Kulturní média online. Šéfredaktorka Artalku: O generaci současných šedesátníků chce psát málokdo

Český Artalk letos slaví patnáct let existence. Proč vznikl?

Založili ho Silvie Šeborová s Janem Skřivánkem v roce 2008 jako takový informační servis a agregátor všeho, co u nás o výtvarném umění vycházelo. Končili tehdy studium dějin umění a rozhlíželi se, co se dá dělat. Myslím, že měli radost, že můžou blogově publikovat, co chtějí. Příspěvků tehdy na Artalku vycházelo obrovské množství, každý den něco. Postupně přibývalo recenzí a největší nárůst zájmu Artalk zaznamenal asi v letech 2013–2014, kdy se etabloval jako informační servis pro výtvarnou scénu.

Jak ho dnes chápete vy?

Klára Peloušková, která Artalk vedla od roku 2016, ho stejně jako každá šéfredaktorka posunula směrem k vlastním zájmům: k současné teorii umění, architektuře a designu. Anna Remešová na ni v tomhle navázala. Zároveň se zhruba kolem roku 2018 výtvarná scéna začala víc politicky aktivizovat – kolem Umění pro klima, posléze v reakci na pandemii, škrty v kultuře a stav institucí, takže i na Artalku teď vychází víc textů o kulturní politice nebo o dopadech klimatické změny na svět umění. Tehdy nám grantové komise začaly říkat, že jsme moc aktivistické, a že děláme víc politiku než umění…

Domovská stránka časopisu o současném výtvarném umění Artalk, 11. října 2023, repro: ČT art

A co jim na to odpovídáte?

Než jsem se stala šéfredaktorkou Artalku, hodně jsme se s Annou Remešovou bavily o jeho směřování a shodly jsme se, že chceme být online časopisem o současném výtvarném umění. Nejsme už platformou, na níž si každý promítne, co chce, ale v redakci si vybíráme témata a určujeme směr. Zároveň bychom dřív měli třeba i recenzi na výstavu Petra Brandla v Národní galerii Praha, ale rozhodli jsme se, že staré umění už přenecháme jiným.

A grantovým komisím teď píšeme, jak to je: sledujeme pečlivě dění na výtvarné scéně současného umění, ale ta institucionální a kulturně-politická rovina je stejně tak důležitá. Nikdo jiný o tom u nás nepíše tak pravidelně jako Artalk. Aktuálně prostě klademe důraz na jiná, podle nás aktuálnější témata, která na současné výtvarné scéně rezonují. Zároveň mám pocit, že v posledních letech si scéna (z níž se komisaři rekrutují) tenhle přínos Artalku uvědomuje. Zároveň nevytváříme trendy, že bychom třeba i teoreticky zpracovávali nějaké marginálie a tím je amplifikovali, byť by to bylo hezké občas to zkusit.

Na to asi nejste dost silné médium.

Možná, ale zároveň Artalk již má nějakou pozici i díky tomu, že druhé obdobné médium u nás není. Aktuálně Artalk přináší výraznější zájem o kulturní politiku, status umělce, kulturní publicistiku. Pak také dlouhodoběji sledujeme témata jako jsou výuka nebo sexuální násilí na vysokých uměleckých školách.

Celkově se toho dnes děje hodně, musíme si vybírat. Slýcháme například kritiku, že se nedostatečně věnujeme malbě. Ale vezměte si systém, v němž fungujeme. Jsme v redakci celkem tři. Přičemž pro mě je to zhruba tři čtvrtě úvazku a kolegyně mají každá zhruba půl úvazek. Takže všichni ostatní přispěvatelé jsou najímaní jako freelanceři na konkrétní články – jenže když potenciální autorku nebo autora oslovíme, nemáme jistotu, že na psaní bude mít čas. V létě jsou všichni na dovolené, pak zase hodně učí, zkouší, píšou granty, lepí úvazky…  To nás hodně ovlivňuje v tom, co si můžeme dovolit. Ale děláme, co můžeme. Ani mě tahle práce neuživí, taky k tomu učím.

V redakci jste tři ženy obdobného věku. Nepřináší to riziko vědomé či nevědomé generační slepé skvrny vůči určitým jevům, tvůrcům či dílům?

Máme i starší autory a spoustu mladších, ale existuje určitá generace umělců, o níž chce psát málokdo a já nemůžu nikoho nutit.

