Dodatečná zpráva o zločinu v Plzni a o blízkosti antiky a současnosti
Trójanky gdaňského Teatru Wybrzeże, foto: Zsolt Eöri-Szabó
Jedním z vrcholů zářijového Mezinárodního festivalu DIVADLO v Plzni měla být inscenace Trójanky v podání polského Teatru Wybrzeże. Provedena však byla jen první polovina. O přestávce herečky zjistily, že jim byly vykradeny šatny. V šoku řešily, jak se bez peněz a dokladů dostanou domů. Toto je text o tom, jak na mě působila první půle inscenace a co o ní i o světě říkal v Plzni její režisér, proslulý Jan Klata.
„Kdybych to tady neměl rád, nepřijel bych šestatřicet hodin před premiérou své inscenace Snu noci svatojánské v Poznani. Za pár hodin odjíždím, doklady mám – na rozdíl od svých kolegyň – tady v kapse,“ žertoval režisér. Narážel tím na onu bezprecedentní událost, která představení na plzeňské Nové scéně utnula v polovině. Letos padesátiletý Jan Klata našel podle svých slov před pěti lety v České republice duševní azyl, když kvůli politice strany Právo a spravedlnost musel opustit post ředitele Národního divadla v Krakově. V pražském Divadle pod Palmovkou uvedl inscenace Něco za něco a Faust.
Drobný režisér extravagantního vzhledu po nedohraném představení Eurípidových Trójanek ochotně besedoval s diváky a poskytoval individuální rozhovory; působil přátelsky a nenabubřele. Vtipkoval. Během sledování první poloviny představení na mě dva a půl tisíce let starý text působil naléhavě, současně. Ocenila jsem, jak metaforicky a ne doslovně inscenace zobrazuje krutost války. Z besedy potom vyplynulo, jak důkladně měl Klata prostudované dobové i současné texty vztahující se k tématu, aby dokázal Eurípidův text zasadit do aktuálního kontextu.
Neštvi bohy!
Inscenace Trójanek gdaňského Teatru Wybrzeże se odehrává na scéně plné písku, z nějž ční ohořelá torza mužských těl. Herečka Agata Woźnicka coby Kassandra pomocí elektrické kytary doprovází vše, co se na jevišti odehrává. (Autorem hudby je metalový zpěvák Michal Nihil Kuźniak, i když Klata si ke svým inscenacím s oblibou sám míchá samply.) Přicházejí rozlícení řečtí bohové a s dětinskou škodolibostí rozdupávají hrad z písku, symbolizující poraženou Tróju. Jde o nápadité podobenství toho, co se stane, když společnost přestane ctít autoritu bohů, nebo řekněme vyššího mravního principu. Toho, jak málo (doslova jedno dupnutí) stačí ke zkáze světa. Mimochodem Mirek Kaczmarek byl za návrh scény a kostýmů oceněn na festivalu Božská komedie i na festivalu Scena w Budowie.
Eurípidés v Trójankách odhaluje odvrácenou část příběhu o Trójské válce, kterou Homér nedořekl. Řekové se po desetiletém obléhání města mstí na trojských ženách, které mají připadnout losem řeckým hrdinům coby otrokyně. „Eurípidés tu hru psal v době peloponéských válek. Athéňané chtějí na svou stranu získat obyvatele ostrova Mélos, ale ti zůstávají neutrální. A tak se athénská vojska, vojska z kolébky demokracie, dopouští hrozných zločinů,“ vysvětloval Jan Klata v Plzni. „Mélští muži byli zavražděni a ženy a děti vzaty do otroctví. Eurípidés sáhl jako po inspiračním zdroji po pramatce všech válek, po Trójské válce, chtěl ukázat, že nic není černobílé. Světe, div se, soutěž o nejlepší tragédii Eurípidés nevyhrál, nakonec umírá za nejasných okolností v emigraci.“
Násilí páchané na trojských ženách inscenace neukazuje realisticky, nýbrž hledá příhodný umělecký ekvivalent nebo působivý obraz. Královna Hekabé, již ztvárňuje za tuto roli mnohokrát oceněná herečka Dorota Kolak, je jakousi hlavou ženského organismu. Spolu s ostatními trojskými ženami je oděna do černého roucha evokujícího obří stan. Režisér prozradil, že ještě před tím, než byl kostým ušitý, účastnily se herečky zkoušek svázané lany. Řečtí válečníci v dredatých parukách a objemných bundách působí zpustle, ostatně měli strávit desetiletí obléháním města.
