro nedostatek důkazů, ale ostatní členové skupiny se fanynkám omluvili; nejspíš věděli proč.)

Zdá se, jako by bylo jedno, že převládají případy, kdy je obviněným prokázána vina a putují do vězení, jako tomu bylo u herce Dannyho Mastersona nebo nejnověji Jonathana Majorse, ale tato jména zkrátka nemají dost velký zvuk. V internetových diskuzích se přehlíží, že u Weinsteina není rozporována jeho dávno prokázaná vina na mnoha obětech. Jde pouze o to, že se mu nelíbilo, že proti němu v procesu svědčily další ženy, jejichž případy původně nebyly součástí obžaloby a které nepřišly s žalobou za znásilnění, ale „jen“ s příběhy o nevhodném chování. To, že mu svědectví dalších žen přitížilo, ho viny nezbavuje a zbavit nemůže. Je pouze možné, že by v novém procesu, pakliže na něj vůbec dojde a Weinstein se dožije jeho konce, mohl dostat o pár let nižší trest.

Žádné vyzobané slunečnice!

 U více než dvou set šedesáti vysoce postavených lidí, kteří byli v první vlně MeToo na přelomu let 2017 a 2018 obviněni ze sexuálních deliktů (jejich seznam lze najít například na webu VOX), nedošlo za mnoho let k žádné zásadní revizi. Ti, kteří přišli o své posty, se na ně nevrátili a svou nevinu neprokázali. Většinou nešlo o režiséry a producenty – stereotyp se „saháním na kolínko za získání role“ nejen není typický, ale prakticky takový případ nelze dohledat. Skutečně velkými rybami byli třeba Roy Price, šéf Amazon Studios, nebo Jon Heely, ředitel hudebního vydavatelství Disney, případně šéf populárních YouTube kanálů Andy Signore, což jsou opět jména, která většině veřejnosti nic neřeknou, tudíž se „nic nestalo“.

V obecném povědomí vznikl mylný dojem, že vydělávat peníze pomocí obvinění ze sexualizovaného násilí je zaručená strategie. Přitom jde o velice nejistý podnik. Mnohem výhodnější je přistoupit na okamžité mimosoudní vyrovnání, pokud už má někdo tento zákeřný záměr (a dokonce, i když se mu něco skutečně stalo). Obětem jsou navíc i se zpožděním mnoha let přiznávány poměrně malé částky; může se jim stát, že ani nezaplatí výlohy na advokáty. Proto většina obětí nikdy agresory nezažaluje. Představa, že to může udělat každý či každá, je naivní, podobně jako představa, že žalováni jsou pouze bohatí muži. Jen v USA je ročně přes 12 tisíc podaných stížností na zcela obyčejné kolegy z práce a ony případy slavných mužů se otevírají ve chvíli, kdy jejich moc začne slábnout a oběti už se dají aspoň trochu psychicky do pořádku a často se stávají slavnějšími ony.

Ale veřejnost si, bohužel, nejvíce pamatuje, že Donald Trump musí zaplatit 80 milionů dolarů novinářce E. Jean Carroll, kterou znásilnil v roce 1996. Jenomže samotná pokuta za znásilnění jsou dva miliony dolarů a zbytek jsou tři pokuty za ustavičné pomlouvání během procesu i po něm, kde násobně naskakují penále. Trump přitom může být rád, že případ je z trestněprávního hlediska promlčený a prodloužená lhůta se vztahuje pouze na civilní spor, kde při uznání viny pachatel nemůže jít do vězení. Mohl by být i rád, že už je dávno promlčené to, že znásilnil svou manželku Ivanu Trump, protože v osmdesátých letech znásilnění v manželství nebyl zločin, jak ho hájil i jeho advokát, čímž v zásadě potvrdil, že se čin stal.

