Geniální přítelkyně na divadle: Celek se protáčí před očima, niterně však zasáhne málokdy

Italská Neapol, padesátá léta dvacátého století. Tam začíná knižní tetralogie Geniální přítelkyně od autora či autorky, který či která se skrývá pod jménem Elena Ferrante. A také stejnojmenný seriál z let 2018–2023 italského režiséra Saveria Costanza. I ten přibližuje atmosféru někdejšího jihoitalského předměstí, komplikovanost vztahů všech postav a vývoj figur v průběhu několika desetiletí. V centru všeho toho dění stojí dvě kamarádky z rozdílných společenských vrstev – Lenú i Lili. Při četbě i sledování seriálu si Lenú i Lili zamilujete, současně vám jejich toxický vztah pije krev.

Inscenace v Městských divadel pražských – režírovaná Mariánem Amslerem – odvypráví celou knižní sérii, která představuje přibližně šedesát let života. Divadelní tvar má ve stopáži (včetně dvou přestávek) bezmála čtyři a půl hodiny. Po takovém čase stráveném v sále Divadla ABC je škoda, když odcházím s otázkou: Proč mi to celé potřebovali ukázat?

Tvůrci se rozhodli pojmout dlouhé časové rozpětí se všemi zásadními událostmi ústřední dívčí/ženské dvojice. Na velké časové ploše se daří držet tempo i rytmus inscenace, klipovité střídání situací potřebuje ustavičné nahazování nové a nové herecké energie a nasazení celého ansámblu je devízou inscenace. Bohužel v rychlém sledu situací se ne vždy daří vypointovat jednotlivé dialogy. Celek se nám protáčí před očima, avšak vnitřně se dotkne jen málokdy.

Lenú a Lili ještě na jedné lodi. Záběr z inscenace Geniální přítelkyně v Městských divadlech pražských, foto: MDP – Patrik Borecký

Scénu obíhá z levé strany a na zadním prospektu dvoupatrová konstrukce oken připomínající činžovní domy. Jeviště je zahalené do zelené barvy a po celou dobu je vizuální stránka inscenace barevně konzistentní, byť je zelené pozadí doplněno o béžové a červené tóny nebo třeba třpytivé šaty.

Příběh rámuje hlas již zestárlé Lenú, kterou hraje Eva Salzmannová. Sedí v posledním patře a promluvy snímané mikrofonem sestupující seshora naplňují prostor divadla. Zároveň je na zadní prospekt snímán pouze výřez hereččina obličeje, oči se vpíjí do diváků. Precizně interpretované a emocí naplněné monology Salzmannové jsou pasážemi, které se nás dotknou. Vedle této herečky, která představuje také maminku Lenú a její výkon je v této roli bohatý na vřelost, bezprostřednost a pevnou ženskou energii, stojí za zmínku výkon mužského obsazení. Tomáš Weisser jako Nino Sarratore snoubí intelektuální jemné naslouchání a ve výsledku slepou neomalenost, Marcello Solara Pepi Honzíka je naplněný mužskou toxickou dominancí a Enzo Scana Kryštofa Krhovjaka ukazuje svou dobrotu přes poblázněné trhané pobíhání po neapolských ulicích.

Málem gól. Když Itálie, tak fotbal. Záběr z inscenace Geniální přítelkyně v Městských divadlech pražských, foto: MDP – Patrik Borecký

Ústřední kamarádská dvojice – Nina Horáková jako Lenú a Renáta Matějíčková v alternaci jako Lila – jsou na jevišti téměř po celou dobu. Jejich energie a tempo neuvadají. Bohužel ve zmíněném rychlém sledu událostí se nedaří naplnit proměnlivou dynamiku jejich vztahu. Kamarádky by se měly až fatálně potřebovat a milovat, současně spolu bojovat  a nenávidět se. Jenže toxicita vztahu se rozpouští ve vršení situací, událostí, postav, časových skocích.

Naopak funkční jsou hromadné ansámblové scény. Vizuálně jímavé, rytmické. Tvoří atmosférické obrazy evokující mumraj neapolských ulic. Ve spojení s výbornou hudbou Ivana Achera dostávají scény moderní, jihem „střižené“ vibrace.

Poctivý přístup hereckého ansámblu k náročnosti tak rozsáhlého kusu je předností. Tvůrčí tým se ovšem nerozhodl, jaké téma předlohy hodlá akcentovat. Přes vyprávěný příběh se ukazují ženské ambice v silně  patriarchálním světě, politicko-společenské otázky sledovaného prostředí i komplikovanost mezilidských vztahů. Je toho přehršel a násobení mocných témat se o sebe ve výsledku roztříští.