Divadelní glosář: Kočka a krev v Disku. Těžká polyamorie. Kimči Petry Hůlové a kámošů

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo nejen na subjektivnost, ale i na nekorektní vytahování do popředí pouze určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Dát se do řeči

Jako vyznavač filmového díla (západo)německého vulkanického skorogénia Rainera Wernera Fassbindera (1945–1982) a částečně i se vzpomínkou na vynikající inscenaci jeho hry Hořké slzy Petry von Kantové s Vandou Hybnerovou v hlavní roli (Divadlo Komedie, 2005) šel jsem se zvědavostí i s jistým natěšením na první premiéru nové sezóny v Disku, který je scénou DAMU. Studenti herectví vedeni studentkou režie Klárou Voseckou připravili Fassbinderovu hru z roku 1971 Krev na krku kočky. „Raný společenský protest kontroverzního ‚enfant terrible‘ německé nové vlny — poprvé uveden na česká jeviště ke 40. výročí jeho smrti,“ avizuje Disk inscenaci.

Základní situace: bytost Phoebe-Zeitgeist, která má podobu herečky Marilyn Monroe, byla na Zemi vyslána z daleké hvězdy, aby napsala reportáž o demokracii. Slova lidí se sice naučí, řeči částečně rozumí, ale principy nechápe. Nebyl by to Fassbinder, aby pro sebe ne úplně typický sci-fi motiv nepřetavil v tvrdou kritiku dobových společenských poměrů. Vztahy i city jsou založeny na obchodu, na monetizaci, potažmo na zneužívání a násilí. Fassbinder nebyl feminista, ale bez milosti vystihl, jak právě především ženská těla jsou součástí mezilidských obchodů, jak jsou ženy vtahovány do mocenských zápasů; některé se přizpůsobí, některé to zničí.

Scénografie přeskupila běžné uspořádání Disku, aby využila postranních balkónků, na nichž se jako ve filmových střizích odehrává část výstupů. Každý z lidí, mezi něž se Phoebe-Zeitgeist dostane, jede na sebe, toho druhého se snaží dostat do svého područí. Je to samý tělesný kontakt, většinou násilnický. Závěrečná zhruba čtvrtina se pak odehraje po způsobu sado-maso večírku, k němuž jsou pozváni i diváci, kteří vstanou, obdrží nápoj a postavy jsou jim doslova na dotek. Je to inscenace fyzická, tělesná, odpudivá podstatou ukazovaného, ne však na pohled, protože studentky a studenti mají mladá neopotřebovaná těla; kdyby se v té polonahé sado-maso čtvrtině vyskytovala i těla použitá, věkem poznamená, ještě víc by vynikla surovost a syrovost dění.

Anna Glässnerová jako Phoebe-Zeitgeist v inscenaci Divadla Disk Krev na krku kočky. Parafráze slavné scény s Marylin Monroe, foto: Disk – Juan Cevallos

Dramaturgická volba titulu je jasná: Fassbinder promlouvá i k dnešku. Ale jak? A čím? Zvěcněním vztahů, kupováním si druhých? Na to se dá říct: v podstatě ano. Ovšem zároveň: za půl století, které uplynulo od napsání hry, se ženy na Západě v soukolí mužského světa daleko více postavily na vlastní nohy. (Konkrétně v SRN až teprve v roce 1977 žena přestala potřebovat souhlas svého manžela, když chtěla jít pracovat.) A onen duch suverénistického patriarchátu přece jen působí v Krvi na krku kočky už trochu muzeálně a vlastně i tezovitě.

Nabízí se však ještě jedno vysvětlení volby právě tohoto titulu v „damáckém“ Disku: Není tak trochu i reakcí na tamní poměry, které daly vzniknout studentské iniciativě Ne!musíš to vydržet?

