Kulturní média online. Šéfredaktor Tanečních aktualit: Bez umělecké kritiky se obor neposune

Jak dlouho stojíte v čele Tanečních aktualit (TA)? Je to práce na plný úvazek?

Teď to bylo pět let. Plný úvazek to však není. Taneční aktuality nikdy nikoho nezaměstnávaly na pracovní smlouvu, protože na to nebyly a nejsou peníze. Poslední roky se nám však daří, alespoň v užším vedení, uzavírat dohody o pracovní činnosti. K pracovním poměrům máme ještě daleko, i když je to jeden z cílů. I proto v poslední době investujeme především do lidí. To je něco, co v českém uměleckém prostředí obecně moc nefunguje. Přitom s lidmi vše stojí a padá.

O lepší pracovní podmínky usilují v posledních měsících také lidé, kteří prosazují status umělce. K tomu se posléze přidružila iniciativa kulturních publicistů a publicistek Nadšením nájem nezaplatíš. Jsou Taneční aktuality do iniciativy zapojeny? 

Nejsou. Pozice kritiků je složitější než pozice umělců. Do současného návrhu statusu umělce kritici explicitně zahrnuti nejsou. Vím, že ty snahy existují, ale dost pochybuju, že se to povede. Ministerstvo kultury je určité změně sice otevřené, ovšem nemyslím si, že se do statusu „vejdeme“. Moc se k tomu neupínám.

Nedávno jste v redakci uspořádali kulatý stůl, k němuž jste pozvali kulturní publicisty a publicistky z různých redakcí v Česku. Tématem byly pracovní podmínky tuzemských kritiků. O čem konkrétně se vedla řeč?

S novináři jsme probírali, jak dnes funguje profese kritika a co bychom potřebovali, aby fungovala lépe. Shodli jsme se na nedostatku času na práci, na to, že si kritiky můžeme dovolit psát pouze jako „vedlejšák“ k naší další „normální práci“. Debatovali jsme o nedostatečných honorářích, i když někteří se zmínili i o jejich postupném zvyšování v poslední době. Řešili jsme rovněž respekt k profesi samotné, a jak zajistit, aby i přes neutěšené podmínky tato pracovní pozice nadále existovala. Důležité však není nesnáze pojmenovat, ty jsou dávno známé. Největší přínos v profesních setkáních je diskuze nad možným řešením. A to je něco, co v redakci Tanečních aktualit fungovalo vždycky. Věříme totiž, že redakční práce je týmová záležitost.

Stránka tanecniaktuality.cz, repro: ČT art

Co vás teď v redakci nejvíce trápí? 

Zajímavá otázka. Asi největším problémem, ale ten mají předpokládám všichni, jsou peníze. Naším úkolem je získat jich víc. A to je složité, nicméně postupně se nám to přece jen daří. Podstatnou součástí fundraisingu je samotná advokacie práce tanečního kritika. Naším úkolem je opakovat, že umělecká reflexe je důležitá, že tady musí být. Díky tomu se nám zvyšuje dotace od ministerstva kultury a od Státního fondu kultury, což považuju za úspěch.

Jste na grantech plně závislí? 

Jsme. Každý rok se proto může stát – a opravdu může – že když naše žádost na Ministerstvu kultury pohoří a žádné peníze nepřijdou, tak v tu chvíli Taneční aktuality skončí. Neměli bychom jinou možnost přestože –  jako obecně prospěšná společnost – máme právo generovat zisk. Taneční scéna je ovšem malá a příjmy z inzerce minimální. Takže jsme plně závislí na grantech.

Ve vašem životopise mě zaujalo, že jste grantový systém dokonce vyučoval na taneční Konzervatoři Duncan centre. Je z vás díky Tanečním aktualitám odborník na granty?