Uvádím tyto přehledy proto, že obeznámenost se základními informacemi o MeToo je stále slabá a zpětně se podařilo přepsat poměrně jasná fakta a statistiky do vyprávěnek o „stárnoucích pijavicích a vyzobaných slunečnicích, které chtějí být vidět ve světle ramp“. Škoda jen, že lidé, kteří tomu věří, nikdy neuvedou jméno jediné takové ženy. Asi to tedy zjevně nefunguje, především proto, že většina ani nechce vystupovat pod vlastním jménem. A jak se dozvídáme z případu Gérarda Depardieua, obvykle nejsou dotyčné ženy moc „vyzobané“ – bývá jim kolem dvaceti let.

Hvězda vyhořelá

První obvinění na Depardieua přišlo v roce 2018 od dvaadvacetileté herečky a tanečnice. Případ byl opakovaně odkládán a otevírán, jeho vyšetřování stále ještě probíhá. V dubnu 2023 ho obvinilo třináct žen ze sexuálních útoků a obtěžování, přičemž incidenty se měly odehrávat mezi léty 2004 a 2022. V minulých dnech se ozvaly další dvě ženy, které napadl při natáčení filmů v letech 2014 a 2021 a na herce byla krátce uvalena policejní vazba a nyní čeká na říjnový soud.

Zatímco loni se Depardieua zastalo padesát šest různých umělců a umělkyň, včetně bývalé první dámy Carly Bruni (Depardieu byl vždy nadšeným voličem jejího manžela Nicolase Sarkozyho), postupně mnozí svůj podpis pod otevřeným dopisem odvolávali s tím, že „neměli dost informací“. Je otázkou, jak se vůbec někdo mohl podepsat pod patetické věty typu „útoky na Depardieua jsou smrtí umění“, jako by snad neviděli jeho filmografii posledních dvaceti let, kdy je mu všechno jedno a jede herecky na autopilota.

Gérard Depardieu v dobách své největší slávy – zde coby Cyrano, foto: archiv ČT

Doba, kdy byl Dantonem, Cyranem z Bergeracu, Augustem Rodinem, Jeanem Valjeanem, Edmondem Dantèsem nebo Kryštofem Kolumbem je dávno pryč. Většinu filmů bere kvůli snadným penězům a v záběrech už se ani moc nehýbe, ani neobtěžuje mimikou. Nicméně právě proto, že ztvárnil tolik klasických románových postav i skutečných velikánů, se i on stal svého druhu institucí a někým nedotknutelným.

Zdá se, jako by Depardieu přitom už i sám přijal svůj status vyhořelé hvězdy, člověka tyjícího z podstaty, který hraje především sám sebe. Připomeňme si pro zajímavost syžet snímku Zelené okenice (Les Volets Verts, 2022), při jehož natáčení Depardieu scénografce snímku „agresivně hnětl břicho a prsa“ a říkal jí u toho „strčím ti svůj ocas do tvojí kundy“: „Čerstvý pětašedesátník Jules Maugin (Depardieu) je na vrcholu herecké kariéry. Nestřídmý život plný tvrdého alkoholu, žen, filmového natáčení i divadelních představení si však vybírá svou daň. Lékař nad morbidně obézním hercem varovně zvedá prst, Jules začíná být konfliktní a nesoustředěný. Veřejnost ani kolegové z branže nechápou, že i slavný herec může tonout v přízemních potížích. Mauginův románek se suflérkou Alicí je až příliš zoufalým pokusem o útěk od neradostné reality.“

A o čempak je o rok starší snímek Hromotluk? „George (Depardieu) je stárnoucí filmová hvězda na sklonku života. Aïssa je poloprofesionální zápasnice, která pracuje jako členka ochranky. Když si Georgeova pravá ruka a jediný přítel vezme na několik týdnů dovolenou, je Aïssa okamžitě jmenována jeho náhradnicí. Mezi touto pragmatickou mladou ženou a rozčarovaným hercem vzniká jedinečné pouto. Navzdory všem jejich rozdílům vyjde najevo, že jsou si podobnější, než si původně mysleli.“

Gérard Depardieu ve snímku Vítejte v New Yorku coby mocný finančník Devereaux, který svou moc zneužívá vůči ženám. Film je inspirován skutečným případem Dominique Strausse-Kahna a jeho zatčením za údajné znásilnění několika žen, foto: June Project/LLC

