Ne zcela korektní kniha o nekorektnosti v současné české literatuře

Stefan Segi (* 1983) na pražské filozofické fakultě vystudoval komparatistiku a český jazyk a literaturu; doktorské studium absolvoval na českobudějovické univerzitě. Jako pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR se soustředí na témata populární kultury, cenzury či kulturní paměti. Autorsky se podílel na monografii V obecném zájmu: Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014 (2015), takže problematika „srážky“ literární tvorby s dobovými představami o funkci umění stojí v akademikově setrvalém zájmu. Práce Nekorektní literatura s podtitulem Politická korektnost v české literatuře a literární komunikaci je tedy dílčím shrnutím Segiho setrvalého úsilí.

Podtitul knihy však není úplně přesný. Jejím námětem je současná česká literatura, přičemž fakticky jde o literaturu polistopadovou, zejména v jednadvacátém století. Ale cenit si na Segiho publikaci lze už to, že se vydal na horkou půdu. Téma politické korektnosti je v uplynulých zhruba dvaceti letech – a v těch posledních zvlášť – i v tuzemském prostředí téměř na denním pořádku. A literatura, vzhledem ke své reflexivní podstatě, vždy nějak odráží i aktuální dění ve společnosti.

Ještě musím předeslat, že jsem v Segiho Nekorektní literatuře na dvou místech citován. Poprvé v úvodu, když autor ilustruje problematiku politické korektnosti na románu Terezy Boučkové Rok kohouta, o němž jsem v roce 2008 psal. A podruhé tehdy, když jsem v jedné z diskuzí v Lidových novinách v roce 2012 nakousl téma vztahu mezi sociální a biologickou dimenzí současného člověka (tedy v tom smyslu, nakolik jsou určité rysy osobnosti dány biologicky). Snad tento „výskyt“ recenzenta není překážkou k vyslovení několika poznámek na adresu Nekorektní literatury.

Obálky některých knih Františka Kotlety (vlastním jménem Leoše Kyši), repro: Epocha

Trochu si vyjasněme pojmy

Autor nejprve vymezuje politickou korektnost jako takovou, poté přechází na domácí společenskou a kulturní scénu a v následujících kapitolách – kniha jich obsahuje celkem osm včetně závěrečného shrnutí – se věnuje konkrétním autorům, dílům a některým žánrům. Metodologicky Segi postupuje pod vlivem konceptu pole francouzského sociologa Pierra Bourdieua; pole je určitým prostorem, kupříkladu právě kulturním a třeba konkrétně literárním, na němž si aktéři budují určitou sociální pozici a získávají vliv. Znamená to, že pražský bohemista nezůstává pouze u beletristických textů a jejich analýzy, nýbrž téma politické korektnosti sleduje v pokud možno celém literárním dění, například v recenzích a kritikách daných knih, v prohlášeních autorů, ale i v popularitě tvůrců a podobně. Tím podává určitý obraz produkování a vnímání literárních děl v kontextu společenské atmosféry a dobové citlivosti.

Pro vymezení pojmu politická korektnost se Segi obrací k několika anglosaským teoretickým dílům. V zásadě ji pojímá jako volný pojem s ne úplně jasnou genezí (snad sahající do sedmdesátých let minulého století a sytící se západní kulturní kritikou šedesátých let, která začala obnažovat na první pohled skryté mocenské vztahy ve společnosti). Badatel upozorňuje na redukující význam českého pojmu „politická korektnost“ oproti anglickému „political correctness“, v němž je silněji přítomen protiklad věcné správnosti a politické „správnosti“, dané ideovým přesvědčením. To je důležitý detail, neboť vysvětluje leckteré postoje, které více než fakta zasazená do kontextu zajímá, zda se v díle vyskytují prvky, které samy o sobě lze z určité ideové perspektivy číst jako politicky nekorektní.

