Sovětská minulost žije v naší zemi dál, říká ruská spisovatelka Guzel Jachina

V románech Zulejka otvírá oči, Děti Volhy a Vlak do Samarkandu Guzel Jachina zobrazuje příběh malého člověka na pozadí dějin 20. století, ať už píše o veliteli vlaku, který odváží pět stovek hladovějících dětí do blahobytnějších částí Sovětského svazu, nebo o negramotné tatarské ženě deportované na Sibiř. Autorka veřejně odsoudila ruskou invazi hned v únoru loňského roku, stále však žije v Moskvě. Náš rozhovor tedy probíhal písemně.

Vaše romány vycházejí z ruské románové tradice, která zkoumá úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Proč je dnes pro vás podstatné se k této tradici vracet?

Právě teď, v tuto chvíli, se v Evropě bojuje. Každý den a každou hodinu dostáváme zprávy z fronty – fotografie, videa, zážitky zúčastněných – a prožíváme to, co se děje, téměř v přímém přenosu. Miliony uprchlíků opustily své domovy a putují světem. Životy milionů lidí se nenávratně změnily a už nikdy se nevrátí do normálních kolejí. Děje se nám to, čemu básníci říkají velké dějiny – všechno, co se nyní odehrává, vejde do učebnic. Naše současnost je tak tragická a palčivá, že přirozeně vyvstává otázka: Je dnes možné a nutné psát a číst romány o sovětské minulosti – o tom, co se stalo s Ruskem před vzdálenými sto lety?

Co na to odpovídáte?

Je to nejen možné, ale přímo nezbytné. Je to nutné, abychom pochopili příčiny dnešních událostí. Sovětské dějiny neskončily rozpadem SSSR před třiceti lety, ale pokračují dál. My v Rusku žijeme ve stejném státě, který byl vytvořen před více než sto lety. Jeho podstata totiž spočívá ve vztahu mezi státem a lidmi žijícími na jeho území. Velký a všemocný stát versus malý a bezprávný člověk – tento protiklad je, myslím, základem pro pochopení Sovětského svazu i Ruska.

Právě o tomto člověku psali ruští klasikové od Puškina po Dostojevského či Čechova… Lze o něm dnes psát jinak?

Pro tento literární typ dokonce existuje speciální termín – „malý člověk ruské literatury“. V sovětských dobách byl tento výraz naplněn zvláštním významem. Na jedné straně se téměř celé obyvatelstvo Rudého Ruska proměnilo v maličké lidičky, bezmocné vůči zvůli totalitní mašinérie. A na druhé straně už nebylo možné zůstat malým a nenápadným – systém vyžadoval aktivní zapojení, spoluúčast, nadšení při budování komunistické budoucnosti. Nebo je trestal represemi. Velmi podobné procesy probíhají i v dnešním Rusku.
Napsala jsem tři romány. Všechny tři jsou historické a všechny tři jsou o malém člověku na počátku sovětské éry, kdy se pokládaly základy komunistického státu. Historický román o sovětské minulosti je pro mě způsobem, jak zkoumat a pochopit ruskou současnost. Sovětská minulost žije v dnešním Rusku dál. Nemám na mysli jen přímé historické paralely (například s represemi), nebo stav základních práv a svobod – to jsou důležité, ale vnější faktory. Hlubší jsou vnitřní momenty. Právě ty jsou ve vyprávění o událostech před sto lety důležitější.

Jaké vnitřní momenty máte například na mysli?

Proč se člověk pokorně podřizuje státní mašinerii? Proč nedokáže a necítí potřebu se vzepřít? Proč utíká před dějinným procesem do vnitřního exilu a usilovně se snaží zavírat oči před důležitými událostmi, které se odehrávají v jeho blízkosti? Proč si celé generace volí mlčení jako způsob obrany? Co se stane s dětmi této mlčící generace? Jak se strach přenáší z generace na generaci? Co se děje s těmi, jejichž občanská povinnost je v rozporu s jejich lidskou povinností? V čem spočívá podstata sovětského fenoménu a tajemství jeho přetrvávání? Tyto a další otázky se staly hybnou silou pro napsání mých tří knih. Román o sovětské totalitní minulosti je totiž dnes mnohem aktuálnější než před deseti, natož dvaceti lety.

Jak jste dospěla ke své tvůrčí metodě, která vychází z rozsáhlých rešerší v archivech a v pečlivém studiu dobových i geografických reálií, které pak převedete do románové podoby?