„Velmi francouzští“ pánové

Jestli si je Depardieu s někým podobnější, než si původně myslel, je to Dominique Strauss-Kahn. Je ironií osudu, že Depardieu v roce v 2014 ztvárnil ve snímku Vítejte v New Yorku titulní postavu bohatého sexuálního násilníka, jehož identita vycházela právě z bývalého generálního ředitele Mezinárodního měnového fondu. Tuto roli si podle vlastních slov vychutnával, protože se mu DSK hnusil svou arogancí a namyšleností. Je zvláštní, jak Depardieu u Strausse-Kahna zdůrazňuje, že je „velmi francouzský“, přitom je sám také symbolem Francie. V Anglii žijící francouzská novinářka a spisovatelka Agnès Poirier po vydání Depardieuovy autobiografie Ça s’est fait comme ça (Tak se to stalo) v roce 2014 napsala: „Je nejlepším i nejhorším z nás. Je ztělesněním Francie. Jako Cyrano i v dalších rolích je francouzskou personou, ve vší její slávě a strašlivosti.“

Autobiografie Gérarda Depardieua Ça s’est fait comme ça (Tak se to stalo), foto: archiv Sens Critique

Už v rozhovoru z roku 1978 Depardieu potvrdil informaci, že se spolupodílel na znásilnění v době, kdy mu bylo teprve devět let, a později se účastnil několika dalších znásilnění. „Bylo jich tolik, že to ani nepočítám. Ale nebylo na tom nic špatného. Holky chtějí být znásilňované. Myslím, že vlastně neexistuje nic takového jako znásilnění. Je to jen otázka toho, že se dívka sama dostane do situace, v níž chce být.“

Příběh se znovu objevil v magazínu Time v roce 1991, kdy nejprve hercův americký tiskový agent s lítostí potvrdil pravdivost citátu, zatímco francouzský agent tvrdil, že výrok byl špatně přeložen a herec tvrdil jen, že byl u znásilnění přítomen, nikoli že se na nich sám podílel. Time, jenž je velmi seriózním, nikoli bulvárním médiem, ovšem i přes výhrůžky žalobou odmítl článek stáhnout a omluvit se.

Mladý Depardieu; snímek z dokumentu Gérard Depardieu – čas her a malin nezralých, foto: archiv ČT

Gargantua i asketa

Depardieův plně autorizovaný životopis obsahuje jedno šokující tvrzení vedle druhého. Herec tvrdí, že se jej matka během těhotenství pokoušela potratit pomocí pletací jehlice, ale on přežil. Dále se nijak netají tím, že od desíti let byl „rent boy“, tedy kluk, kterého si mohli za prostituční služby zaplatit homosexuálové. Prý vypadal o dost starší a nevadilo mu si takto vydělávat. Pokračoval v tom až do svých dvaceti, kdy si mezitím odseděl trest za krádež auta. Jako urostlý mladík už ovšem své klienty spíš mlátil a okrádal, než že by poskytoval tělo k sexu. Nevadilo mu ani vykopávat na hřbitově mrtvoly a obírat je o šperky. K tomu všemu se přiznává, jako by to byla romantická dobrodružství a předehra, než se coby „objev z ulice“ dostal k divadlu a filmu, kde mohl využít svůj divoký naturel. I jeho kolegové a kolegyně občas popisovali jeho talent a herecký projev jako „brutální“ nebo „zastrašující“.