Vyloženě odborníkem bych se nenazval, ale již nějaké zkušenosti přeci jen mám. Tanečním aktualitám obecně vděčím za veškerou svou profesní vzdělanost. Posunuly mě někam, kam bych se bez nich sám nebyl schopen dostat. Poskytly mi cenné příležitosti a jedna z nich byla psaní grantů. Nemyslete si, taky mě to nebaví, ale na druhou stranu pak díky tomu můžu celý rok pracovat na něčem, co mi přináší radost. Za ty roky jsem pochopil, jak grantový systém funguje a jak napsat kvalitní žádost. Od loňského roku jsem navíc sám na Ministerstvu kultury členem komise pro tanec, takže teď do problematiky vidím i z druhé strany. To je taky dobrá zkušenost a bez našeho média bych se k ní nedostal.

Vy rozhodujete o tom, kdo dostane granty v komisi, kde se ovšem rozhoduje i o vaší žádosti pro Taneční aktuality? To není střet zájmů? 

Není, protože členové komise nemohou hlasovat o projektech, do kterých jsou zapojeni. A já třeba automaticky odcházím z hlasování i diskuzí o všech periodicích, ačkoliv pro žádná jiná nepíšu, ale nepřišlo by mi to fér. Když máte v nějakém oboru expertízu, je pravděpodobné, že budete o tomhle oboru dříve či později také rozhodovat. V komisi podobné situace řešíme pravidelně. Máme například právo říct, když si myslíme, že je ve střetu zájmů někdo jiný a poprosit ho, aby z hlasování odešel. A to třeba i z osobních důvodů, kupříkladu když má někdo s někým jiným blízký vztah, a jeho rozhodování by proto nebylo objektivní.

Taneční aktuality v roce 2021 oslavily 15 let existence, foto: archiv Tanečních aktualit

Jaký je roční rozpočet Tanečních aktualit?

Přesná čísla vám neřeknu, protože si je jednoduše nepamatuju, ale roční náklady celé o.p.s. (obecně prospěšné společnosti, pozn. red.) se pohybují mezi třemi a čtyřmi miliony. Rozpočet webu se pohybuje kolem dvou milionů korun, přičemž dotace z Ministerstva kultury je v průmětu milion a půl. Deset procent rozpočtu pak tvoří placený obsah.

Placený obsah? Můžete přiblížit, jak tento zdroj příjmu funguje? 

Je to hlavně inzerce – především bannery, případně newsletter či reklama na sociálních sítích. „PR článků“ máme maximálně pět, deset ročně. Nejčastěji jsou to rozhovory, které zveřejníme před propagovanou akcí. Ale pro tyto texty máme zvláštní pravidla. Předně placený obsah neoznačujeme. Ačkoliv si inzerenti obsah zaplatí, tak text vždy píše náš redaktor. Inzerent nám jen sdělí poptávku, kupříkladu po nás chce uveřejnit text o festivalu KoresponDance. Ale článek-rozhovor je už na nás. Snažíme se z toho udělat materiál, který projde naší běžnou editací. Takže pokud je v rozhovoru třeba přílišná adorace, přepisujeme ji do „normálních slov“ a podobně. Zkrátka se z toho snažíme vždycky dostat normální obsah, ačkoliv se nutně věnuje jen určité události.

V takovém textu není prostor pro kritiku. Je pro čtenáře fér, že neví, že čte placený obsah? 

Prostor pro kritiku tam podle mě je a my se jí nevyhýbáme. I proto bych řekl, že nás někteří nemají zrovna v oblibě. Není to tak, že bychom přišli a ptali se jenom na to, kde bude festival a kdo na něm vystoupí. Jde spíš o to, že si inzerent zaplatí za to, že se budeme tématu věnovat. Není to tedy úplně klasický PR článek, ty prostě neděláme. V redakci jsme se novinářskou etikou u podobného obsahu zabývali, a nakonec jsme se rozhodli placené texty neoznačovat.

Ale přeci jen, když už si inzerent obsah zaplatí, není tlak na to, aby takový text za každou cenu vyšel, neúnosný? Nepublikujete pak i rozhovory, o jejichž kvalitě nejste stoprocentně přesvědčen a které by přes vás normálně neprošly? 