Všechny tři romány jsem se snažila napsat tak, aby byly zároveň vnímány jako historické i jako nehistorické – na látce konkrétního období otevírají nadčasová témata. Usilovala jsem nejen o portrét „malého člověka“ na pozadí „velkých dějin“, ale aby velké dějiny splétaly, postrkovaly a rozvíjely osobní příběh hrdiny. V románu Zulejka otevírá oči procesy rozkulačení, deportace kulaků i život v pracovních táborech známých jako gulagy iniciují osobní metamorfózu ženy a její emancipaci: z domácího otroka se stává svobodný člověk. V románu Děti Volhy jsou dějiny povolžských Němců a postoj „vůdce národů“ Stalina k malým národům země ukázány očima ustrašeného vesnického učitele, který se celý život snaží uniknout před časem, před historickým procesem. V románu Vlak do Samarkandu se hladomor dvacátých let minulého století prolíná s tragédií hlavního hrdiny – „ochotného kata“ a životy pěti set dětí, které jsou v sázce, se ukazují jako měřítko lidskosti pro všechny dospělé protagonisty.

Sovětský svaz – to jsou miliony velmi rozdílných životů a zároveň velmi podobných osudů. Tragédie sovětského období nepostihly pouze jednotlivé rodiny v zemi, ale také celé sociální skupiny a třídy. Z těchto tragédií se jako z cihliček skládaly osudy našich předků: revoluce v roce 1917, občanská válka v letech 1918–1923, hladomor ve dvacátých letech, kolektivizace a rozkulačení ve třicátých letech, další Velký hladomor, stalinské represe a Velký teror v roce 1937, druhá světová válka – tím si prošly všechny sovětské rodiny, nikdo neměl šanci se před Velkou historií skrýt.
Proto se příběh osudu jedné negramotné tatarské ženy deportované na Sibiř v románu Zulejka otevírá oči stává příběhem všech čtyř milionů rozkulačených rolníků nebo všech šesti milionů, kteří byli vypovězeni ze svých domovů. Vyprávění o životě skromného učitele literatury v románu Děti Volhy je vyprávěním o více než milionu ruských Němců, kteří byli po německém útoku na Sovětský svaz v roce 1941 prohlášeni za nepřátele a posláni do vyhnanství. V mém zatím posledním románu Vlak do Samarkandu, který popisuje záchranu bezprizorných dětí z hladovějícího Povolží v roce 1923, najdeme odraz osudů mnoha lidí, kteří prošli tímto hladomorem, kdy hladovělo asi čtyřicet milionů lidí v pětatřiceti guberniích.

V současné české próze podobným způsobem tvoří několik spisovatelek, například Kateřina Tučková a Karin Lednická. Na základě pečlivé práce s historickými fakty budují rozsáhlé světy svých románů a zároveň se věnují dosud opomíjeným kapitolám české a československé historie, například roli ženy v podzemní církvi za komunismu či zasutým příběhům z česko-polského pomezí… Jde o nějaký obecnější trend v literatuře zemí bývalého východního bloku?

Domnívám se, že je to pro uzdravující se společnost přirozené: zóny umlčení, které kdysi vytvořily totalitní režimy, se musí zbořit. Mezery v poznání je třeba zaplnit. Musí se mluvit o zakázaných tématech. Psychicky traumatizovaný člověk potřebuje dlouhodobou terapii, obvykle formou rozhovoru s terapeutem, a traumatizovaná společnost potřebuje společenský dialog. Země východního bloku byly zraněny sovětskou historií a umění včetně literatury pomáhá tyto rány léčit. Je neskonalá škoda, že v Rusku se k traumatu ze sovětského období, o němž se dostatečně nemluví, nyní přidává další trauma – obrovské. Bude trvat několik generací, než se zahojí.

Proto si tedy za náměty vybíráte plus minus sto let stará temná období ruské, respektive sovětské historie?

Ano, protože ruská společnost utrpěla vážná kolektivní traumata. Daní za občanské války v letech 1918–1923 bylo dvanáct milionů životů. „Cena“ hladomoru v letech 1921–1922 zase pět milionů životů. A rozkulačení obětovalo čtyři miliony zmrzačených životů a „zlomilo páteř“ celému ruskému rolnictvu, které se násilně transformovalo na kolchozy. Všechna tato témata byla v sovětské éře zamlčena. Není možné kráčet do budoucnosti se „slepými skvrnami“ o velikosti mnoha tisíc a někdy i milionů životů za zády. Doufám, že mé romány pomáhají tyto mezery alespoň trochu zaplnit.

Sovětské dějiny nepřímo i přímo vyprávějí v různých variantách tentýž příběh: lidský život nic neznamená. Ve vašich knihách se naopak pozornost i naděje upíná často na jediný život. Je to z vaší strany záměr?