Citovaná Agnès Poirier toto komentuje: „Depardieu měl vždy kontroverzní, polemický nebo provokativní veřejný obraz. Možná je to jakýsi druh brnění, způsob, jak nebýt zjednodušovaný nebo zařazený do nějaké škatulky. Je tou nejrozporuplnější a nejkomplexnější osobou, jakou jsem kdy v životě potkala. Je zároveň hrubiánský i velmi vytříbený, drsný i plný grácie, v mnoha ohledech nevzdělaný, neboť byl většinu mládí prakticky negramotný, ale i díky rolím, co hrál, také velmi sečtělý, gargantuovský i asketický.“

Posouzení, zda se Depardieu dopustil trestných činů podle francouzského práva, leží na příslušných orgánech činných v trestním řízení. Dlužno podotknout, že tamní policie a soudy jsou dosti benevolentní a promlčecí doba sexuálních deliktů velmi krátká. (Dominique Strauss-Kahn v roce 2011 unikl soudu za čin z roku 2003.) Jako vnější pozorovatelé si můžeme pouze všímat toho, jak nekonečně je herec omlouván blízkým i širokým okolím a jak jeho obvinění působí ve francouzském kulturním kontextu. Jeho chování k ženám je součástí hvězdnosti a rebelské image, již bylo zvykem budovat si v minulých desetiletích. Umělec nesmí žít spořádaně a to, že tvoří umění, vyvažuje to, co tropí jinde.

Francie je navíc země s výrazně posunutými hodnotami nejen oproti většině Evropy a Severní Ameriky. Až donedávna tu bylo velmi málo nahlášených znásilnění (práce výzkumnice Élisabeth Badinter z devadesátých let uvádějí, že dvacetkrát méně než v USA), což by vypovídalo něco o holubičí povaze francouzských mužů. Ta však nejspíš bude vyvažována „národním sportem“ dvoření se, které mívá často urputnou, v jiných končinách nepřípustnou podobu. Není vyloučeno, že ke znásilněním dochází ve Francii méně, protože tamní kultura umožňuje mužům „upustit dost páry“ před tím, než by akt erotického jiskření a mocenských her mohl přejít do přímočarého násilí.

Hetero kocouři mají pořád pré

V této šedé zóně mezi lichotkami, flirtováním, obtěžováním a útoky se odehrává velká část Depardieuových činů, z nichž je nyní viněn. Je možné, že on sám ani mezi nimi žádnou hranici nevidí, a je navyklý, že se proti jeho chování nikdo neohrazuje. Tentokrát má smůlu, že u posledních případů byli svědky členové štábu, kteří mu zabránili v tom, aby pokračoval, a nemůže se tudíž u soudu spoléhat na princip „slovo proti slovu“. Problém však je mnohem hlubší. Netýká se pouze jednoho herce, byť právě toho „nejfrancouzštějšího“.

Shodou okolností se minulý týden ve francouzském filmovém průmyslu začala odehrávat svého druhu malá revoluce. Aby ženy přítomné na place při natáčení nebyly terčem obtěžování a útoků, vznikla kvůli tomu zvláštní komise ve francouzském parlamentu. Nebavíme se přitom o samotných herečkách, na něž je už dobře vidět a pomohla jim první vlna MeToo. Dosud přehlížené byly osobní asistentky, maskérky, kostymérky, scénografky a další „neviditelné“ profese. Nejenom, že jsou finančně podhodnocené. Ženy na těchto postech byly dosud brány jako „sexuální bonus“ pro herce, režiséry a další výše postavené muže. Zajímavé je, že ve Francii ve filmovém průmyslu MeToo nejvíce postihlo gay muže, kteří ubližovali jiným mužům, ale hetero kocouři mají pořád pré.

Novinářky Lénaïg Bredoux a Marine Turchi napsaly letos v březnu pro web MediaPart souhrnný esej, jak se ve Francii neustále odkládají rázná řešení problému sexualizovaného násilí a že například prezident Emmanuel Macron vyjádřil obavu, aby se „Francie nestala zemí práskačů“. Citují zde i socioložku Kaoutar Harchi, jež popisuje současnou situaci se smutnou poetičností: „Když se zeptáte žen na jejich zkušenosti, vynoří se hrozivé příběhy. Hodně se toho hýbe, je to jako bychom cítili/y, že se nám třese zem pod nohama, ale nebe zůstává víceméně stejné.“ Ne, že bychom na tom u nás byli nějak výrazně lépe. Jeden Feri zkrátka jaro nedělá.