Petra Hůlová: Nejlepší knížky vždycky někomu půjčím a málokdy mi je vrátí
Výrazným osobnostem kultury a umění jsme položili otázku: Máte knihovnu? A mohla bych ji vidět? Vznikla tak série videí, v níž vám své osobní knihovny a oblíbené knihy postupně představili například literární historik Martin C. Putna, výtvarnice Lucie Lomová, soudkyně Evropského soudu pro lidská práva Kateřina Šimáčková či kněz a filozof Tomáš Halík. Náš cyklus nyní pokračuje spisovatelkou Petrou Hůlovou.
Petra Hůlová (* 1979) po maturitě na pražském gymnáziu Jana Keplera vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy kulturologii a později k ní přidala mongolistiku. Doktorskou práci Evropa a Třetí svět v souvislosti s postkolonialismem (Evropská unie a imigrace ze Třetího světa) obhájila roku 2008. Pobývala na studijních pobytech v Mongolsku a USA. V roce 2014 stála u zrodu organizace Asociace spisovatelů a kandidovala do Evropského parlamentu na kandidátce Strany zelených.
Hůlová patří k nejpřekládanějším českým autorkám a její tvorba sahá od psychologických sond do mezilidských vztahů, například Zlodějka mýho táty (2019) či Macocha (2014), přes dobrodružné příběhy, jako je Stanice Tajga (2008) nebo Paměť mojí babičce (2002), alternativní českou historii Strážci občanského dobra (2010) až po dystopii Stručné dějiny Hnutí, (2018). Předloni publikovala prózu pro děti Liščí oči a letos v březnu jí vyšel román Nejvyšší karta, o němž říká: „Pro texty, které píšu, je typická mnohost perspektiv. Iritují mě příběhy vyprávěné jen z jednoho úhlu. Nevěřím tomu a vždycky mám chuť to rozkopat. Jako většina mých předchozích knih připomíná i Nejvyšší karta, že vždy existuje vícero pohledů na věc. Mou prací je pak jejich propojování.“
Za svou tvorbu Hůlová získala řadu cen, mimo jiné Magnesii Literu, Cenu Jiřího Ortena či Cenu Josefa Škvoreckého. Pravidelně publikovala v novinách a časopisech (v průběhu let to byly kupříkladu Respekt, Týden, Lidové noviny, Hospodářské noviny, A2, Mladá fronta Dnes, Host, Divadelní noviny) a věnuje se i dramatickým adaptacím nebo variacím svých próz (recenzovali jsme její Stručné dějiny Hnutí, Strážce občanského dobra 2 nebo specifický útvar nazvaný Já, kimči) a filmových scénářů (například spoluautorka scénáře k filmu Hranice lásky).