Ne. Jednou jsem podobný rozhovor, který se tak stočil k PR, dělal – a nakonec jsme ho nevydali. Zkrátka nám věřím, že to dokážeme eticky ukočírovat, na druhou stranu jsem si vědomý možného rizika. A taky je pravda, že poslední dobou jsme začali uvažovat o změně, ale konkrétní obrysy to ještě nemá.

Na zmíněný nezveřejněný rozhovor narážela ve své glose, publikované na webu TA, novinářka Clara Zanga. Kritizovala přílišné sepětí tuzemských tanečníků s jejich kritiky – jak je těžké být „nezávislým“ recenzentem v prostředí, kde se všichni tak dobře znají. Vidíte v tom bolavé místo oborového periodika?

Clara Zanga je kromě žurnalistiky absolventkou Konzervatoře Duncan centre. V tom jsme jako médium specifické – všichni k novinařině přicházíme od tance. Je to věčná otázka kritika: blízkost a vzdálenost, protože blízkost vám dovolí věci hlouběji pochopit, ale zase se obtížněji hledá kritický odstup. Bolavé místo to však podle mě není. Jinak to totiž nejde. Když lidi z taneční scény nebudete znát, nebudete mít potřebný background. Je to prostě nepostradatelná součást naší práce. A vím, že se to děje i ve větších zemích, než je Česko. Jako problém to tedy nevnímám. Je to především odpovědnost editora a jeho profesionálního úsudku, kdy autorovi řekne: „Takhle to nejde, jsi v tom příliš angažovaný, je nutný větší odstup.“ V Tanečních aktualitách o tom rozhoduju já. Samozřejmě, může se stát, že udělám chybu, což se taky několikrát stalo. To k té práci taky patří.

Stránku Tanecniaktuality.cz založily v roce 2006 tři studentky HAMU. Kam se za necelé dvě dekády web posunul? Napadá mě, že dnes vzdor úzce profilovanému názvu referujete i o novém cirkuse, nonverbálním divadle či performing arts…

Od svého založení se web proměnil naprosto drasticky. Kromě širšího žánrového rozkročení se hodně proměnily i formáty. Dřív se psaly recenze, reportáže a rozhovory. Chvíli jsme točili i videoreportáže, od nichž jsme brzy upustili – neměli jsme na to materiálně ani psychicky. Zato podcasty točíme doteď. Na web je nás dnes mnohem víc a máme na něj mnohonásobně více peněz – ze stotisícového rozpočtu jsme v řádech milionů. V posledních pěti letech se ovšem potýkáme s ubýváním pravidelných autorů. V jednu dobu psalo pro TA třeba padesát externích autorů. Na druhou stranu spousta z nich napsala jen jeden, dva texty. Zbylo nám asi deset pravidelných externích přispěvatelů a deset interních členů redakce, s nimiž neděláme pouze web, ale i další projekty, které mají své vlastní týmy a vedoucí.

Můžete si dnes dovolit lepší honoráře pro autory a pro autorky? 

Určitě. A vděčím za to našemu autorovi Romanovi Vaškovi, který mi asi před čtyřmi lety řekl, že za tuhle částku už pro nás psát nebude. Bylo skvělé, že to udělal, protože jsme tehdy pořád řešili, že nemáme peníze, ale přitom jsme se o honorářích vůbec nebavili a ani je nezvyšovali. Díky Romanovi jsme je začali navyšovat pravidelně a vždy s novou sezonou je zvedáme o 10 až 15 procent.

V jakých číslech se pohybujeme? 

Kromě středečních názorových textů není žádný text honorovaný pod tisíc korun. Nejvíc za článek vyplácíme cca tři a půl tisíce korun (před zdaněním). Jedná se většinou o delší kritiky, ale také zohledňujeme, zda text vznikal ve složitějších podmínkách či s deadlinem do následujícího dne anebo pojednává o vícedenním festivalu a podobně. Máme interní ceník a výše autorského honoráře se kromě toho, co jsem zmínil, odvíjí také od dosavadní zkušenosti či kvality textu. Samostatnou kategorií jsou rozhovory, jejichž přepis zabere mnoho hodin. I když to se asi díky AI brzy změní. Nedávno jsem třeba nechal umělou inteligenci přepsat rozhovor v angličtině. To mi ubralo spoustu hodin práce.

