Istanbulská úmluva: Divadelnice Barbara Herz chce bořit společenské mýty a vcelku se jí to daří

Za dramaturgické spolupráce Daniely Samsonové, Lucie Ferenzové a Dagmar Fričové uvedla Barbara Herz (* 1983) v pražském A studiu Rubín inscenaci Istanbulská úmluva. Autorka se dlouhodobě věnuje dokumentárnímu divadlu, vybírá si témata, která jí osobně otřásají. Připomeňme například inscenaci Tanec dervišů v olomouckém Divadle na cucky, v níž zpracovává příběh známého adiktologa Dušana Dvořáka, odsouzeného za pěstování léčebného konopí. V Rubínu už režisérka inscenovala tituly Jenom matky vědí, o čem ten život je a O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso. V obou z nich se věnovala společenským mýtům spojeným s tradičním rozdělením rolí muže a ženy. 

Nejde výhradně o ženy

Nejprve něco společenských faktů. Česká republika zůstává jednou z posledních zemí EU, která neratifikovala Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. (Podle místa, kde byla poprvé v roce 2011 otevřena k podpisům, je všeobecně známá jako Istanbulská úmluva.) Snad žádný jiný dokument nevzbudil v poslední době takovou kontroverzi až nechuť. Přitom dostupné statistiky uvádějí, že každá třetí žena a každý devátý muž v Česku má zkušenost s domácím násilím. V roce 2022 bylo na policii oznámeno 880 případů znásilnění, což představuje čtrnáctiprocentní nárůst oproti předešlému roku.

Lucie Syrová a Petr Jeništa v inscenaci Istanbulská úmluva, foto: A studio Rubín – Patrik Borecký

Oběti trestné činy nehlásí, protože jsou na predátorovi finančně závislé, jsou psychicky zdeptané, nebo se bojí stigmatizace. Nejde přitom jen o ženy, nýbrž obecně o slabší, společensky neprivilegované jedince. Pokud si oběti o pomoc řeknou, celý proces připomíná – řečeno s inscenací – pohádku o Kohoutkovi a slepičce. Tedy pomůžeme vám až…, ale předtím si zařiďte…

Nepopiratelná je skutečnost, že Česko nemá dostatečnou kapacitu krizových zařízení, kam by se mohly oběti uchýlit. Přesto lidovecký poslanec Pavel Bělobrádek prohlásil, že zákony proti domácímu násilí máme, jen nejsou dostatečně využívány. Stejně jako mnozí jiní zapomněl, že úmluva řeší násilí jako komplexní problém a nevěnuje se pouze postihu viníků, nýbrž také ochraně obětí, prevenci a všeobecnému povědomí veřejnosti o této problematice. 

Ale oni to asi mysleli vážně!

Režisérka a dramaturgyně sledovaly téma z různých perspektiv, do textu použily výpovědi různých zainteresovaných mluvčích: novinářky, soudní znalkyně, advokátky nebo pracovnice azylového domu. Vycházely také z odborných studií a z poznatků organizací, které se problematice věnují. V tomto případě to byla Otevřená společnost, o. p. s., podporující rovné příležitosti. Do textu přidaly tvůrkyně medializované projevy veřejně známých osobností, které se proti přijetí Istanbulské úmluvy vymezily. Snad nejznámější je v tomto ohledu kázání Petra Piťhy, jenž tvrdil, že pro ty, kteří se novým pořádkům nebudou chtít podvolit, budou zřízeny nápravné tábory. V blbosti nezůstává pozadu ani hypotéza Ivany Schneiderové z iniciativy Tradiční česká rodina, podle níž budou naše děti odvlečeny do Norska jako krevní konzervy a zásobárny orgánů. 

Podle jedné z nejčastějších dezinterpretací by přistoupení k úmluvě znamenalo zavádění genderové ideologie do škol. (Ovšem termín gender není ani v našich končinách nic nového, je používán v sociologii a – na rozdíl od biologicky podloženého termínu pohlaví – značí spíš společenský konstrukt.) Senátorka Daniela Kovářová pro změnu míní, že by přijetí Istanbulské úmluvy znamenalo prolomení advokátní mlčenlivosti. Sexuální obtěžování považuje za přirozené a dle několika svých výroků dokonce za příjemné (konkrétně by nechtěla přijít o plácání po zadku). Ironií ovšem je, že v době, kdy úmluva vznikala a kdy i Česká republika měla možnost ji připomínkovat, vedla ministerstvo spravedlnosti právě „normální Daniela“, jak se sama na sociálních sítích profiluje. 

Tyto citace vyvolávají dojem, že jejich autoři text úmluvy vůbec nečetli, nebo těží z faktu, že ho nečetli občané. Proto vzniká velký prostor pro šíření nejrůznějších dezinformací a dezinterpretací, které vyvolávají ve společnosti strach a paniku. A strach je, jak známo, nepostradatelný nástroj k ovládání mas. Tím, že autorky scénáře vložily tyto skandální výroky do textové koláže spolu s výpověďmi obětí a sociologickými daty, dostaly obludný, až groteskní rozměr. Alespoň na mě působily citace Kovářové, Piťhy, nebo filmaře Jiřího Stracha v inscenaci komicky, ale po smíchu vzápětí přicházelo vystřízlivění. Uvědomění si toho, jak většina české společnosti bagatelizuje to, když jsou porušována lidská práva. 

Variabilní trojice

Sedmdesátiminutová inscenace je zarámována do hry bingo, které se diváci mohou účastnit. Na kartičkách zaškrtávají políčka nazvaná mimo jiné „1. a 2. rodič“ nebo „tradiční rodina“. Škoda, že s tímto nápadem už režisérka víc nepracuje. Jinak je to inscenace živá, invenční a její textová předloha je zahuštěná informacemi. Text je rozdělený mezi tři aktéry: Lucii Syrovou, Petra Jeništu a Dana Kranicha, kteří na sebe postupně berou různé role. Výprava Petry Vlachynské pracuje s výraznou barevností v kostýmech, zato variabilní mobiliář je sterilně bílý. Bavilo mě, jak herci rozehrávají nejrůznější situace, podpořené vynalézavou výpravou. Neodolatelný byl třeba Jeništův souboj s pytlem odpadků, ze kterého se vyklube polštář a peřina (následuje tedy souboj se stlaním postele), v polštáři se navíc ukrývá substrát, v tomto případě spíš živná půda fantasmagorických duševních pochodů. 

Inscenace není jen koláží poskládanou z více úhlů pohledu, naopak zastává jasný názor: „Mnoho lidí trpí a nedostává se jim pomoci, pojďme s tím něco udělat.“ Barbara Herz asi cítí nutkavou potřebu ve své tvorbě řešit společenské problémy, které ji trápí, a zainteresovat do toho rovněž diváky. V mém případě se to tentokrát povedlo.