Fotoreportáž: Umění za ostnatými dráty. Jak vězně baví divadlo
Jeden z posledních letních dnů. Uprostřed idylických kopců Českého středohoří se rýsuje silueta masivních zdí hustě pokrytých ostnatými dráty. Kolem Věznice Bělušice jsem už párkrát projela – nakonec jsem v tomhle kraji doma. Nikdy jsem se však – celkem pochopitelně – nepodívala dovnitř. Dnes sem mířím, a to přímo na divadelní zkoušku.
Když jsem se před pár měsíci scházela s konceptuální umělkyní Lenkou Tyrpeklovou v jedné z pražských kaváren, nenapadlo by mě, že se na konci léta potkáme znovu, tentokrát přímo ve věznici. Tenkrát jsme se sešly, abych zjistila víc o jejích uměleckých aktivitách s odsouzenými. Bylo krátce po její výstavě Dno den v pražském Kampusu Hybernská. Ta skrze příběhy dvou žen, nejrůznější kreativně využívané předměty, videa a dopisy přibližovala každodenní život za mřížemi.
Teď vytahuju občanku, dávám všechno, kromě diktafonu a foťáku, do skříňky a procházím kontrolou „skoro jako na letišti“, abych se na první, pilotní část připravovaného art programu s názvem Institut nesvobody ve věznicích podívala na vlastní oči. Jsem trochu nervózní. Netuším, co přesně mě čeká; vím jen, že ten zkušební „semestr“, který tu právě probíhá, je zaměřený na divadlo – režisérka Zuzana Šklíbová a herec Fedir Kis s vězni zkouší hru, kterou by pak měli vyvést i mimo zdejší zdi. Pokud se spolupráce osvědčí a hlavně, pokud se na projekt povede sehnat finance, za odsouzenými budou jezdit i další umělci, jako jsou výtvarníci David Böhm a Jiří Franta, Toybox, režisér Adam Martinec, sochař Josef Frühauf, fotograf Lukáš Procházka, producent Jakub Svěrák, kameraman Miloslav Pecháček – a v neposlední řadě i Lenka Tyrpeklová a Daniela Voráčková, které by chtěly vytvořit rozhlasovou hru.
„Nevymysleli jsme nic nového, spíše přebíráme funkční model ze zahraničí a rádi bychom ho vyzkoušeli u nás,“ vysvětluje Lenka Tyrpeklová. Inspirací pro celý projekt jí byla zejména studie „Vliv vězeňských uměleckých programů na postoje a chování vězňů“ z roku 2014, která zkoumala to, jak programy tohoto typu u odsouzených ovlivňují například emoční kontrolu, sociální kompetence, motivaci uspět nebo přístup k práci.
„Já si myslím, že umění patří do života každého člověka, takže nevidím jediný důvod, proč by nemělo patřit i do života odsouzených,“ říká ředitel Věznice Bělušice Ondřej Kroupa, foto: ČT art – Kateřina Zemanová „Já si myslím, že umění patří do života každého člověka, takže nevidím jediný důvod, proč by nemělo patřit i do života odsouzených,“ říká ředitel Věznice Bělušice Ondřej Kroupa, když se setkáváme za bezpečnostní kontrolou. Chtěl by, aby se z věznice stal otevřený umělecký prostor, ve kterém se odsouzení budou moci realizovat. „Věznice může být skutečně živoucí místo. Nakonec to tu fungovalo ještě před tím, než přišla Lenka Tyrpeklová s tímto projektem,“ vypráví ředitel a ukazuje na obraz ve své kanceláři. Namaloval ho jeden z odsouzených. Přímo v Bělušicích je také dlouhodobě v provozu keramická dílna a výrobky, které tu vězni vyrábí, jsou roztroušené po celém areálu. „Jsou tu i malíři, kteří zdobí dopisy pro ostatní, nebo přemalovávají fotografie jejich rodin. Mimo to oficiální umění, které mají vězni v rámci programu zacházení, tu ovšem funguje i umění zakázané, tedy například tetování,“ poznamenává Ondřej Kroupa.
