Petra Hůlová dobře pozoruje, ale nudně konstruuje

Autorka se v tomto dramatickém textu vrací ke svému osm let starému románu Strážci občanského dobra a prostřednictvím některých jeho – nyní o něco starších – postav nahlíží proměnu zdejšího společensko-politického vnímání za tu uplynulou necelou dekádu. Pro pražskou MeetFactory hru režíroval Adam Svozil.

Nutno předem říct, že znalost románu není pro divadelní zážitek nutná. Strážci občanského dobra 2 fungují jako svébytný tvar, který pojmenovává „mentální“ situaci letošního roku. Setkáváme se zde s velice dobře odpozorovaným posunem společenské diskuse od „pravicově-levicového“ konfliktu směrem k jinému nálepkování: intelektuálové tu začali být téměř výhradně spojováni s levicovými a elitářskými postoji, přičemž ve společnosti slaví „vítězství“ ta část, která se neohlíží napravo nalevo a svými konkrétními kroky tíhne k realitě před listopadem 1989.

Kdo je tu tedy oním mírně ironizovaným strážcem občanského dobra? Manželé Milada (Zuzana Ščerbová ) a Standa (Tomáš Petřík), aktivistka a dnes nepříliš úspěšný malíř z užšího kruhu kolem Karla Schwarzenberga? Oba se jaksi nemohou smířit s bezduchým dneškem, který si neváží toho, co oni vydobyli. Své dobré úmysly a chvályhodné myšlenky podávají povýšenecky. Vyznívá to tak třeba i v momentech, kdy si Milada udiveně pohrává s doposud nereflektovanou myšlenkou, že jsou tu skutečně lidé, o které nikdo neprojevuje zájem, nebo že by „možná umění mělo komunikovat se všema“.

Jiným strážcem/spasitelem je jejich čerstvě dospělý syn (Vladimír Pokorný), hájící spravedlnost a práva veškerých menšin ad absurdum – zdá se totiž, že jeho momentálně stěžejním projektem je dosažení práv pro komunitu „socies“, tedy lidí, kteří svoji identitu konstruují na sociálních sítích. Studium z principu odmítá, je nastavený spíše bořit než budovat.

Starší generaci zastupuje babička – Miladina matka (Zoja Oubramová), vystřízlivělá budovatelka socialistických pořádků, která se ve svém věku živí uklízením v supermarketu. A také naučným „divadlem“ pro školní žactvo – objíždí školy a varovně vypráví o bývalém režimu, zároveň na ty časy částečně s nostalgií vzpomíná.

Nejradikálnějším rodinným článkem je údernice Marie (Natália Drabiščáková), Miladina sestra a jakási „opačná strana barikády“ k Hůlové sociální bublině, jejíž pohled coby vypravěčky dominoval původnímu románu. Marie je obyčejná ženská, sice dostatečně inteligentní, aby chápala, že spousta věcí nebyla v pořádku (což je zároveň děsivější, než kdyby byla výrazně hloupá), stále má ale za to, že před listopadem bylo lépe (rozuměj spravedlivěji). Následkem letošních změn, započatých výsledky prezidentských voleb, je čím dál více na koni, předjímaný závěr roku 2018 je už pak zcela v její režii…

A tak se těchhle pět postav pohybuje po šikmé točně a vyměňuje si (většinou pečlivě konstruované) názory, vzpomíná na minulost (která je „jednodušší, než se zdá“), případně vykresluje spravedlivou společnost lepších zítřků. Točnu po celou dobu s evidentním úsilím tahají kolem dokola dva novodobí „otroci“ v postrojích, oni lidé, o něž se nikdo nezajímá. Tu pomaleji, tu svižněji, ke konci i změní směr, zkrátka podle toho, kam zrovna směřuje žvanění „nahoře“. Jak se na konci ukáže, stávající otroky není zas tak složité vyměnit…

Těžko říct, zda bylo záměrem tvůrců diváka zcela udolat, aby skutečně fyzicky pocítil bolestnou bezvýchodnost a klinč, do kterého zdejší společnost dostává nesmiřitelnost, neústupnost a netolerance. Soustavné hrkání, vrzání a otáčení točny se mísí s podobně vyčerpávající intelektuální diskusí postav, která sice obsahuje pár vtipných a bezesporu trefných glos (dnešní telefony jsou televize, která nenechá člověka pronudit se k myšlení; jako kdyby lidi volili idioty natruc, jen aby těm druhým zatopili), ale jako celek má spíše ráz eseje či společenské analýzy, rozsekané mezi patero mluvčích, a to včetně použitého jazyka.

Herci s tím mnoho nezmohou. Kromě nekonečné a časem už i těžko stravitelné přestřelky názorů se toho příliš nestane, a když ano, moc to nepomáhá (názorově se neshodující otec a syn coby boxeři v ringu nebo cvičení jógy, které začíná být skutečně otřepaným prostředkem k vyjádření pokrytecké „duchovnosti“ současné intelektuálně-umělecké elity). Závěrečné „přepřahání“ a vítězství Mariina budovatelského, černo-bílého vidění světa snad mělo být výstražně hrozivé, ve výsledku působí spíš až neuvěřitelně naivně. Že to intelektuálové (elity, pražská kavárna, Hůlové vlastní řady, cokoliv na tento způsob) taky dělají blbě a že je čeho se bát, je nasnadě od první chvíle (nehledě na to, že alespoň mezi diváky bude málo těch, kteří by si to tak jako tak neuvědomovali).

Strážci občanského dobra 2 jsou jedním z dokladů známé pravdy, že sympaticky „angažované“ úmysly (jakým je i taková reflexe současného politického smýšlení) ještě neznamenají dobré divadlo, stejně jako přivést na scénu názory „celého“ spektra zjevně nezaručuje, že vznikne komplexní dílo, které vás donutí přemýšlet.

MeetFactory, Praha – Petra Hůlová: Strážci občanského dobra 2

Režie: Adam Svozil, dramaturgie: Matěj Samec, scéna a kostýmy: Ján Tereba. Hrají: Zuzana Ščerbová, Natália Drabiščáková, Tomáš Petřík, Zoja Oubramová, Vladimír Pokorný.
Premiéra 17. 6. 2018