Ukrajinský spisovatel a rocker Serhij Žadan: Aby ses cítil jako člověk, na to ti konzervy a nudle nestačí

Věnujete se literatuře, nedávno jste v New Yorku uvedl svou divadelní hru, není vám cizí videoart a vystupujete jako zpěvák na koncertech. Který z těchto uměleckých žánrů je vám v posledním roce nejbližší?

Budete se divit, ale sborový zpěv. Vloni, první dva tři měsíce po začátku války, jsem byl natolik otřesen, že jsem na psaní veršů nebo muziky nemohl ani pomyslet. Cítil jsem veliké ticho, chápal jsem, že realita překročila limity jazyka a řeči. Ale pak v tom velkém tichu nastal zlom. Jednou zase začaly nálety a my se s kamarády běželi schovat do charkovského metra. Na stanicích metra tehdy celé týdny žily stovky lidí, byly tam celé rodiny, děti… A my jsme s sebou měli kytary. Tak jsme začali zpívat a okamžitě se k nám přidaly všechny děti. Postupně se přidávali další a další, mladí i staří… Když jsem viděl, jak zpěv změnil ponurou náladu v podzemí, došlo mi, že musím začít zase jezdit po koncertech, že musím začít zase číst své básně. Kultura nemá právo umlknout – to mě napadá vždycky, když vidím, jak se mnou lidi zpívají na koncertech nebo jak se mnou posluchači recitují mé básně.

Jak se celkově proměnila kultura v Charkově v době války?

Před loňským únorem byl Charkov živým studentským městem se třemi sty tisíci studenty – jednalo se o mladé a dynamické město. Většina z nich z města odjela, přestaly fungovat kulturní instituce. Charkov se stal městem divadel bez diváků a knihoven bez čtenářů.

Ti, co zůstali, se však zapojili do dobrovolnické práce, která se zformovala hned první týden po napadení Ukrajiny. Byly nás stovky tisíc, umělci se tehdy přirozeně přihlásili k tomu, že jsou občané naší země, obyvatelé našeho města. A pak se pomalu začaly znovu rodit i umělecké iniciativy – organizoval jsem divadelní představení v metru, v nemocnicích při ostřelování. Nedělali jsme to pro vlastní potěšení, šlo o lidi kolem. Kulturu nemáme k tomu, abychom si s ní krátili čas. Zprostředkovává nám orientační body, které nám pomáhají pochopit naši minulost i budoucnost. Kultura souvisí pevně s naší identitou, pomáhá nám sdílet důležité významy a hodnoty. Dává nám pocit toho, že naše nohy nestojí ve vzduchoprázdnu, ale na pevné zemi.

Vloni na podzim se v Charkově otevřela některá divadla a rockové kluby, začala sezóna výstav. Jenže nedávno v našem městě zase všechna umělecká vystoupení zakázali z bezpečnostních důvodů. Jen připomenu, že naše město leží čtyřicet kilometrů od ruských hranic. Takže když z ruského Bělgorodu vyletí raketa, na Charkov dopadne za dvaapadesát sekund.

Serhij Žadan (vpravo) na Světě knihy na besedě s rusistkou a překladatelkou Radkou Rubilinou (vlevo), foto: archiv Svět knihy Praha 2023

A jak kultura může ovlivnit poválečný vývoj Ukrajiny?

Myslím, že má za úkol vysvětlit, co se u nás vlastně děje. Novinařina spíš zaznamenává události, ale literatura má to privilegium, že ač je subjektivní a třeba i angažovaná, nabízí ponor někam hlouběji do okolních jevů, do svých i cizích myšlenek. Právě kultura by měla prozkoumat všechnu vinu i traumata a najít pro ně srozumitelný narativ, výraz i intonaci. Teď to ještě nejde, to, co se u nás děje, je příliš strašné a současné, jazyk a mluva zůstávají v takové hrůze pořád dost bezmocné. Nicméně i tak je pořád naším největším úkolem najít pro to, co se děje, slova.

Jaké má kultura možnosti v oblastech, přes které se převalila fronta, nebo byly pod okupací ruské armády?