S tím logicky souvisí pojem strategie, s nímž sice Segi explicitně nepracuje, ovšem v klání, do něhož vstupují ať zastánci, či odpůrci politické korektnosti, je téměř vždy určitá strategie uplatňována, jak to ostatně z autorových analýz nepřímo vyplývá. Slovo strategie je namístě tím spíš, že politická korektnost je nátlakově měkčí, dlouhodobější a soustavnější postoj, než cancel culture, který je hraniční, řekněme výsostně aktivistickou, „exekutivní“ formou korektnosti, s okamžitějšími a přímočařejšími dopady (například určitá díla se z nabídky distributora šmahem odstraní).

Rozprostraněnost, pružnost, obtížná uchopitelnost a definovatelnost pojmu politická korektnost vede Stefana Segiho k tomu (respektive ulehčuje si výzkum tím), že existenci tohoto fenoménu bere jako hotovou a samozřejmou věc, která se prostě vyskytuje, aniž se táže, kdo nároky politické korektnosti v tuzemsku generuje, jakými kanály se šíří a zda (a díky komu a čemu) nabývá na vlivu. V jednu chvíli to vyhlíží, že značnou roli přiděluje generačním příslušnostem: „Rozdílná generační senzitivita k tématům spojeným s požadavky politické korektnosti se propisuje i do představ o (ne)žádoucí podobě literatury, literární kritiky či dokonce literární vědy,“ píše badatel, aniž se pokouší rozkrýt „rozdílnou generační senzitivitu“. Jestliže za pretendentku oné nové senzitivity Segi považuje kupříkladu kritičku Evu Klíčovou (* 1977), kdežto Leoše Kyšu (* 1981), píšícího akční fantastiku pod pseudonymem František Kotleta, nahlíží coby antiprogresivistickou „konzervu“, potom bohemistovi – při pohledu na data narození dotyčných – ona „generační senzitivita“ příliš nefunguje.

Ostatně na jiném místě Nekorektní literatury autor pro změnu píše, že „chápat rozdílné názory na politickou korektnost jako podmíněné věkem by bylo jistě přehnané a těžko prokazatelné“, ale hned vzápětí šalamounsky dodá, že „je však zřejmé, že otázka rozdílné generační senzitivity k reprezentacím genderu, ekologie, rasy a stereotypů v umění patří k prominentním tématům diskuzí o politické korektnosti.“

Segi píše o měnících se společenských normách, jichž jsou požadavky na korektnost projevem. Norma je termínem, s nímž autor nakládá s předpokladem, že jeho význam je zřejmý. Jenže v obecném slova smyslu náleží k atributům normy jak její obecná závaznost, tak vynutitelnost i sankcionovatelnost. Existují sice, jak také autor v úvodní části práce konstatuje, formální i neformální normy různého typu – jazyková, společenská, umělecká apod. Ve výkladu však není zřejmé, kterou z plejády norem má v ten který moment právě na mysli, neboť to by analýzu „zbytečně“ komplikovalo. U Segiho prostě normy posouvají kritéria korektnosti, potažmo přípustnosti, ale současně zůstává zachován „dostatek prostoru i pro tu nejostřejší kritiku a šíření ‚nekorektních‘ projevů“. Norma je tedy pro autora nejspíš rovněž cosi „měkkého“.

U Nekorektní literatury tedy vzniká silný dojem pojmových pohyblivých písků a vágně formulovaných společenských procesů. Realita literárního provozu se vzpírá badatelově snaze teoreticky ji jako celek uchopit a zpřehlednit. Jako kdyby Stefan Segi nemohl najít ten správný klíč, jímž téma „otevřít“, a víceméně zůstává přede dveřmi. Což neznamená, že kniha neobsahuje řadu pozoruhodných pasáží.

Vlastimil Vondruška se závěrečným, sedmým dílem Husitské epopeje. Závěrečný díl vyšel nákladem osmdesát tisíc výtisků a celá epopej má 4360 stran; Písek, listopad 2018, foto: ČTK – Václav Pancer

Do terénu!