Dát si do těla

Před pár lety znal v Česku termín polyamorie jen „hlouček“ zasvěcených a praktikujících. Dnes se o polyamorii, mnoholásce – osoba souběžně žije v několika milostných vztazích, za vzájemného souhlasu všech zúčastněných – tuzemská média zmiňují už docela často. I díky přiznání herečky Terezy Těžké (upozornila na sebe výkonem v předloňském dokumentu V síti), že polyamorii praktikuje (je vdaná a má přítele). A Těžká ztělesňuje jeden bod polyamorního trojúhelníku v inscenaci Tumor: Polyamor, která je společnou produkcí mezinárodního, v Norsku založeného performativního sdružení T.I.T.S. a pražského A studia Rubín. Šéfkou toho sdružení je v Norsku usazená Češka Nela H. Kornetová, která Tumor: Polyamor režírovala. Text napsala Dagmar Fričová, dříve Radová, umělecká šéfka Rubínu.

Postava Terezy Těžké je citově rovnoměrně rozprostřena mezi dva muže, které zosobňují slovenský tanečník a choreograf Jaro Viňarský a americký choreograf a tanečník Matthew Rogers. Mluví se tu česky, slovensky i anglicky, někdy ve velmi jednoduchých, „signálních větách“, protože mnohé se tu vyjadřuje nonverbálně, nikoliv však tancem, nýbrž kontaktními fyzickými akcemi: zápasy, pohlazeními, spočinutími poloobnažených těl. Výrazným fyzickým atakem na smysly a představivost diváků je expozé inscenace, kdy těla protagonistů jsou – japonskou technikou shibari – svázána, propletena a zavěšena v jakousi tříhlavou mluvící bytost. I v dalších partiích zhruba devadesátiminutové produkce se praktikuje různé dílčí svazování, obvazování či přitahování se provazem. Tereza Těžká se shibari, jak stojí v programu, soustavně věnuje – a je to na její zručnosti velmi znát.

Polyamorní proplenec v podání těl Matthewa Rogerse, Terezy Těžké a Jara Viňarského v inscenaci A studia Rubín Tumor: Polyamor, foto: A studio Rubín – Vojtěch Brtnický

Méně zručná je režie Nely H. Kornetové, která je daleko spíše performerkou a tvůrkyní atmosférických produkcí, než činoherní režisérkou: součástí scény je plochá obrazovka, na niž se promítají anketa o polyamorii, překlady textů a další vizuální obsah, ovšem umístěna je tak, že na ni vidí a reálně ji může číst pouze část publika. Tematické propojení mezi rakovinou jako procesem buněčného bujení a polyamorií coby procesem dělení a rozbujení lásky je nahozeno, zůstává na rovině volné asociace, v textu ona titulní paralelnost nemá příliš pevnou oporu. Ovšem pozvolná scéna, kdy muži houpavě nesou a vznáší na ramenou onkologicky nemocnou pacientku a kráčejí s ní na způsob procesí, je sama o sobě silná. Celkově však inscenaci zřetelně dominuje polyamorická linka. Sugestivní je hudba Björna Hanssona, do rubínovského mikroprostoru umně vpravil velký látkový kokon Jan Hajdelák Husták, tvůrce jak scény, tak světelného designu.

Tumor: Polyamor balancuje na pomezí činohry a performance, je to záležitost velmi fyzická. Základní dojem z ní mi natvarovala právě tělesnost protagonistů, jejich „mučení se“. Nesnadnost nežárlivosti, jež je základní podmínkou polyamorického konání, Těžká & Viňarský & Rogers zprostředkovávají v základních emocích, v expresivním zápase s touhami, neznámem a pudy. Polyamorie je asi docela dřina (ovšem ona je dřina i monogamie). Rozhodně je to kus, z něhož ve vás něco zbude; třeba i ostrý nesouhlas. To je rozhodně lepší, než návštěva divadla, o níž za dva tři týdny ani nevíte, že jste ji absolvovali.