Přímo v Bělušicích je dlouhodobě v provozu keramická dílna a výrobky, které tu vězni vyrábí, jsou roztroušené po celém areálu, foto: ČT art – Kateřina Zemanová Čekání na Červenou karkulku
Z kanceláře se vydáváme přímo do jídelny, kde už od rána Zuzana Šklíbová a Fedir Kis s odsouzenými, respektive herci, nacvičují divadelní hru. Čas, který tu spolu mají, je vzácný – věznice má přísně daný režim a oni zase další pracovní povinnosti. Za chvíli začíná oběd, což znamená konec divadelní zkoušky. Jdeme si proto potichu sednout do zadních lavic, kde na průběh dohlíží jeden ze speciálních pedagogů. Herci, kteří se programu účastní, jsou v tomto případě výhradně ze „Specializovaného oddělení pro odsouzené s poruchou osobnosti a chování způsobené užíváním návykových látek“, kterému tu slangově říkají „specko“ nebo „drop in“. Oproti zbytku věznice tu jsou odsouzení na celách po menším počtu, podstupují intenzivní terapeutický program a hlavně – museli prokázat motivaci na sobě pracovat. Hra, které se momentálně věnují, je všem dobře známá Červená karkulka. „Předtím jsme hráli nějaký melodrama, ale nakonec jsme přešli na pohádku,“ říká po zkoušce jeden z odsouzených. „Chtěli jsme hrát něco, co nás bude bavit a bude to i pro děti. Někteří jsme otcové a chtěli bychom jim to ukázat,“ naznačuje další.
Herci, kteří se programu účastní, jsou v tomto případě výhradně ze Specializovaného oddělení pro odsouzené s poruchou osobnosti a chování způsobené užíváním návykových látek, foto: ČT art – Kateřina Zemanová
Jejich Červená karkulka má jednoduchý bodový scénář, samotná hra je pak postavená zejména na improvizaci, protože příběh všichni důvěrně znají. Nakonec Červenou karkulku začali zkoušet jen den před tím, než jsem do věznice přijela, do té doby nacvičovali Beckettovo Čekání na Godota a autorskou hru jednoho z odsouzených. „Na Godotovi, kterého jsme původně vybrali jako cvičení s textem, si vyzkoušeli jak pracovat s rolí a s diváky. Hru jsme výrazně oklestili na pouhý fyzický moment čekání. I tak jsme ale museli všechny situace důkladně vysvětlovat, protože jim chyběl společný kontext a znalost té hry. Zároveň pro ně byl trochu problém učit se celé věty. I proto pak navrhli, abychom nazkoušeli Červenou karkulku, která má volnější scénář,” vysvětluje Zuzana Šklíbová. Odsouzení zároveň procházeli důslednou hereckou průpravou – hráli herecká cvičení zaměřená na koncentraci, respekt, paměť i odbourání trémy. „Učili se, jak na sebe reagovat, jak si navzájem dávat prostor, jak se respektovat, což jsou dovednosti, které jsou naprosto potřebné i v životě mimo věznici.”
Hra, které se tu momentálně věnují, je všem dobře známá Červená karkulka, foto: ČT art – Kateřina Zemanová Herecké osazenstvo se ze začátku ale poměrně často proměňovalo, a proto se i tato cvičení, která napomáhala hledání společného jazyka, musela opakovat. „To je něco, co bych příště chtěla udělat jinak. Opakování stejných cvičení trochu nudilo zejména ty, kteří u toho byli od začátku,“ přemýšlí režisérka. Jejím cílem nebylo vytvořit dokonalý estetický tvar, ale nabídnout alternativu ke klasickému trávení volného času odsouzených. Inspirací jí byly principy divadla a pedagogiky utlačovaných.