Zvukově výrazná inscenace se v některých pasážích ovšem dokonale ztlumí natolik, že divák vnímá dění zbystřenými smysly. Je to případ scény znásilňování Polyxeny, v níž herečka leží na hromadě písku jako hadrová panenka, postupně k ní přicházejí řečtí válečníci a vrážejí skleněnou lahev do písku. Nervy drásající zvuk písku je velmi dobře slyšet; jak jsem se později dozvěděla od Klaty, přenášel ho mikroport na hereččině tváři. „Na tuto scénu se už nemohu dívat, stačí mi ji slyšet, vnímám ji očima své duše a to je ještě horší,“ přiznal. V souvislosti s úlohou sexualizovaného násilí ve válečných konfliktech režisér podotýká, že jej zasáhla četba knihy Our Bodies, Their Battlefields. Tu v roce 2020 publikovala Christina Lamb, britská novinářka a spisovatelka, hlavní zahraniční zpravodajka listu The Sunday Times.
Každá výhra má odvrácenou tvář
Už v dřívějších rozhovorech Klata deklaroval, že divadlo má nést celospolečenský apel, má se snažit vyburcovat diváky. Z debaty vyplynulo, že právě Eurípida považuje za vysoce angažovaného dramatika. Jeho dílo se polský divadelník snažil co nejvíc vztáhnout k dnešku. Je pochopitelné, že kvůli ruské agresi na Ukrajině se stala inscenace ještě aktuálnější. Režisér se po vypuknutí této války dokonce rozhodl zkrátit druhou polovinu inscenace, kterou jsme v Plzni bohužel už neviděli. Původně obsahovala satirický happyend, ten vycházel z Eurípidova romantického dramatu Helena, v němž se vyjevuje, že ve skutečnosti v Tróji byl pouze Helenin fantom. „Najednou nám ten konec přišel nepatřičný, teď čekáme na konec války,“ prohlásil režisér.
Zajímalo mě, nakolik se dnes vlivem médií stáváme vůči zprávám o násilí imunními. Klata reagoval upozorněním na hrozivé apely, které obsahuje již Eurípidův text. Jedním z nich je glorifikace násilí. „Odysseus musel dobře prodat svému národu to, co se stalo. Nemohl říct: ‚Ztratili jsme deset let obléháním Troji, zabili a znásilnili jsme všechny okolo.‘ Ne. Musel předat svoji verzi: ‚Jsme hrdinové, ne vrazi.‘ A to je dnes úplně stejné. Takže Odysseus byl vlastně průkopníkem toho, čemu dnes říkáme post-truth, post-pravda.“ A dalším poselstvím Eurípida podle režiséra je to, že násilí reprodukuje další násilí. „Hekabé, která už viděla tolik utrpení, začíná sama požadovat, aby jiní trpěli. Chce, aby Helena zaplatila za všechnu její bolest. Násilí je jako džin vypuštěný z lahve, plodí jen další nenávist a utrpení.“
Plakát k inscenaci Trójanky, repro: Teatr Wybrzeże
Zda se podaří gdaňskému Teatru Wybrzeże dohrát druhou polovinu představení na dalším ročníku festivalu, jak žertem režisér slíbil, není jisté. Bylo by však skvělé, kdyby mohl soubor hrát opět onu předválečnou verzi. A snad ještě v jedné záležitosti máme polským divadelníkům držet palce. „V polovině října budou volby, snad nedopadneme jako v Maďarsku, kde už žádné svobodné umění neexistuje,“ vysvětluje Jan Klata.
