Divadelní glosář: Bude se smát i Kamil Fila? Požár v Rakousku. Hitler u Hanušovic

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Manželství s filmovým kritikem

Nejprve existoval anonymní sarkastický blog Žena filmového kritika. Z něho byly upleteny dvě stejnojmenné knihy (2019, 2021). A nyní došlo na divadelní inscenaci. Co do vtipnosti za blogem nepokulhává. Přirozené úskalí předlohy – tvoří ji jednotlivé zápisky – autoři dramatizace Tomáš Dianiška a Petr Cífka zvládli vystavěním jednoduchého příběhu, jehož hybatelem je čas: žena (Barbora Kubátová) porodí, pinoží se s dítětem a manžel, filmový kritik (Jakub Albrecht), se provozu v domácnosti sem tam i zúčastní, je v tom jistý vývoj. Ale ten není až tak důležitý. Inscenace stojí na razanci jednotlivých výstupů. Některé jsou lepší standard na obligátní téma ženská – chlap, jiné jsou výtečné, vesměs ty, kdy to tvůrci dovedou ad absurdum. Královsky jsem se bavil třeba tehdy, kdy kritikova žena podléhá auře jiného kritika, Kamila Fily, jenž zde má podobu loutky – tělesně vypracovaného Kena. Je to samozřejmě poněkud insiderská legrace, ale vzhledem k tomu, že reálný Fila na webu soustavně pracuje na své malé české slávě, divácký zájem to neumenší, naopak – pro komorní prostor pražského Studia PALM OFF Divadla pod Palmovkou to skoro jistě zaručí řadu vyprodaných repríz.

Barbora Kubátová v inscenaci Divadla pod Palmovkou Žena filmového kritika. Foto: Divadlo pod Palmovkou

Výkony Barbory Kubátové a Jakuba Albrechta tenhle devadesátiminutový, bez přestávky vržený kus zdatně utáhnou, jejich hraní má potřebný drajv a nikde nejsou režií F. X. Kalby (což je Dianiškovo tvůrčí alter ego) tlačeni do vysloveně podbízivých výrazových prostředků. Zmínku zasluhuje nápaditá výprava Lenky Hollé, která i na malé ploše studia zdařile evokuje řadu prostředí a loutkoherecké etudy tomu dávají další rozměr. Shodou okolností jsem byl krátce po Ženě filmového kritika na premiéře inscenace Jak se dělá divadlo, kterou v pražském prostoru NoD uvádí Divadlo MASO. Tady se pro změnu chvílemi vyskytuje „otírka“ o divadelní kritiky. Když jsem dryáčnickou produkci v režii Adama Skaly absolvoval, dodatečně jsem docenil, že takhle „lidoví“ – na úrovni řekněme nepovedených stand-upů – pod Palmovkou nejsou.

Vizuál k inscenaci. Repro: Divadlo pod Palmovkou

Taková tichá tíže

Na den přesně rok po zahájení války na Ukrajině měla v brněnském HaDivadle premiéru inscenace Požár v šťastném Rakousku, adaptace románu Ukrajinky Sofie Andruchovyč Felix Austria, který česky vyšel v roce 2017. Námětem ovšem rozhodně nejde o aktualitu. Místo děje: Stanislavov, město v srdci Haliče, Rakousko-Uhersko, rok 1900. Dvě ženy, paní Adela z polsko-německé rodiny a ukrajinská služebná Stefanie. Mají k sobě v něčem nevídaně blízko, ale současně skoro nekonečně daleko. Jsou jejich pozice „nepřemístitelné“, neprostupné?