Ani v předkomunistickém Rusku nebyl lidský život příliš cenný, ne nadarmo se v mnoha dílech ruské literatury objevuje již zmíněný pověstný „malý člověk“. Po rozpadu Sovětského svazu se zdálo, že tento typ je přežitek a brzy zmizí v minulosti, ale dnes jsme svědky jeho „triumfálního“ návratu. Možná Rusko potřebuje silné očkování renesancí a osvícenstvím, jinak není možné tohoto „malého člověka“ nijak „vychovat“. Kultura a osvěta znásobené osobními svobodami jsou schopné stát se nezbytným lékem.
Můžete namítnout, že dnešní doba je pro tento druh fantazií naprosto nevhodná, ať už se na to díváte z jakékoli strany. Mně se však zdá, že je to naopak. Války, diktatury, politické turbulence – to vše dříve či později skončí. Ale lidé a země zůstávají. Ruská společnost se dříve nebo později naučí vážit si každého jednotlivého lidského života. A umění – a literatura jako jeho součást – tomu napomůže.

Souhlasíte s tezí, že národ, který zapomíná na své dějiny a nepoučí se z nich, je nucen je opakovat?

Ruský historik Vasilij Ključevskij napsal: „Historie není učitelka, ale dozorce. Nic neučí, ale trestá za neznalost lekcí.“ Nyní jsme trestáni za tuhle neznalost – že jsme se nedostatečné zabývali sovětskou minulostí. Mnoha lidem, včetně mě, se zdálo, že k tomuto zpracování došlo v devadesátých letech. Tehdy se na nás valil proud – nebo celý oceán? – pravdy o komunistických časech. Převládal ostře kritický diskurz a zdálo se být nemyslitelné si dokonce jen představit, že by se kyvadlo vychýlilo zpět. Ukázalo se však, že jedna krátká diskuzní dekáda na vypořádání se se sedmdesáti lety sovětské historie a mnoha miliony sociálních traumat nestačí. A rozhodně nestačí na formování občanské společnosti – k vyřešení tohoto problému je zapotřebí řádově delší doba.
Nevěřím v cyklickou povahu dějin, ani v náchylnost konkrétního národa k totalitarismu. To, co se nyní děje s Ruskem, je nová spirála sovětských dějin s kvalitativně odlišným obsahem: nikoli opakování minulosti, ale její rozvinutí. Ráda bych věřila, že toto je poslední závit.

Na konci Vlaku do Samarkandu děkujete manželovi za „darované týdny samoty, bez nichž by práce na tomto románu nebyla možná“, a dceři za trpělivost… Čas na psaní si tedy dávkujete? Nebo píšete především na literárních rezidencích?

Psaní bylo v posledních letech mou hlavní pracovní náplní. Každý román je minimálně několik let života, kdy autor neustále „podvádí“ rodinu – s nenapsaným dílem. A nejde jen o čas, ale také o duševní úsilí, které se vkládá do textu, a ne do rodiny. Bez pochopení ze strany blízkých jsou tyto dlouhé a závažné „nevěry“ sotva možné. Naprosté odloučení je přepych, který je obvykle k dispozici na literárních rezidencích. A tam vznikají nejlepší kusy textu.
Právě jsem se vrátila ze Švýcarska, kde jsem strávila čtyři týdny v rezidenci Jan Michalski Foundation. Díky těmto týdnům v ústraní jsem byla opět schopna něco napsat. Předchozích třináct měsíců, počínaje únorem 2022, jsem měla hlavu i srdce plné výhradně zpráv z fronty a také kardinálních změn uvnitř Ruska. A psát prostě nešlo.

Čím je pro vás psaní? Pomáhá vám hledat odpovědi na otázky, jakou máte identitu, historii, kulturu?

Zdá se mi, že hlavním úkolem umění, a tedy i literatury, bylo a stále je zvyšovat hodnotu lidského života. Jinými slovy, literatura je pro mě nástrojem empatie. Pokud jako autor cítím k postavám soucit – sympatie, něhu, lítost, obdiv, bolest –, pak se všechny tyto pocity alespoň do určité míry přenášejí na čtenáře. A pomáhají lépe pochopit druhé. Chci věřit, že mé romány pomáhají lépe pochopit sovětského člověka a totalitní trauma – na emocionální úrovni. Pochopení zákonitostí zrodu, existence a zániku totalitních systémů je spíše výsadou společenských věd. Žádný vědecký text však není schopen zprostředkovat čtenáři zážitek života ve vyhnanství na Sibiři nebo přežití masového hladomoru. Umělecký text to však dokáže.
Totalitarismus jen na první pohled vypadá černobíle: na jedné straně stojí tyran a jím vytvořená represivní mašinérie, na druhé utlačovaný lid a nevinné oběti. Ve skutečnosti jde o velmi složité, pestrobarevné téma, bohaté na nuance. A dnes se náhle stalo opět ostře aktuální. Před časem ohlášený „konec dějin“ se nekoná, totalitní systémy opět nabývají na váze. A v některých zemích povstávají z minulosti jako nebožtíci z rakve. Výzkum totalitarismu, vědecký i smyslový, s pomocí uměleckých nástrojů, je dnes opět velmi potřebný.

