Jedna báseň. Autorky čtou: Tereza Brdečková

Nerozsáhlý soubor Zlatí kohouti shrnuje básně jednoznačně lyrické, snové a také výrazně melodické, zvukové, často evokující hudební nástroje a prostředí orchestřiště, jeviště, kulis: prostředí divadla.

Metafora hudebního či hereckého tělesa je rozehrávána opakovaně, v modu vzpomínky, kterou nelze fotografovat, tedy zpětně, s myšlenkou na doby, kdy „na dirigenta nebylo“.
Zvuk je pro tuto sbírku podstatnou kvalitou, jako by měl navrch nad vizí. Více než oblíbenou básnickou figurou je Brdečkové aliterace čili náslovný rým (Tklivě tma utkvěla v tónech; plaší oblaka plačící plechové koráby; hlazení v hloubi těl; praská pod podešví prašivci). Zvukovou kvalitu mají nepochybně také slova a jazyk, jak si je básnířka vědoma (ševel, šepot, výkřik; Ze šera šramlu šramoty), patří tedy v této poetice do sféry hudební: poslední slovo / Poslední tón / poslední pohled / poslednímu chodci / ponechá znít.

Druhým nejpodporovanějším smyslem utvářejícím svět této sbírky je hmat: verše stanovují teplotu a vlhkost, za níž se básnické děje odehrávají (Rezavá mapa / zmáčená plechovým deštěm / ledová lampa pluje / vlažná hladina světla; ledové jiskry / srší  na žhavý uhlík pod roštem). Prsty hladí zrezlé plechové povrchy kdesi nad nebesy, ruka potkává druhou (podvazek touhy, stisk dlaně).

Doplňování slepých míst

Pozorný čtenář rozezná v těchto básních řadu odkazů na významná díla výtvarného umění, literatury, architektury i hudby, symboly a hrdiny proslavené romány nebo mýty – ostatně, sám titul je takovou aluzí. Básně jsou ale založeny na imaginaci rozehrávající představivost čtenáře zejména svou neurčitostí, mlhavým navozením atmosféry, které vyzývá k „čtenářskému zapojení“, k domýšlení a doplňování slepých míst na mapě básně individuální zkušeností a vlastní obrazivou kapacitou. Odevzdáme-li se pobytu „za očima“, kde panuje jiné vnímání a jiné vidění (Za mýma očima žiješ / jako tvář anděla na anonymní fresce), můžeme spatřit svůj život a svět v nových souvislostech. Výraznou atmosférotvornou figurou je Prašivec, postava stejně tajuplná a nezřetelná jako poetika této sbírky celkově: právě prach (hvězdný, uhelný, prach zasutých vzpomínek) je nejčastějším návratným motivem této prvotiny.

Grafickou úpravu a sazbu provedli Karel Haloun a Luděk Kubík (3. dílna), repro: Limonádový Joe

I minulost je pouhou hrou

Často se ocitáme nad oblohou a nad hvězdami, v čase minulém, definitivně prorezlém a propsaném – ovšem s otazníky – do dneška; o tom čase se mlčí i při pohledu shora: minulost není poznatelná a její analýza není lékem na aktuální bolesti. Tam nahoře se to podezřele podobá našemu světu, navíc se zde odehrává další z divadelních představení, i minulost je pouhou hrou. Podívat se tam můžeme nejsnáze na hranici dne a noci, za úplňku a úsvitu, před východem slunce, v šeru, v čase hraničení, kdy …modř večera / bez tváře za noci kreslí ostrý stín: právě tehdy je totiž jedno, zda jste slepí či vidoucí, na zrak se v tuto dobu spolehnout nedá, musíte se zaštítit svým sluchem a hmatem a vizualizovat objevené vnitřně, najít svůj vlastní diamant pod kopýtkem osla nebo nezvěstnou planetu. Je ovšem třeba prohrabat se hvězdným prachem, který má tendenci zakrývat skutečnost: Co dělá z pouhého života bytost / Z hvězdného vichru dech / a z prachu naději / z her smysl hledání / a z tepla dlaní něhu?

Taková esejistická tázání od čtenáře nevyžadují odpovědi, ani mu je nenabízejí. Zato jej vybízejí, aby se zastavil hned při procesu jejich hledání, při přemýšlení a představování si, aby následoval Prašivce a snažil se odmést jeho prach. Tam, v království marnosti, se lze nejspíše setkat se zlatými kohouty Terezy Brdečkové.

Tereza Brdečková (* 1957) je spisovatelka a scenáristka. Debutovala roku 1996 kolekcí novel Listy Markétě. Následovaly romány Šahrazád a král (1999), Učitel dějepisu (2004), Toyen (2005), Slepé mapy (2006), Alhambra (2010) a Zrcadlo Serafina (2017). Tereza Brdečková poezii nejen překládá, ale jak dokazuje prvotina (!) Zlatí kohouti, také ji píše; kromě toho vydala šest svazků literatury faktu.