Kromě Tanečních aktualit reflektují tanec další tuzemská oborová periodika – Taneční magazín, Taneční zóna či taneční sekce Opery PLUS. Jaká je role Tanečních aktualit v kontextu ostatních oborových médií? 

Složitá otázka. Nedávno jsme se na ni sami snažili najít odpověď. Jsou pro nás důležitá dvě média: Taneční zóna a Opera PLUS, s nimiž cílíme na podobné čtenáře a obsahově se nejvíce překrýváme. Nejblíže jsme si s Operou PLUS – taneční sekci tam vede Lucie Kocourková, která předtím dlouho působila u nás. Taneční zóna se věnuje zejména současnému tanci, texty jsou úvahovější a cílí spíš na lidi v oboru. Já naopak chci, aby naše texty byly srozumitelné komukoliv i mimo taneční scénu. To je pro nás zásadní a podřizujeme tomu i délku textu. Zásadně odmítám, aby recenze měly deset rukopisných stran. Pro nás a naše čtenáře jsou ideální tři, čtyři strany. A myslím si, že o přístupnost širší veřejnosti usiluje i Opera PLUS, ale zdá se mi, že jim občas schází kritický odstup.

A daří se Tanečním aktualitám oslovovat širší veřejnost? 

Soudě dle čtenosti se nám to daří. V sezoně vydáváme jeden autorský text denně či obden, přičemž naše stránky mají v průměru 400 až 800 přístupů denně – to podle mě není vůbec špatné.

Kromě webu vydáváte také jednou ročně tištěný časopis Speciální vydání, kde shrnujete uplynulou sezonu. Jak se liší dramaturgie textů na webu a v printu?

Web a časopis jsou dva odlišné projekty. Na webu sledujeme aktuální věci, v časopise usilujeme o přesah a zobecnění. Tištěné vydání má na starosti kolegyně Lucie Hayashi. Je to samostatný projekt, který vznikl z původní ročenky, kde jsme pouze překlopili texty z onlinu do tisku. Pak jsme se rozhodli pro čtenářsky atraktivnější pojetí a rezignovali na snahu archivovat články, které vydáváme online. Začali jsme do časopisu psát úplně nové texty a z ročenky se tak stalo Speciální vydání, jež se vždycky točí kolem nějakého tématu. Teď to bylo například tělo a jeho proměny.

Obálka Speciálního vydání Tanečních aktualit, foto: archiv Tanečních aktualit

Tanecniaktuality.cz mají i anglickou verzi webu. Jak funguje ta?

Ta v poslední době prošla obrovskou změnou. Dřív sloužila pouze pro publikaci textů přeložených z češtiny do angličtiny. Šlo nám předně o propagaci českého tance v zahraničí. To děláme částečně pořád. Poslední rok se však snažíme publikovat také texty od zahraničních autorů o tanečním dění v cizině. Anglickou verzi webu má také pod palcem Petra. Do budoucna chceme, aby to byl svébytný mezinárodní taneční online magazín, kde budeme psát o evropské taneční scéně, ne projekt Tanečních aktualit. K tomu je ovšem ještě daleko.

Kde hledáte zahraničí autory? Spolupracujete s nějakým cizím oborovým webem či rubrikou?

Ne, anglické články začaly původně skrze osobní kontakty. Později jsme mnoho autorů poznali díky projektům tzv. evropské spolupráce, prostřednictvím kterých pořádáme workshopy pro taneční kritiky. Nechtěli jsme s nimi ztratit kontakt, a tak jsme jim nabídli možnost publikovat na naší anglické verzi webu. Propagace českého tance v zahraničí je sice důležitá, ale do jaké míry to máme dělat my? Ukrajuje nám to z rozpočtu, který máme na český web. A já odmítám platit autorům menší odměny jen proto, abychom mohli propagovat český tanec.

Narážíte na společenskou úlohu taneční kritiky. Jak se za posledních patnáct let změnila role tanečního kritika ve společnosti? 

