Petra Hůlová a její souboj pohlaví: sjedeme to ještě jednou

Stručné připomenutí románu: jeho vypravěčkou je Věra, pracovnice Instituce Hnutí. Tato organizace na pracovištích zvaných Obroda převychovává muže i ženy za použití specifických metod pro náležitý život v novosvětě. V něm již nepůjde o vzhled a věk partnerů, nýbrž jen a pouze o duši, to jediné si budeme na druhém cenit. Muž už nebude na ženu hledět jako na objekt fyzické touhy. A žena nebude takové choutky podporovat tím, že by se například líčila. Tyhle pro Věru přežilé modely náleží ke starosvětu, který nutno vymýtit. Nepřítelem stále expanzivnějšího Hnutí jsou ovšem Strážci mužskosti, uchylující se k terorismu – a Hnutí se rovněž neštítí násilí při prosazování zásad novosvěta. Akce rodí protiakci.

V divadelní podobě získaly Stručné dějiny Hnutí (v Norimberku se hrají pod názvem Eine kurze Ge­schich­te der Be­we­gung) podstatně jiný tvar, zatímco ideová podstata zůstala. Na jevišti se vyskytují čtyři postavy přibližující dějiny Hnutí. Jejich jména se ztotožňují s křestními jmény herců a hereček:  Sarah (Haváčová), Stephi (Stephanie Leue), Martin (Donutil), Felix (Mühlen). Tedy dva zástupci Česka, dva Německa. Repliky se na diváka valí tu v němčině, tu v angličtině, a také v češtině (v té nejméně). V horní části jeviště běží titulky, ale v pražské Komedii byly – alespoň při premiéře – promítány dost nešikovně: projekci umístili nedaleko světelné rampy, takže kontrast projekce byl chabý; a když se k tomu občas přidal divadelní kouř, nedaly se titulky číst vůbec. Důvodem odsunutí titulků do divácky nevstřícných míst byla potřeba nerušit projekce, které se za hereckým kvartetem promítají. Projekce ukazují například typické sexistické reklamy starosvěta, anebo tváře šesti žen nad šedesát let, jež mají v převychovávaných mužích vyvolávat obdobně intenzívní chtíč, jako kdyby se dívali na mladé „maso“.

Kvarteto je navlečeno do hodně nevábných šedých, asiatsky spartánských mundúrů, které během zhruba osmdesáti minut inscenace dostanou řádně zabrat. Haváčová, Leue, Donutil a Mühlen se v nich válejí, potřísní je (jogurtem). Exprese střídá expresi, důraznou mluvu křik až řev, akce stíhá akci. Pro vulgarity a různé ztopořeniny či kopulativnosti se tady nejde daleko. Nasazení protagonistů je intenzivní, vpravdě „německé“. Z kvarteta se na jednu stranu mírně vymyká Martin Donutil, u něhož se dostane i na polohu zírajícího a pozorujícího blouda (můžeme ji znát už třeba z provázkovské inscenace Amerika, v níž má hlavní roli), na druhém pólu vibruje herecká řežba Stephanie Leue. Co však naplat: kvarteto sice provozuje hard core, projev hlučný, razantní a odhodlaný, ale pojednávající téměř o ničem.

Problém inscenace leží v základech, v ideové stavbě románu. Dystopie Petry Hůlové přitakává feministickému náhledu na ženu jako plnohodnotného člověka, nikoliv na ženu coby „jen“ ženu; současně kriticky pohlíží na krajní, ad absurdum dohnanou realizaci ušlechtilých principů. „Teoreticky“, obecně lidsky je to posazené správně, s kritickou angažovaností, jenže prakticky, coby apel, nefunguje ani román, ani adaptace. Proč? Protože celek nesměřuje nad dané teze, zůstává u rozvinuté ilustrativnosti, u intelektuálního mnohomluvného cvičení nakonec vzrušivého a přínosného asi jako paralelní historie – takové co by kdyby, zatímco palčivé problémy doby kráčejí jinudy. Divadelní verze Stručných dějin Hnutí je pro autora recenze přece jen o něco snesitelnější než kniha díky tomu, že živí herci obalují teze konkrétním lidstvím a ironií, kdežto v knize vše odvisí od vyprávění únavné aktivistky Věry.

Galerie k představení Stručné dějiny hnutí, foto: Patrik Borecký (MDP)

Jako celek je ovšem inscenace značným zklamáním bez ohledu na užitečnost konfrontace s německými tvůrci v čele s renomovaným režisérem Arminem Petrasem. Petra Hůlová napsala pro divadlo původní hru Buňka číslo, kterou předloni a vloni uvádělo pražské Studio Hrdinů. Pro pražskou Meet Factory vloni adaptovala svůj román z roku 2010 Strážci občanského dobra. Obdobně jako u Stručných dějin Hnutí, jedná se o texty občansky angažované, kromě jiného i politické. Významový posun, který autorka provedla u adaptace Strážců občanského dobra, kdy postavy nechala oproti knize zestárnout a konfrontovala je s aktuální společenskou atmosférou na konci druhého desetiletí nynějšího století, byl zajímavým divadelním příspěvkem a příslibem pro inscenaci Stručných dějin Hnutí. Bohužel časově nepatrný odstup adaptace od této knihy kvalitativně nepřinesl nic než expresivní otisk prózy, která v bibliografii letos čtyřicetileté spisovatelky nepatří ke stěžejním.

Městská divadla pražská & činohra Státního divadla Norimberk & činohra Státního divadla Stuttgart – Petra Hůlová: Stručné dějiny Hnutí

Překlad do němčiny: Doris Kouba, režie: Armin Petras, dramaturgie: Brigitte Ostermann, Fabian Schmidtlein, Bernd Isele, kostýmy: Patricia Talacko, hudba: Jörg Jörg Kleemann, světelný desing: Norman Plathe. Hrají: Sarah Haváčová, Stephanie Leue, Martin Donutil, Felix Mühlen.
Premiéra v Praze 30. března 2019.