Divadelní glosář: Směšné boje filmařů. Co byste dělali s obrazem od Hitlera? Rusko beztak nepochopíš

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Kujme pikle, pikle kujme

Dramatický text FA(R)MU! Hra jako škola hrou tvoří prostřední kus letos knižně vydané Filmařské trilogie. Miloslav Vojtíšek čili S. d. Ch. se pro její sepsání inspiroval nedávnou aférou na FAMU: začátkem roku 2022 pronikly na veřejnost e-maily některých pedagogů této školy, v nichž se dost hnusně vyjadřovali o současném vedení instituce, na níž působí. A domlouvali postupy, jak získat procesy na této škole více pod svou kontrolou. S. d. Ch. ve „famácké“ trojici dramatických kusů se značným sarkasmem a nekorektností, pro něho typickými, dává oběma znesvářeným táborům na srozuměnou, že jejich boje na FAMU jsou malicherné a směšné. Jedni, ti komplotisté, se odvolávají na Václava Havla a disent, ale sami žádnými disidenty nebyli; kladou důraz na řemeslné dovednosti, jenže už dávno jsou neinvenčními řemeslníky. Druzí, mladší, progresivističtí, se odvolávají na dokumentaristu Karla Vachka, ale bez něho, po jeho smrti, jsou bezprizorní, nepříliš produktivní, víc mluví než že by svoji deklarovanou inovativnost a přemýšlivost byli schopni převtělit do děl, jež by něco důležitého sdělovala. S. d. Ch. to úmyslně a umně vyhrocuje a nadsazuje, ale jádro jeho trilogie je krutě věcné: o lepší filmy tady nejde, bojuje se o moc.

Ze setkání v „astrálním filmovém klubu Adria“, kde se potkávají zemřelí velikáni: zleva stojí Karel Vachek (hraje jej Václav Helšus), Oldřich Nový (Saša Rašilov), Mikymauz (Jan Strejcovský), za stolem sedí Václav Havel (Robert Mikluš) a Miloš Forman (Arnošt Proschek), foto: A studio Rubín – Kristýna Stránská

Inscenace textu FA(R)MU! Hra jako škola hrou v pražském A studiu Rubín se označuje za hybridní – divadelní i filmovou. Prostorem, v němž na hybrid dojde, je předsálí pražského A studia Rubín, kam se vejde ještě méně diváků, než do samotného sálku Rubínu. S. d. Ch. osobně stojí za barovým pultem a uděluje pokyny k předvedení obrazů, celkem jich hra nabízí šest. Převažují obrazy divadelní, které jsou pojaty jako scénické čtení, i když se neděje pouze to, že by účinkující stáli a četli – v jakémsi art brut režijním módu jim S. d. Ch. spolu s Jakubem Wagnerem vymysleli aranžmá a akce. Mezi naživo vystupujícími je i člen Divadla v Dlouhé Martin Matejka a Rostislav Novák st. se part famáckého údržbáře Hmyzáka naučil zpaměti, nicméně navrch má přiznávaná scénická ochotničina a nahozenost. Filmová část inscenace je promítána na nevelké plátno. Pro ni S. d. Ch. a Jakub Wagner vizuálně i zvukově celkem pankáčsky natočili s profesionálními herci obrazy z „astrálního filmového klubu Adria“, kde se potkávají zemřelí velikáni: Oldřich Nový, Miloš Forman, také třeba Václav Havel a Karel Vachek. A v jedné filmové sekvenci dojde na moderátorku ČT Terezu Řezníčkovou, která simuluje televizní reportérský vstup o situaci na FAMU.

Nemohu říct, jak by hybrid FA(R)MU! Hra jako škola hrou působil na toho, kdo přichází nepřipraven, tedy neví, o co v „kauze“ šlo, ba neví, že vůbec k nějaké takové „kauze“ došlo, natož aby znal knižní Filmařskou trilogii. Na představení, které jsem viděl, jsem měl dojem, že žádný takový nepopsaný list v předsálí Rubínu nesedí. Protože jsem se dostavil se znalostí knihy S. d. Ch., chytil jsem se hned, bavil se dobře, ale byla to taková utvrzovačka, žádný netušený význam předtím čteného textu mi inscenace neposkytla, asi to ani není v její moci; povaha celku zůstává kdesi mezi prostým scénickým čtením a plnohodnotnou inscenací. Bez dalších řečí: nad knihou jsem se smál víc a její sarkastické sekání mi přišlo ostřejší. Mluvit v případě S. d. Ch. o laskavosti je velmi nemístné, nicméně scénickou verzi jsem vnímal jako smířlivější a nepovažuji to za plus.