Láska bolí. Matthew Rogers a Tereza Těžká v inscenaci A studia Rubín Tumor: Polyamor, foto: A studio Rubín – Vojtěch Brtnický

Dát si do nosu

Spisovatelka Petra Hůlová není jako autorka na divadle úplná začátečnice, například pro MeetFactory napsala v roce 2018 text Strážci občanského dobra 2. Ale kus Já, kimči se od jejích předešlých divadelní angažmá liší v tom, že v něm také sama účinkuje. S mikrofonem v ruce někdy čte, jindy spatra vypráví o tom, kterak s dvěma přáteli, Jiřím a Petrem, kteří jsou s ní na jevišti a první z nich vytváří výtvarný a druhý hudební doprovod, se rozhodli pro výrobu korejského kvašeného zelí kimči. Do líčení onoho výrobně-podnikatelského procesu autorka přimotává vzpomínky z „devadesátek“, například na to, jak si tenkrát tahle trojice (tehdy tak mladičká!) vydělávala v Berlíně pouličním koncertováním na odvázaný život. Zda to všechno tak skutečně bylo, anebo ne, to ví jen aktéři – Já, kimči je prý autofikce.

Co fikcí skoro určitě nebude, to jsou skeptické věty o českém „pozápadňování se“ v oněch devadesátých letech nebo sarkastické věty vztažené k dnešní době. Tak třeba: „Naše budoucnost je společnost, kde se život dementa nikomu nepřeje a to tak, že je mu předem znemožněn. I proto, že výši nákladů té jeho nejspíš neúspěšné léčby lze využít např. ke zkvalitnění onkologické léčby, ale hlavně je vám líto toho posraného života. Takže je na to aplikace v hodinkách. Když se k sobě přiblíží dva, co možná zplodili zmetka, hodiny spustí alarm, který slyší kromě nich i na centrále VZP (kdyby něco).“

Petra Hůlová, Jiří Havlíček (zády) a Petr Vrba v inscenaci Alfreda ve dvoře Já, kimči, foto: Alfred ve dvoře – Martin Špelda

Text je to zkrátka vtipný, řízný, asociativně uvolněný, otevřený, bláznivý – nakonec si řeknete, že je v něm možné už úplně všechno. Ale ten správný a jedinečný šmak mu dodává mluvený projev Petry Hůlové, její pedagogicko-výkladová dikce s důrazem na každé slovo. Doslovnost přednesu působí ironicky i sebeironicky, ale protože Hůlová tady svůj přirozený mluvní projev zas tak příliš ostentativně nenadsazuje, nýbrž jen mírně zesiluje, není z toho taškařice, nýbrž pohyb na hraně.

Vizuální kreace, které na velké plátno přímo před publikem za pomoci různých mašin vytváří vizuální umělec Jiří Havlíček, se vyznačují estetikou raných počítačových výstupů, mají v sobě svého druhu rukodělnost, ne úplně nepodobnou výrobě kimči, ale přece jen jsou trochu na jedno brdo. To elektronicky i akusticky Petrem Vrbou vytvářená hudba a zvuková kulisa tuhle monotónnost v sobě nemá.

Vypravěčka Petra Hůlová v inscenaci Alfreda ve dvoře Já, kimči, foto: Alfred ve dvoře – Martin Špelda

Já, kimči je těžko uchopitelná šedesátiminutovka, praštěná, ne však pitomá. A v okamžicích, kdy už těch vyprávěnek, ironie, a elektroniky začínáte mít trošku dost, vypraví se účinkující do publika a každý dostane svoji mističku se zmrzlinou s příchutí kimči. A ta má docela dlouhý ocas, zůstává v chuťových pohárcích pěkně dlouho. I to je jeden z detailů, díky nimž si tu produkci v Alfredu ve dvoře budete nějaký čas v sobě cítit.

P.S.: Zatímco herecko/taneční aktéři Tumoru: Polyamorie dávají na srozuměnou, že všichni tři mají osobní zkušenosti s „konsensuální nemonogamií“, tak o praktikování vztahů v sestavě 1 (Ž) + 2 (M) v Já, kimči není nic bližšího známo, ale podle všeho tihle tři spolu prostě jen kamarádí a konsensuálnost má u nich docela jasné hranice.