Segiho práce je nejzajímavější a nejcennější ve svých prostředních kapitolách, které jsou studiemi o určitých výsecích tuzemské literární produkce právě z hlediska politické korektnosti. Některé z těchto kapitol už předtím v poněkud jiné podobě publikoval v odborných periodicích. Třetí kapitola nese název Prcat na korektnost: Estetika a diskurz české akční fantastiky. Bohemista v ní, zjednodušeně řečeno, sleduje výpady proti politické korektnosti v prózách či v prohlášeních Štěpána Kopřivy, Ondřeje Neffa, Františka Kotlety, Jiřího Pavlovského i některých dalších autorů více či méně ostentativně si zakládajících na kritice korektnosti coby cenzurního kladiva, přičemž – jak Segi případně podotýká – takzvaná nekorektní díla (nekorektní kupříkladu ve vztahu k imigrantům či k ženám) reálně nikdo nezakazuje, naopak některá z nich mají početné publikum a nekorektnost je autory či nakladateli brána jako marketingový tahák. Pro čtenáře, který akční fantastiku nevyhledává, je to pozoruhodná výprava do jednoho nikoliv nedůležitého segmentu současné české literatury, který přitom v mainstreamových médiích zůstává prakticky nereflektován.

Totéž platí o kapitole, v níž Segi rozebírá tvorbu velmi populárního a mimořádně plodného Vlastimila Vondrušky, který prostřednictvím detektivních i jiných příběhů z minulosti, například doby husitské, kritizuje zkaženou, dekadentní a politickou korektností znásilněnou přítomnost. Minulost je pro Vondrušku starou dobrou dobou, v níž platil jasný řád. Speciální pozornost pak Segi věnuje Vondruškově pro změnu dystopickému opusu Kronika zániku Evropy 1984–2054. Na těchto partiích si lze do důsledků uvědomit, jak protibruselské i obecně protizápadní, ale také antielitářské nálady v české společnosti docházejí vlivného slyšení skrze právě i Vondruškovu velkoprodukci.

Stefan Segi, foto: ČT art – Josef Chuchma

Stefanu Segimu je badatelsky evidentně nejlíp právě v hájemství pop produkce, z níž dokáže vytáhnout signifikantní skutečnosti ve věci politické korektnosti. Ale jak už bylo řečeno výše, při rámování těchto sond teoretickým konceptem se mu vede o poznání hůře. A o moc lepší to není ani tehdy, když téma politické korektnosti dohledává v současném „literárním oběhu“ a pracuje s termínem vysoká literatura.

Autor hovoří o prominentních tuzemských literárních kriticích, mezi něž počítá například Ondřeje Horáka, který pravidelně přispívá do přílohy Orientace Lidových novin (ale není jejich redaktorem, jak Segi tvrdí). Není zřejmé, z čeho pisatel prominentnost odvozuje; asi z toho, že někdo publikuje v celostátních denících. Fakticky vzato je v nich místa pro literární recenzování čím dál méně a při klesající prestiži i prodejnosti tištěných novin či časopisů je o prominentnosti už skoro nemístné mluvit. Nadto recenze a kritiky, zejména v kulturních periodikách, dnes publikují autoři a autorky různých generací a lze-li vůbec mluvit o nějakém hlavním slově, tak to si dnes bere právě generace Segiho a mladší.

Badatel pracuje s pojmem vysoká literatura, který je ovšem – kvůli stírání hranic mezi vysokým a nízkým – čím dál problematičtější. Vysoká literatura je pro něho taková, která je „předmětem reflexe ve specializovaném tisku a autoři za ni mohou získávat prestižní literární ocenění“. V návaznosti na to se snaží popsat diskuze, komu a za co jsou literární ceny v českém prostředí udělovány a nakolik v tom hraje roli politická korektnost děl. V zásadě se ničeho nedobere, protože použitá metoda je v tomto případě neproduktivní, pouze zdokumentuje různost náhledů na to, zda jsou, či nejsou oceňována díla politický korektní.

