Divadelní glosář: Petra Hůlová opět na jevišti. Anatol (ne)ovládá ženy. Smutek v pokojích singles

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Zabrousili do slepé uličky

Vloni na podzim uvedli spisovatelka Petra Hůlová, vizuální umělec Jiří Havlíček a zvukový umělec Petr Vrba v pražském divadle Alfred ve dvoře žánrově těžko zařaditelný, prý autofikční kus Já, kimči. Hůlová zčásti četla, zčásti zpaměti pronášela text o výrobě korejského kvašeného zelí, jíž se chopila spolu se svými kamarády. Od výrobního postupu spisovatelka, respektive v tomto případě performerka, odbíhala ke vzpomínkám na devadesáté roky i ke komentářům o současnosti. Havlíček její výstupy doprovázel počítačově vytvořenými ilustracemi promítanými na velké plátno za jevištěm, Vrba dění dotvářel zvukově. Byla to dobře ulítlá (sebe)ironická hodinka.

Petra Hůlová v inscenaci Řevnice, ulice slepá, foto: Alfred ve dvoře – Martin Špelda

Letošní podzim se Hůlová a Vrba, tentokrát s vizuálním umělcem Pavlem Havrdou (Havlíček neměl čas), do Alfreda ve dvoře vrátili a provedli zde kus Řevnice ulice slepá. Koncepčně jde o velmi podobnou věc. Hůlová s mikrofonem v ruce vypravuje (nyní kompletně zpaměti) o tom, jak se sešli u Vrby v Řevnicích u Prahy, kde on bydlí, a zkoušeli něco dalšího vymyslet. Padl návrh na „neotřelé portréty zajímavých lidí“. Ale je rozpoutána válka na Ukrajině a plány padnou. Pro Petru, Petra a Pavla nastává válečný stav; Hůlová nadsazuje, fabuluje, její partička uniká před bombami, snaží se neztrácet humor, ale každý z nich zjišťuje, že jeho momentální představa o humoru je dost odlišná od představ těch druhých. A do toho lakonické poznámky o uměleckých grantech, o kreativní Evropě, o Rusech i o hmyzu zvaném rus domácí…

Hůlová obdobně jako v Já, kimči klade slova a věty rozvážně, jakoby zpomaleně, přeartikulovaně, zní to jako mluva s maximálním důrazem na významy, ale text i její přednes nesou rysy patafyziky. „Řevnicím“ však něco chybí. Působí upracovaněji, bezradněji, druhotněji; jako kdyby použitá metoda narazila na své limity. Proč? Pravděpodobně i proto, že Hůlová & friends zde zvolili metarovinu: budeme vám vyprávět, jak se naše rozhodnutí něco vytvořit pod tlakem událostí vyvíjelo, jak se nám záměry vysmekly. Já, kimči bylo „průhlednější“, ale i metaforičtější. Řevnice ulice slepá se ukazuje být výpravou do slepých uliček. Nevadí. Zkoušejí to.

Petra Hůlová v inscenaci Řevnice, ulice slepá, foto: Alfred ve dvoře – Martin Špelda

Býval to skandální autor…

Pod dojmem Reje v pražském Národním divadle, který považuji za jednu z nejlepších tuzemských inscenací minulé sezóny, vypravil jsem se na provedení jiné hry Arthura Schnitzlera, totiž na Anatola do Národního divadla Brno (NdB). Dramatickou prvotinu (1893) významného představitele vídeňské moderny tu hrají v novém překladu Tomáše Dimtera a v režii Petera Gábora. Titulní postavou je mladší muž, příslušník „zahálčivé třídy“, jak o pět let později, než Schnitzler publikoval Anatola, označil určitou vrstvu lidí zbavených v kapitalismu základních existenční starostí, americký sociolog a ekonom Thorstein Veblen. Anatol řeší jediný problém, a tím jsou ženy. Jak si užít, a přitom nedojít újmy. V jeho bytě se střídají milenky, s nimiž provozuje různé modely vztahů, neboť rozdílné jsou i původ a věk těch žen. Ale má  Anatol vztahy skutečně pod kontrolou, jak to prezentuje, anebo se více či méně nachází v jejich područí, aniž si to chce přiznat? K ruce má přítele Maxe, své alter ego, které mu nastavuje zrcadlo a současně mu v jeho činění asistuje.

Vojtěch Blahuta v titulní roli v inscenaci Anatol v Národním divadle Brno, foto: Národní divadlo Brno

Inscenace uváděná v prostoru Reduty, příslušející k NdB, nemůže s Rejem v Národním divadle pomyslně soupeřit, neboť Rej sice Schnitzler napsal jen nedlouho po Anatolovi, ale je výsostnějším dramatickým textem, nadto francouzský režisér Arthur Nauzyciel jeho pražskou inscenaci vystavěl s jasnou básnickou vizí. Peter Gábor pojal Anatola v dobrém slova smyslu pragmaticky. Jazyk Dimterova překladu zní současně, vizualita scény neevokuje popisně Vídeň z přelomu 19. a 20. století, nýbrž je v čistých liniích posazena do blíže určené minulosti, jednotlivé dramatické miniatury, z nichž hra sestává (autor jich sepsal sedm, inscenace jednu vynechala), tvůrci pojali v konverzačním duchu, bez „postranních úmyslů“ v podobě kupříkladu rafinované aktualizace či konceptů „na druhou“.