Trefa!

Němec Marius von Mayenburg byl v posledních dvou letech suverénně nejoblíbenějším dramatikem pražského studentského divadla Disk. Scéna DAMU se vracela k autorovým starším hrám. Národní divadlo Brno (NdB) však na své scéně Reduta uvedlo letos 20. října českou premiéru von Mayenburgova nejnovějšího kusu, loňského titulu Noční krajina. Svěřilo ji mladé režisérce Aminatě Keitě, která pro NdB nepracovala zdaleka poprvé, ostatně letos v únoru Reduta v její režii uvedla světovou premiéru hry Marka Šindelky Feminista. Noční krajina je velmi dobře, místy přímo skvěle napsaná hra s jednoduchou zápletkou: sourozencům Nikole a Davidovi zemře otec a na půdě jeho domu se najde obraz, jehož autorem je pravděpodobně Adolf Hitler, který – jak je notoricky známo – měl malířské ambice. Takový nález by se dal skvěle zpeněžit, i když by to byl příjem, ehm, poněkud delikátní. Nikola s tím nemá problém, David v tom bruslí – peníze by mu nesmrděly, jenže jeho partnerka Judita má židovský původ a na věc jasný názor: tu mazaninu zničte, všechno ostatní je nechutnost a relativizace toho, co Hitler způsobil, a Židům zejména! Na střet je tedy zaděláno.

Petra Lorenc, Tomáš Šulaj a Jana Štvrtecká v inscenaci hry Mariuse von Mayenburga Noční krajina v Národním divadle Brno, foto: NdB – Barbora Bachanová

V dialozích z postav nechtěně vypadávají slova dokládající jejich pragmatismus, rasismus, konformismus – to platí pro všechny zúčastněné vyjma Judity. Ta své židovství a stát Izrael brání s mladickou vehemencí, ale její pravdy, vlastně nesnadno napadnutelné, působí vyčteně a s empatií především pro sebe samu. Lepší čas pro „čtení“ ve hře přítomných partií o izraelsko-arabských vztazích si inscenátoři z NdB snad ani nemohli vybrat…

Marius von Mayenburg píše texty, které málokdy snesou zcela realistické inscenování. Na DAMU zvolili tituly (zejména jmenujme Soumrak monster), které přímo volají po výstředním pojetí. Noční krajina je v tomto ohledu relativně uměřená, i když na přízračné a groteskní okamžiky dojde. A režisérka Aminata Keita textu naslouchala s citlivou racionalitou: kde se v textu vyskytuje prostor pro konverzační drama, rozehrála je, kde se dění překlápí v „horůrek“, zinscenuje jej. Zprvu mi brněnská verze Noční krajiny přišla uchopená bezbolestně konvenčně, ale netrvá to v inscenaci dlouho a vlády se chopí „stíny“, rozuměj pravé já aktérů, kteří nad údajným Hitlerovým obrázkem kostela obnažují své občanské ledví.

Petra Lorenc v inscenaci hry Mariuse von Mayenburga Noční krajina v Národním divadle Brno, foto: NdB – Barbora Bachanová

Von Mayenburgovi se v Noční krajině podařilo napsat text výsostně politický a společensky konkrétní, který však není pouhou sezónní aktualitou. Všech pět zúčastněných herců a hereček – Petra Lorenc, Tomáš David, Anna Glässnerová, Tomáš Šulaj a Jana Štvrtecká – evidentně ví, co a jak hrát, jak postavy konturovat. „Od řečí“ inscenace postupně přejde „k obrazům“, od doslovnosti téměř k podobenství. Výsledný dojem je ve vztahu k divákovi poměrně dotěrný: Taky byste usilovali o prodej výtvarně banálního obrázku od Hitlera, kdyby vám zisk z něho sliboval pohodlnější život? A máme dílo hodnotit podle toho, od koho je a jaké daný tvůrce zastával postoje a názory? Anebo máme dílo hodnotit výhradně samo o sobě, bez ohledu na to, kdo je stvořil, jak žil, jaké přesvědčení zastával? To si rozhodněte sami. Noční krajina to za vás nevyřeší, ale dá na srozuměnou, že to nejsou otázky malé a marné.