O kom se nikomu moc nechce psát?

Současní šedesátníci. Právem mají pocit, že jsou opomíjení, protože tomu tak opravdu je. V kulturní publicistice totiž obecně pracují mladí a prekarizovaní lidé – studující nebo čerství absolventi. Ti přirozeně radši píšou o tom, čemu rozumí, což jsou často jejich vrstevníci. Čím jsou autoři a autorky starší, tím mají obvykle míň času, protože jsou nakonec někde zaměstnaní, když máte rodinu a děti, je to rázem násobně složitější. Zároveň se ti starší dostávají do pozic moci a my si dáváme velký pozor na konflikt zájmů. Starší generace takhle postupně přišla o své kritiky. Zároveň se dnes řeší jiná témata. Mě určitý typ umění taky nezajímá a pak se o tom strašně těžko píše, natož po večerech u jiné práce.

Proč vás nezajímá umění současných šedesátníků?

Zajímá mě umění, které přemýšlí o současném světě nově. Navíc umění, co se třeba pravidelně vystavuje ve Špálovce je apolitické, což mi pro dnešek přijde irelevantní. Nevím, co zajímavého bych k němu řekla, krom toho, že si o autorovi nastuduju takové to žil-byl.

Nestačí, když je výtvarné umění jen esteticky pozoruhodné? Musí „zachraňovat svět“, aby obstálo?

V ideálním případě obě tyhle polohy spojuje – tak jednoduché to je. Dobrým příkladem je třeba tvorba Evy Koťátkové. My si totiž nemůžeme dovolit neřešit problémy současného světa a Artalk není Česká televize, která má dávat trochu prostoru všem. Vytváříme kurátorovaný obsah. Galeriím taky nikdo nevyčítá, že se profilují.

Fotografie z pražské instalace výstavy Evy Koťátkové Moje tělo není ostrov, foto: NGP

Je pro vás důležitá jazyková přístupnost textů, které publikujete?

Denně bojuji s tím, aby naše texty byly srozumitelné. Na druhou stranu jsme profesně specifické médium a k lidem mimo výtvarnou komunitu příliš nedosáhneme. Takže jednodušším jazykem sama píšu například pro Deník N, kde i víc přemýšlím nad tím, jaká témata z výtvarného světa jsou pro širší veřejnost zajímavá.

Třeba papírové Art Antiques se mi subjektivně zdají čitelnější.

Naše texty jsou často od úplně stejných autorů. Jen v jednom případě je ještě tiskne stroj na papír a čtenáři pak mají pocit, že co je tištěné, to je důležitější – přitom tomu tak není. Navíc, co si člověk zaplatí, to pak možná bere víc vážně. Nechci však vytvářet paywall, jsem přesvědčená, že by nefungoval, a že náš obsah má být zdarma.

A je pro vás čtenost článků nějak důležitá metrika?

Na webu máme asi pětadvacet tisíc návštěv od dvanácti tisíc uživatelů měsíčně, ale čísla pro nás nejsou klíčová. Máme to obrovské štěstí, že naši inzerenti, kteří tvoří třetinu našich příjmů – zbytek jsou granty – jsou zhruba z 95 procent taky financovaní ze státního rozpočtu. Jedná se o regionální, státní i neziskové galerie, které obvykle rovněž mají granty od státu. Jejich inzerce vychází z toho, že nás čtou lidi, kteří se zajímají o výtvarné umění. To jim stačí a funguje to, není třeba to cílit víc. Nemusíme proto přemýšlet, jestli například investovat do Google Ads a podobně. Aspoň zatím. Většina té inzerce je navíc informační, takže čtenáři ji tam v zásadě chtějí, protože i díky ní vědí, co se děje.

Kolik platíte autorům za články?

Z nedávné diskuze o kulturní publicistice „Nadšením nájem nezaplatíš“ vyplynulo, že Artalk a Art Antiques platí velmi dobře. Uvažuji o tom tak, že když fungujeme na principu gig economy a nenabízíme stálý příjem, ale chceme vždy jen jeden článek on demand, měli bychom to umět vyvážit tím, že dobře zaplatíme. Letos jsme měli úspěšné granty, takže platíme 2 800 korun za článek, ale myslím, že bychom měli platit ještě víc, aby to férově odpovídalo času, který tomu ti lidé věnují.