Poslední dobou se hodně diskutuje o oslabení pozice kritika. Mimochodem nedávno jsem dělal rozhovor s Jonathanem Grayem z Dancing Times. Titulek rozhovoru zní I would hate to be a young writer now (Nechtěl bych být v této době mladým kritikem), to je dost příznačné. Dřív – a to se nebavím vůbec o posledních patnácti letech, ale ještě delším časovém horizontu – kritika mnohem více přispívala k oborovému diskurzu a měla dokonce moc poslat představení rovnou k derniéře. To se v historii opravdu stávalo. Nedokážu říct, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale věřím, že teoretická reflexe, ať už vědecká nebo publicistická, je stále velmi důležitá. Kypří uměleckou půdu a vytváří prostor pro diskuzi. A pokud ten prostor někdo neposkytne, tak ty debaty budou probíhat pouze v hospodě a nikam obor neposunou. Naším cílem je nastavovat tuzemské tvorbě zrcadlo a zároveň je to i způsob, jak často efemérní taneční produkce konzervovat v čase a subjektivně zdokumentovat. A to je něco, čím vždycky argumentuju, když se mě někdo zeptá, proč Taneční aktuality existují.

Taneční aktuality na MOVE Fest Ostrava. Za mikrofonem Josef Bartoš, foto: Kamil Hauptmann

Má podle vás ještě psaná kritika své místo ve světě, kde čím dál více převládá audiovizuální obsah nad textem? 

To stoprocentně má a myslím, že bude mít vždycky. Jeden formát přece nemusí zaniknout, aby existoval druhý. Spíš vznikají další a další formy reflexe. Taky myslím, že v různém časovém období se vždy preferují některé formáty víc než jiné. Psaná kritika pořád nabízí velmi přehlednou strukturaci myšlenek. Už jste si někdy zkusila hledat nějakou myšlenku v podcastu? To si ho musíte poslechnout celý znovu. Ale samotná forma kritiky mi nepřijde zas tak důležitá. V posledním roce jsme například investovali do Instagramu, kde náš obsah z webu přizpůsobujeme potřebám téhle platformy a jejím uživatelům, díky čemuž se nám daří dostat taneční kritiku i k jinému publiku, k jiné generaci čtenářů, než která čte web Tanečních aktualit.

Kde budou Taneční aktuality za pět, deset let? Jakou máte vizi do budoucna?

Gró organizace je web, a tak to bude i nadále. Ale chceme se rozrůst do zahraničí, a to i proto, že část redakce dlouhodobě nežije v České republice. Budeme usilovat o profesionalizaci v managementu společnosti. Začali jsme s ní zhruba před dvěma lety. Bojujeme totiž s tím, že se nám už deset let nepodařilo přijmout nikoho, kdo by byl schopen za peníze, jež můžeme v současné době nabídnout, nejen psát, ale podílet se i na vedení organizace. Taneční aktuality tak zůstávají de facto v rukou jedné generace tanečních vědců z HAMU, což bychom rádi změnili. Chceme proto profesionalizovat pracovní procesy – s tím samozřejmě souvisí předně fundraising a naše schopnost vytvářet plnohodnotné pracovní pozice. Už máme i představu, jak se jim přiblížit. Nechci ještě prozrazovat, zatím o ní v redakci diskutujeme.

Šéfredaktor webu tanecniaktuality.cz Josef Bartoš na letošním ročníku MOVE Fest Ostrava, foto: Kamil Hauptmann

Josef Bartoš vystudoval Konzervatoř Duncan centre, kde později – společně s Pražskou taneční konzervatoří – vyučoval dějiny tance, produkci, či grantový systém. Doktorát získal z taneční vědy na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění (HAMU). Kromě toho vystudoval také psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako tanečník vystupoval s českými i zahraničními choreografy, mj. třeba s Lenkou Vágnerovou. Josef Bartoš je v současné době též členem expertní komise pro oblast profesionálního tance na Ministerstvu kultury ČR. V čele Tanečních aktualit stojí od roku 2018.