Přijatelná iluze

Jsou to vážně zvláštní souběžnosti. Na obálce programu k nové inscenaci pražského Studia Hrdinů Stařena – jde o adaptaci povídky ruského/sovětského spisovatele Daniila Charmse – se nachází kresba lišaje smrtihlava. A model téhož motýla je promítán do zadního plánu scény navržené Martinem Chocholouškem pro výše glosovanou Noční krajinu. Kromě toho se modely lišaje smrtihlava ocitají na stěnách domu po otci, v němž Nikola a David narazili na obraz údajně nasmolený Hitlerem, zatímco ve Stařeně je na nábytku, po obvodu mohutných křesel, ale i na ostatních dekoracích, rozesazeno celé hejno havranů. V obou případech zvířata symbolizující neštěstí, úzkost, chudobu, smůlu, zkázu, smrt…

Natálie Řehořová a Matyáš Řezníček v inscenaci Stařena pražského Studia Hrdinů, foto: Studio Hrdinů – Patrik Borecký

Stařena má být „prvním dílem volné trilogie zaměřené na Rusko, jeho minulost, současnost, kulturu a naši společnost“, jak avizují tvůrci ze Studia Hrdinů. Úvodní desítky vteřin zdramatizovaného Charmse mi přišly manýristické: protagonisté provozují disharmonickou hudbu, jejímž nejhlasitějším projevem je „hra“ na vysloužilou mikrovlnnou troubu. I úplný závěr devadesátiminutové, bez přestávky plynoucí produkce náleží zvuku píšťaly, kterýžto nástroj zazněl i v zahlušeném úvodu, ale nyní má sólo a působí smířlivěji i rezignovaněji. Mezi hudebním prologem a epilogem se odehrává sled výjevů, které vcelku věrohodně, tedy věrohodně z našeho českého pohledu, evokují ruský svět, ruskou duši. Natálie Řehová, Matyáš Řezníček a Ondřej Malý rozehrávají miniatury, které skládají kompaktní obraz o malých lidech a velkém strachu, o buzerování bližních či o zlomyslnosti osudu. Bizarní, a přece psychologicky věrohodný děj krátké prózy, která se v Česku devadesátých let dočkala dvojího překladu – jednou pod titulem Stařena, podruhé Bába – není časově ukotven; modernista a provokatér Charms (1905–1942) jej datoval jarem 1939.

Umělecký ředitel Studia Hrdinů Jan Horák v minulosti opakovaně tvořil v režijním tandemu s výtvarníkem Michalem Pěchoučkem a jejich společné tituly se vyznačovaly výraznou výtvarnou koncepcí, která však v některých případech nabývala podoby divadelně nepříliš produktivních oživlých obrazů či divadelně-výtvarných performancí. Nyní režijně „osamocený“ Horák ve Stařeně co do vizuality zúročuje tuto minulou zkušenost a ve spolupráci se scénografkou Lucií Sedlákovou dobře využívá prostorné jevištní plochy sálu v podzemí Veletržního paláce a nápaditě pracuje se svícením. Jednotlivá prostředí jsou jednoduše a funkčně vymezena masivními křesly s plastikami havranů nejen na opěradlech těchto kusů nábytku, ale i na některých dalších prvcích scény. A především: Natálie Řehová, Matyáš Řezníček a Ondřej Malý hrají s odstiňovanou expresivností, která vystihuje vyšinutost postav a situací, aniž by herci tlačili na laciný výrazový efekt.

Matyáš Řezníček v inscenaci Stařena pražského Studia Hrdinů, foto: Studio Hrdinů – Patrik Borecký

My Rusko asi stejně nikdy plně nepochopíme, ostatně ruské mocenské vrstvy se na oplátku nikdy nesnažily pochopit nás, respektive jakoukoliv jinakost. Ale divadelní Stařena vytváří celkem zdařilou či přesněji řečeno přijatelnou iluzi, že z adaptovaného Charmse na nás autenticky dýchá ruská společenská kultura, která si vystačí sama se sebou.