Divácky běží o vstřícný kus, tedy v rámci možností daných Schnitzlerem. To žádá drobné vysvětlení. Schnitzler nebyl bulvární autor, nepsal, jak se to někdy v divadelnické hantýrce říká, řachandy. Naopak, přes stoletím a čtvrt byly jeho konverzační, přitom však „nedějové“, krouživé hry vnímány jako ostrá, někdy i nepřípustná kritika dvojí morálky, kdy jinak se lidé chovají na veřejnosti a jinak doma. Ale toto ostří dnešní doba s permanentním vyprodáváním soukromí značně obrušuje. Zdaleka už to není tak iritující studie mužství a ženství jako kdysi. Schnitzlerovo dílo je atakováno nynějšími poměry, které jsou rovněž pokrytecké, ale jinak. Bez silného režijního gesta se Schnitzler v současnosti už asi neobejde. V pojetí à la Peter Gábor v NdB může většině diváků Anatol připadat na jednu stranu jako kus nepříliš akční, na stranu druhou jako dílo jen krotce kritické či provokativní. A nic na tom u brněnské inscenace nezmohou dvě výtečně posazené výrazové polohy Terezy Groszmanové v rolích Gabriely a Annie i sympaticky civilní, ne však nevýrazný Anatol Vojtěcha Blahuty. Ale i při vědomí potíží, „co dneska se Schnitzlerem“, mi přijde smutné, že Anatol v NdB čeká po sedmi reprízách první prosincový den derniéra; premiéru měl letos 23. dubna. Těžko se ovšem divit – hlediště Reduty bylo při repríze 3. listopadu zaplněné sotva zpola.

Isabela Smečka a Ivan Dejmal v inscenaci Anatol v Národním divadle Brno, foto: Národní divadlo Brno

Děláte o samotě také tohle?

Začíná to jednoduše, slibně i docela silně. Tři postavy mladého věku, dvě ženy a muž, vezmou transparentní pásku a na podlaze pražského A studia Rubín jí vyznačí tři území. Každá pak vstoupí do jednoho z nich. Rozhlíží se, komentuje, ptá se – je to její byteček, který si sehnala, pronajala a chce si jej zařídit, udělat si to v něm hezké a po svém. „Jedna slyší víc než ostatní. Druhá si chce dát hodně dlouhý spánek a třetí se chce soustředit jen na jednu věc a tu dělat na 160 procent. Tři postavy, které spojuje jejich samota. Samota, která je pro některé nutností, pro jiné luxusem, pro další možností kumulovat energii, odloupat ze sebe všechny vrstvy cizích požadavků,“ charakterizuje protagonisty inscenace To ticho, když přijdeš domů tvůrčí tým v čele s režisérkou Alexandrou Bolfovou. Jak ona, tak herci Klára Bulantová, Karolína Vaňková a Karel Vondrášek před časem absolvovali brněnskou JAMU.

Karel Vondrášek v inscenaci A studio Rubín To ticho, když přijdeš domů, foto: A studio Rubín – Patrik Borecký

Režisérka Bolfová v propagačním videu sice říká, že její inscenace je o tom, že samota je normální, ale zmíněné postavy jsou víc podivínské než takzvaně normální – i když co dneska znamená normální, že… Řekněme tedy spíš, že jsou poněkud obsedantní. Žena ztělesněná Klárou Bulantovou si povídá s květinami jako se živými tvory, ostatně také je tak vnímá. Samotářka Karolíny Vaňkové uniká před dotírajícím světem vytrvalým spánkem. Karel Vondrášek představuje herce, který se zabavuje skládáním obrazců ze šnečích ulit. Vše je tu ambivalentní. Smutné i směšné. Herci jsou uvnitř postav, ale také je komentují. Samotáři někdy spolu mluví, ovšem jaksi jen zpola.

Inscenace je to pozvolná, poněkud poťouchlá. Osobně mně v ní schází více „sociálna“ toho typu, které se vyskytuje v úvodu, kde je velmi jednoduchými prostředky vystižena nejednoduchá bytová situace, jíž jsou mileniálové vystaveni. Postupně navrch získávají bizarnosti, zavinuté do sebe. Ta sedmdesátiminutovka v Rubínu ústí v podstatě do nikam, což je pochopitelné – daleko více než o příběh jde o evokaci určitého rozpoložení, typického pro naši dobu, tedy přinejmenším pro určité městské vrstvy. Vyznačuje se únavou, zvučnými deklaracemi a malými činy. Produkce A studia Rubín nabyla v posledních letech pod vedením Dagmar Fričové určitého pocitového zacílení a stylu a představení To ticho, když přijdeš domů do něho zapadá.

Karolína Vaňková v inscenaci A studio Rubín To ticho, když přijdeš domů, foto: A studio Rubín – Patrik Borecký