V prohlášení proti válce na Ukrajině jste vloni v únoru napsala: „Tohle není moje válka. Odmítám ji považovat za svou.“ Zůstáváte však dál v Moskvě. Je to stále vaše země, nebo ji odmítáte považovat za svou?

Samozřejmě, je to moje země a vždycky bude. Je to můj národ a moje historie. Je to velmi těžké. Po 22. únoru 2022 bylo velké množství lidí v pokušení odmítnout, zřeknout se, vzdálit se, utéct od vlastního původu. Je to velmi přirozené přání – být co nejdál od války, od zabíjení nevinných lidí, od nespravedlnosti, od absurdity. Postavit jakousi hranici mezi sebe a vše, co odporuje vašemu základnímu chápání dobra. Bohužel utéct před vlastní minulostí je nemožné. A každý přemýšlivý člověk to v hloubi duše chápe, i když tvrdí opak.
Až do loňského února jsem měla poněkud naivní přesvědčení, že moje generace, tedy ta narozená v sedmdesátých letech 20. století, je hraniční generací mezi sovětským světem a současností, „přelomovou generací“. Že právě v nás končí sovětské trauma. Že jsme jakousi bariérou, obranou, přelomem. Narodili jsme se a vyrostli v Sovětském svazu a neseme jeho přímý otisk: jako bývalí pionýři a komsomolci známe z první ruky tehdejší totální ideologii a pokrytectví. Hodně jsme si povídali s našimi prarodiči, kteří prožili stalinskou dobu a nevědomky nám předali své těžké zkušenosti: Recepty na přežití v podmínkách masových represí, zkušenost mlčení a útěku před státem i velké obavy. Na druhou stranu naše děti se narodily v demokratickém Rusku a já jsem věřila, že vyrostou zcela svobodní bez komunistického dědictví. Bohužel se tak nestalo. Sovětská minulost nás náhle dostihla, i když jsme si mysleli, že je dávno pohřbená.

Vaše knihy získaly v Rusku ještě před válkou na Ukrajině významné ceny a v zahraničí vycházejí v mnoha překladech. Změnila se po únoru 2022 situace, co se týče oficiálního domácího přijetí vašich knih? A naopak – nezměnilo se přijetí vašich knih v zahraničí, protože jste ruská autorka?

Samozřejmě, že to ruský autor v zahraničí nemá v současné době jednoduché, ale situaci bych příliš nedramatizovala. V médiích věci často vypadají hůř než ve skutečnosti. Je pravda, že mnoho mostů mezi Ruskem a Evropou se dnes vážně poškodilo nebo téměř zbořilo – politických, ekonomických i kulturních. Stále však existují mezilidské vztahy – přátelství, rodinné vazby. A dnes se mi zdá ještě potřebnější než dřív mluvit o Rusku – o jeho současnosti i minulosti.
Proto jsem vždycky ráda, když mě pozvou do Evropy. Loni i letos jsem poměrně hodně vystupovala, uváděla jsem překlady svých románů do různých jazyků. Na setkáních se čtenáři se samozřejmě bavíme nejen o knihách, ale také o tom, co se děje v Rusku: jak se žije v Moskvě, jak vypadá město, o čem si lidé povídají v hromadné dopravě a tak dále. Takový prostý lidský dialog – ne politiků, ne propagandistů, ale obyčejných lidí o těch nejobyčejnějších věcech – mi připadá velmi důležitý. Je to sice slabý, ale přece jen pokus o odpor proti nové „železné oponě“, která, dalo by se říct, už byla vztyčena. A v případě některých ruských a běloruských hranic to platí nikoli metaforicky, ale fyzicky. Každá opona však jednou spadne, tím spíš opona mezi Ruskem a Evropou. Jsem přesvědčena, že budoucnost Ruska je s Evropou.

Z ruštiny přeložil a kontakt s Guzel Jachinou zprostředkoval Jakub Šedivý