Táňa Malíková v inscenaci brněnského HaDivadla Požár v šťastném Rakousku, foto: HaDivadlo – Terezie Fojtová

Viděl jsem Požár v šťastném Rakousku při jeho pražském uvedení, to již uplynul nějaký čas od premiéry, ale ještě bylo před prázdninami. Od té doby ve mně vězí dva velké obrazy, a nejspíš je jen tak nezapomenu. První z úvodu inscenace. Stefanie (Táňa Malíková) existuje dlouhé minuty mezi stoly rozestavěnými na jevišti. Sedá si, přechází, spočívá. A znovu. A znovu. Při prvních uvedeních tato kontemplace prý trvala ještě o poznání déle, později ji soubor o něco přece jen zkrátil. (Pro mě škoda.) Druhým vpalujícím obrazem inscenace, v níž historický čas a reálie jsou rozmyty a zacíleno je na vztahy an sich, pro mě byla pohřební hostina. Všechny postavy se sejdou uctít památku zesnulého Adelina otce, doktora Angera (Cyril Drozda). Hostující slovenský režisér Eduard Kudláč v ní dovedl soubor HaDivadla k mimořádně jemné vztahové konstelaci. Zažil jsem za ty desítky let, co do divadel chodím, už pěknou plejádu stolování v rozličných inscenacích, ale tahle pro mě vážně vyniká. Nepospíchá, jakoby mimovolně, bez výrazové exprese, se během jídla odehrávají dramata.

S radostí jsem zaznamenal, že Táňa Malíková získala v letošních Tháliích za roli Stefanie nominaci za ženský herecký výkon. „Subtilní herectví Malíkové, opřené o koncentrovaný výraz, přesnou interpretaci textu a minimalistické pohybové vyjádření, je fascinující v nečekaných proměnách postavy, která se pohybuje od empatie až ke krutosti,“ napsala ve zdůvodnění porota. Malíková postavu nastudovala ještě jako kmenová členka HaDivadla, od nynější sezóny je v něm vedena jako host, podle všeho se přesunula do hlavního města (ve výhledu má premiéru v Městských divadlech pražských i v Divadle v Dlouhé).

Plakát k inscenaci Požár v šťastném Rakousku s malbou Alexeye Klyuykova, repro: HaDivadlo

Jsme jedna rodina

Hru Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů má od roku 2007 (!)  na repertoáru právě brněnské HaDivadlo (i když momentálně není naplánováno žádné představení, na jeho webu se píše „termíny v přípravě“). Bohužel jsem tuto – ještě cituji z onoho webu – „dnes již legendární inscenaci HaDivadla, ve které v hlavní roli exceluje nezaměnitelný Petr Jeništa“, nikdy neviděl. Protože kdyby tomu tak bylo, určitě bych s ní srovnával nynější nastudování v provedení 4. ročníku studentů herectví DAMU a nasazené pod názvem U Hitlerů v kuchyni. Takhle jsem se na jejich absolventskou inscenaci dostavil coby tabula rasa a byl zvědav. A nebyl jsem zklamán.

Úpravy a režijního pojetí se tentokrát nechopil nikdo ze studentů tohoto oboru, nýbrž „damácký“ pedagog herecké tvorby Miroslav Hanuš, který už režíroval na nejedné profesionální scéně včetně Divadla v Dlouhé, kde byl léta v angažmá. Tentokrát napsal i texty písní – na hudbu britské skupiny The Tiger Lillies a nejde o texty vůbec špatné, mají slovní šťávu, kabaretní drzost; na vyznění má pochopitelně svůj podíl pětičlenná živá kapela, která se do toho řádně opírá, a pěvecká i muzikantská disponovanost ročníku (ostatně Tomáš Dalecký a František Beleš v inscenaci zvládají nejen hrát na jevišti, ale i přemísťovat se na malé vyvýšené pódium a být členy kapely). Jako „druhá režisérka“ je uvedena Barbora Mašková, která DAMU nedávno absolvovala a dnes je tudíž profesionální režisérkou. Neboli U Hitlerů v kuchyni nebylo nazkoušeno pod „pedagogickým vedením“, nýbrž studenti a studentky herectví byli přímo režírováni profesionální režijní dvojicí. Vznikla na školní poměry výpravná inscenace, žádný náčrt, nýbrž celovečerní kus se zpěvy a tanečními čísly (pod choreografií je podepsán vedoucí Kabinetu pohybového výchovy na DAMU Martin Pacek).