Hlavně nic neslibovat
„Studoval jsem herectví a prošel jsem stejnými workshopy jako kluci tady. Tenkrát pro mě měly docela jiný význam, my se chtěli naučit hrát, být v tom dobří,“ vysvětluje Fedir Kis, když ze zkoušky odcházíme. „Tady jsem si ale uvědomil, že workshopy jsou postavené tak, aby bortily hierarchii ve skupině. Člověk to cvičení nezvládá, kazí, a tak se musí naučit zveřejňovat svoje pocity… Právě díky tomu se pak začali projevovat i ti největší introverti tady.“
S kůží na trh ovšem museli i Fedir a Zuzana – oba podobný projekt dělají poprvé, učí se spolu s vězni za pochodu. Proto se ptali místních pedagogů, na co si dát pozor, a ti jim řekli, ať odsouzeným nic neslibují, protože se v životě mnohokrát setkali se zklamáním. „Divadlo dokáže slíbit hodně, my je ale chtěli pro věc nadchnout a motivovat. …“
Režisérka Zuzana Šklíbová a herec Fedir Kis, foto: ČT art – Kateřina Zemanová
Když pak před nimi poprvé stáli a vysvětlovali, co se bude dít, s velkým nadšením se nesetkali. „Nehnuli ani brvou a prostě si nás rentgenovali… A tak jsme jim řekli, že i pro nás je to úplně nová situace, že se trochu bojíme, ale pořád nám přijde smysluplné přijít s divadlem tam, kam se divadlo jít bojí. Že nám stojí za to přijít sem a mluvit s nimi,“ vzpomíná Fedir Kis. „Od té chvíle začali řešit, kdo je jaký herec, kdo je nejlepší, žertovali, že jsou taky z DAMU…“ A ten zápal jim už zůstal.
„Pro nás je to relax, odreagování, přijdeme na jiné myšlenky, pobavíme se,“ shodují se všichni z herců. Pro Zuzanu Šklíbovou a Fedira Kise je to zase velká výzva. „Jako tvůrce nás to hodně posílilo, neustále surfujete na nejistých vodách, někdy musíme velmi rychle improvizovat… Už mě asi žádný herecký kolektiv jen tak nevyvede z míry,“ směje se Zuzana.
Znovu procházíme kontrolou, bereme si věci ze skříňky a míříme ještě do zahrady, která je sice za ostnatými dráty, jinak však vypadá naprosto idylicky. Přímo z ní je výhled na okolní kopce, nachází se tu jezírko i prolézačky pro děti. Kromě toho, že se tu někteří odsouzení mohou scházet se svou rodinou, bude se tu konat i premiéra autorsky zpracovaného pásma tří pohádek, včetně Červené karkulky – zejména pro rodiny odsouzených. Je plánovaná na 15. října. Rozšířený program, který nabídne vhled do celého divadelního programu a debatu s odsouzenými, by se pak měl uvádět i v Praze – a to 31. října v Divadle X10.
Znovu procházíme kontrolou, bereme si věci ze skříňky a míříme ještě do zahrady, která je sice za ostnatými dráty, jinak však vypadá naprosto idylicky, foto: ČT art – Kateřina Zemanová „Všichni říkají, ať se odsouzení zavřou někam do temných kobek, ale já si myslím, že by odsud neměli odcházet zničení, měli by naopak odejít s něčím lepším,“ říká ředitel Ondřej Kroupa, když popisuje prostředí věznice. „Pokud celý život vyrůstali ve špíně, měli bychom jim ukázat něco jiného, měli by vědět, jak vypadá pořádek, že okolo domu nemají být vyházené matrace a že jim je líp v místě, kde je třeba nějaká hezká socha nebo street art, na tom nesejde.“ Dodává, že nakonec nejde jen o odsouzené, ale také o vězeňský personál, který tu tráví osm až dvanáct hodin denně. I pro něj je kultivované prostředí stěžejní prvek, který napomáhá zabránit syndromu vyhoření. „Věznice by vážně neměla být jen o mřížích,“ zdůrazňuje.