V takových místech je rozbitá veškerá infrastruktura – není voda, elektřina, nedají se tam koupit základní potraviny. V Bachmutu stálo staré divadlo, já jsem tam jezdil a vystupoval, a když jsem četl básně, vždycky bylo narváno. Divadlo je teď srovnané se zemí. Až toto území osvobodí ukrajinská armáda, bude se muset začít úplně od nuly – musí se vystavět školy i budovy všeho druhu.

Teď, v době války, když rozvážíme humanitární pomoc, se lidi často zmiňují o tom, že přemýšlejí hodně nad silnějšími věcmi, mezi které patří i literatura a umění. Ne proto, že by nevěděli, co si počít s časem. Zaopatřit se v tak strašných bojových podmínkách stojí opravdu hodně úsilí – voda, jídlo, teplo, spánek… Ale i tak neztrácejí potřebu něčeho vyššího. Konzervy a nudle ti zkrátka nestačí na to, aby ses cítil jako člověk.

Serhij Žadan sklidil v Praze úspěch nejen jako spisovatel, ale i jako rocker. Na pražském Výstavišti si zahrál s kapelou Žadan i sobaki, foto: archiv Svět knihy Praha 2023

Jste často označován za nejaktuálnějšího autora současné Ukrajiny. O čem teď přemýšlíte v souvislosti s vaší další tvorbou?

Začal jsem psát román právě o prvních týdnech po začátku války v únoru 2022. Chtěl bych zachytit, jak jsme v tom několikatýdenním až několikaměsíčním období ztratili pojetí o čase, pozbyli jsme vyhlídky na cokoliv a čas přestal být lineární veličinou. Nemělo smysl myslet na budoucnost, protože jsme vůbec netušili, jestli se zítra probudíme, nebo ne. Ale poté se čas svým způsobem vrátil. Už ho zase vnímám a mám velkou touhu něco plánovat, přijde mi to důležité pro mou práci i pro mou zem.

Jaký je vlastně příběh vašeho posledního románu, který letos pod názvem Internát vydalo v českém překladu Miroslava Tomka nakladatelství Argo?

Syžet je klasický a prostý – cesta hlavního hrdiny z jednoho města do druhého v době, kdy se v roce 2014 rozhořel válečný konflikt na východní Ukrajině. Blíží se klasickému eposu: hrdina se noří do podzemí, do pekla, aby se odtud vrátil jiný, s novou silou a s novými schopnostmi. Okolnosti jeho cesty přinášejí hodně podrobností a obrazů toho, jak vypadá válka a jak se dotýká každého člověka – ať už se jí snažíme vyhnout, jak chceme. Přináší taky různé obrazy hrdinství. Většinou si jako hrdinu představujeme reka ve zbroji, ale já jsem chtěl zachytit jiné podoby – jak se někdo pokouší zachránit děti, pomoct starým lidem, vyvést někoho z nebezpečné zóny. To všechno jsou okamžiky, kdy se projevuje lidská odvaha, a takových situací bylo od začátku konfliktu v roce 2014 nepočítaně.

Český překlad Žadanova románu Internát vydalo letos nakladatelství Argo, foto: Argo

Jak vůbec píšete, vždyť vy jste pořád někde na cestách – buď rozvážíte humanitární pomoc na Ukrajině, nebo sháníte finance na humanitární pomoc při svých výjezdech a koncertech v zahraničí. Potřebujete vlastní kout, aby se vám dobře psalo, nebo nemáte problém s psaním „on the road“?

Kdybych měl na výběr, raději bych se teď zavřel doma a měsíc dva bych psal. Ale to, že jezdíme a máme koncerty, je naše dobrovolnická činnost, je to náš nejdůležitější úkol v době války. A psaní na cestách zase taková oběť není. Když myslím na chlapy, kteří drží frontu, tak se opravdu necítím na to, že bych si měl na co stěžovat.

Ovlivňuje fakt, že jste permanentně na cestě, nějak vaše psaní?

Určitě na cestách vznikají jiné verše – odlišují se rytmicky, to tempo pomalé či rychlé cesty se v nich většinou odráží. Básně se tak stávají mojí osobní geografickou mapou.

Autorka je rusistka.

Serhij Žadan na letošním Světě knihy na debatě k románu Internát, foto: archiv Svět knihy Praha 2023