Záběr z inscenace U Hitlerů v kuchyni v pražském Divadle Disk, foto: Disk – Eliška Klimešová

Hra, v níž se realita mísí s fikcí a hovory spolu nejprve vedou (na nádraží v Brně) ještě relativně mladí Hitler a Stalin, a posléze starší Hitler třeba s Evou Braunovou či manželé Goebbelsovi, je groteska, v níž Goldflam nešetřil černým humorem. „V rovině výrazové si autor libuje v aktualizaci historických detailů, jež z dnešního pohledu vyhlížejí jako anachronismy, a dostávají proto rozmarně i krutě komické významy. Hitler, nudící se v Brně, například bezděky vymýšlí titul Morávkova filmu Nuda v Brně. Rodinná pohoda u Hitlerů je zase protkána hrozivými narážkami – Hitler si pochvaluje bábovku, kterou dodali pekaři od SS (‚To je od nich hezké, SS vždycky myslí na něco pěkného navíc‘). Eva by ráda jela s Hitlerem na nějakou pracovní cestu, a tak navrhuje tábor Brzezinka (Birkenau), jehož název v ní vyvolává představu krásné přírody s březovými háji, kde by běhala v mušelínových šatech a dýchala čerstvý vzduch,“ napsal Zdeněk Hořínek ve své analýze Doma u Hitlerů v knize V souřadnicích mnohosti – Česká literatura první dekády jednadvacátého století v souvislostech a interpretacích.

V ostře, pro někoho až nepřijatelně vedené nadsázce této hry se do značné míry vytrácí potíž, na niž divadelní studentstvo naráží, když si vybírá tituly k nazkoušení: totiž věk postav, neboť třeba u psychologicky stavěného textu je obtížné postavu osmdesátníka obsadit dvaadvacetiletým adaptem. U Hitlerů v kuchyni tohle není problém. Takže Hitler v podání Tomáše Daleckého je zcela v pořádku, rovněž Eva Braunová ztělesněná Lucií Michálkovou a tak dále. Hanuš s Maškovou dovedli ročník k rozpohybované podívané, kdy to, co v některých okamžicích ještě schází v hereckém projevu, je kompenzováno dravostí v tanci a zpěvu. Když to sečtu: kolik divadel by za takovouhle inscenaci bylo dneska rádo! Tedy co energie. Co „do obsahu“, to je jiná – Disk v programu k tomuto titulu zmiňuje, že vloni v prosinci se Východočeské divadlo v Pardubicích rozhodlo své plánové nastudování  Goldflamovy hry neuskutečnit s ohledem s válkou na Ukrajině. Jenže tahle hra nic nezlehčuje, nýbrž nasvěcuje hrůznost nadsázkou!

Jeden odstaveček si neodpustím na adresu Miroslava Hanuše, jehož podíl na inscenaci tu byl již zmíněn. Delikátní mi přijde, že v tomto kusu režíroval pedagog DAMU i svoji dceru, studentku herectví na téže škole Jindřišku Hanušovou (mimochodem: kostýmy navrhla Magdaléna Hanušová, což není další ze tří dcer, které p. Hanuš má; zda jde jen o shodu příjmení, anebo běží o jiný příbuzenský vztah, nevím). A když se dotyčný v přípisu do programu inscenace podepíše Mirek Hanuš a na premiéře se přijde uklonit v křiklavě květované letní košili a červených botách, přijde mi to na pána, jenž v květnu oslavil šedesátiny, trochu zu viel.

Vizuál k inscenaci Divadla Disk u Hitlerů v kuchyni, repro: Divadlo Disk