A vy? Berete důstojnou pražskou mzdu?

Smích. Samozřejmě, že ne. Mám 28 000 korun na fakturu.

Máte ještě jiný úvazek?

Učím na FAMU, kde mám teď nově půlúvazek. To je dohromady zase vlastně už hodně práce.

Kolik platíte za nájem?

Můžu to všechno dělat jenom proto, že bydlím ve vlastním a myslím, že to tak má hodně lidí. A o těchto privilegiích bychom měli mluvit, protože o co všechno přicházíme? Kdo všechno si tohle nemůže dovolit, protože třeba není z Prahy nebo něco nezdědil?

Takže i vaši autoři jsou lidé, co si to „můžou dovolit“?

Ano, buď jsou to mladí lidé, nebo mají jiné zaměstnání, partnera, co je živí… Hlavně to vlastní bydlení je v Praze extrémně důležitý aspekt. Za úvazek v Artalku je tak málo peněz, že by se v inzerátu na něj případně mělo psát: vlastní bydlení výhodou.

Demonstrace kulturních profesionálů před ministerstvem kultury v Praze za zavedení statusu umělce a umělkyně do české legislativy, 5. června 2023, ČTK – Vít Šimánek

Ale je tahle situace v umění a kritice nová? Už jen fakt, že jste mohla absolvovat univerzitu, v České republice obvykle znamená, že i vaši rodiče měli velmi pravděpodobně vysokoškolské vzdělání a dostatek kulturního kapitálu.

Ano, ale ta zděděná privilegia možná nemusí být až tak výrazná. Jiří Skála s Johanou Chylíkovou dělali nedávno výzkum, který byl zaměřený výhradně na výtvarné vysoké školy a zjistili, že ten kulturní a ekonomický vklad rodičů spočívá zejména v tom, že vás ve studiu výtvarného umění podpoří, že jsou na tom alespoň tak dobře, že vám dovolí ten „risk“ jít studovat umění. To se ale bavíme jen o situaci u nás, kde se za vysokoškolské studium soukromě neplatí.

Zároveň se jako pedagožka setkávám se studujícími, kteří školu opustí prostě proto, že si nemohou dovolit pokračovat v magisterském studiu, protože se musí živit, a to je v Praze extrémně nákladné.

Dlouhodobě sledujete vyjednávání o statusu umělce, jak se vyvíjí?

Bojím se, že kulturní publicisté a publicistky se do legislativy zřejmě nedostanou, i když třeba v Německu tam novinářstvo patří. Na ministerstvu kultury však panuje shoda, že vznikne novela zákona číslo 203 „O některých druzích podpory kultury“, jejíž součástí bude status umělce a umělkyně. Ta by měla koncem roku vstoupit do legislativního procesu. Kdyby se ji nepodařilo schválit do konce roku 2024, museli bychom Evropské unii vracet dost peněz z Národního plánu obnovy, kam bývalý ministr kultury Zaorálek status umělce naštěstí protlačil.

Takže umělci už nebudou špatně placení?

Výhody plynoucí z toho statusu budou pravděpodobně velmi malé. Dobře to pojali například v Portugalsku, kde pochopili, že se gig economy týká celé společnosti: od kadeřnic, přes doručovatele jídla po výtvarníky, a zapracovali status umělce do daňové reformy. Kladou větší odpovědnost na zaměstnavatele, který musí třeba zdůvodnit, proč zaměstnávají jen na krátkodobou smlouvu a tak dál. Kdyby vláda uvažovala sociálně, dají se otázky, které status umělce otevřel, využít pro celou společnost.

Myslíte, že české vlády budou někdy uvažovat sociálně?

Nebudou.

Anežka Bartlová, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Anežka Bartlová (* 1988) vystudovala dějiny umění na FF UK a teorii a dějiny umění na UMPRUM. Byla editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016–2019 byla interní redaktorkou časopisu Art+Antiques, a 2018–2022 byla součástí redakce časopis Sešitu pro umění, teorii a příbuzné zóny. Od února 2022 je šéfredaktorkou serveru Artalk. Zajímá se o kritiku umění, paměť, ekologii a feminismus a jejich přesahy ve veřejném prostoru. V roce 2014 získala Cenu Věry Jirousové pro mladé kritiky umění. Je členkou Spolku Skutek a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.