Stefan Segi v závěrečném shrnutí píše: „… pokusili jsme se k našemu zkoumání přistoupit s co největší mírou objektivity ve smyslu snahy o pochopení cílů a motivací aktérů literárního pole“. Objektivita je to však více deklarovaná než skutečná. Bohemista obhlíží především aktéry, kteří se vůči politické korektnosti vymezují. Ty zhusta jmenuje a cituje. Kdežto zastánci a zastánkyně politické korektnosti jsou u něho bezmála anonymní množinou a jejich vytrvalým a jmenovitým představitelem je prakticky jen Segi sám. Usuzovat tak lze z toho, jak si vůči těm, kteří se různou měrou ohrazují či vymezují vůči politické korektnosti, udržuje zřetelný distanc, někdy mu do formulací prosakuje jemná ironie či skepse vůči neprogresivistům. To je v zásadě v pořádku v tom smyslu, že názorová inklinace je přirozenější a produktivnější než nezúčastněná snůška dat na dané téma. V pořádku však není, že Segi svoji inklinaci nepřizná, a maskuje to výzkumnickou hantýrkou sugerující nestrannost. Tím však odbornost své práce nezvyšuje.

Související článek

Diskuze: Umělci a umění nejsou nevinní. A přestane se někdy Nohavica sebeobelhávat?

• Redakce

Jistá ledabylost a začátek cesty

Nekorektní literatura bohužel působí jako slepenec nestejnorodě propracovaných kapitol. Ty, které vycházejí z předtím publikovaných studií v odborném tisku, jsou redakčně o něco dotaženější. Ovšem celkově je zde redakční práce chabá. V knize se vyskytují literní i gramatické chyby (scénáristka, Ronalda Reagan, zábranského román atd.) i faktická pochybení (Kunderův esej Únos Západu není z roku 1982, nýbrž je o rok mladší; Miloslav Vojtíšek, který používá pseudonym S.d.Ch., je sice mimo jiné dramatik, ale není kritik, jak Segi tvrdí, kromě toho je jeho pseudonym v knize uveden pokaždé jinak; próza Miloše Urbana Závěrka je na jiném místě nazvána Záklopka). Badatel svévolně nakládá s pojmy inscenace a představení, což nejsou synonyma, a proto v textu stojí nesmyslná formulace „… uvést kritiku brněnské inscenace chorvatského režiséra Olivera Frljiče Naše násilí a vaše násilí…“, což by znamenalo, že Frlijč inscenaci v Brně nastudoval, ve skutečnosti šlo o brněnské představení oné inscenace. (A film Mazaný Filip nevznikl podle představení Divadla Sklep, nýbrž podle inscenace tohoto souboru).

„Pojetí detektivního románu jako otevřeného komentáře k aktuálnímu společenskému dění je zřetelný i v jejich zatím posledním románu Lazar,“ píše zcela neaktuálně Segi v Nekorektní literatuře, datované rokem 2023, přičemž švédská autorská dvojice, publikující pod pseudonymem Lars Kepler, zveřejnila po Lazarovi román Zrcadlový muž (2020) a Pavouk (2022, ve stejných letech vyšly tyto knihy i česky). To stojí v kapitole, pro niž východiskem byla studie, kterou autor otiskl roku 2019 v časopise Česká literatura, a pro knihu formulace neprošla náležitou aktualizací.

Bez jakéhokoliv podkladu – bez uvedení kupříkladu počtu prodejů nebo knihovnických výpůjček – Segi tvrdí, že „prózy Miloše Urbana a Petra Stančíka (…) oslovují mnohem širší okruh čtenářů než romány Davida Zábranského či Petry Hůlové“. Není to zdaleka jediná partie, kde pisatel pracuje s dojmologií.

Nekorektní literatura je zkrátka nához a vstupní krok do tématu, které z literárního pole a vůbec z kultury a společnosti jen tak nezmizí, protože politická korektnost je takříkajíc setrvalý problém – bez ohledu na čas a společenské zřízení, i když v minulosti se pro to, co se „má a nemá“ nebo co se „může či nemůže“, používaly jiné termíny, než ono dnes tak exponované sousloví.

Obálku knihy navrhl Jakub Krč ze studia Lacerta, repro: Academia