Nová inscenace Farmy v jeskyni: Víte, co vaše dítě vlastně dělá, když je na počítači či mobilu?

Divadelní soubor Farma v jeskyni od svého vzniku před dvaceti lety dává o sobě vědět nejen v Česku. Umělecký šéf a zakladatel Viliam Dočolomanský se těší mezinárodnímu renomé a jeho práce získaly řadu ocenění (mezi nimi nejprestižnější The Europe Prize New Theatrical Realities). Inscenacím Farmy v jeskyni předchází průzkum daného společensko-sociálního fenoménu, na něž se soubor zaměřuje; evidentní je pečlivá dramaturgicko-režijní příprava a jasná vize toho, jak zvolené téma vyjádřit a umělecky zastřešit – hudebně, výtvarně, zvukově, světelně a hlavně fyzicky.

Právě těla performerů jsou nositeli příběhů, pocitů, emocí, traumat a rozličných prožitků, jež se jejich prostřednictvím dostávají divákům pod kůži. Jedinečnost a naléhavost, kterou aktéři do projevu absorbují, je neopakovatelná a dává za pravdu slovům americké tanečnice a choreografky Marty Graham: „Pohyb nikdy nelže.“

Než se však ponoříme „do pohybů“ v Commanderovi, něco málo ke zdroji této téměř hodinu a půl trvající inscenace. V jejím průběhu zaznívají fragmenty komunikace extremistické skupiny Feuerkrieg Division (FKD). Dopadení jejího třináctiletého (!) lídra, jenž mimo jiné vybízel k teroristickému útoku v Londýně, se stalo základem tvůrčího procesu, který nejprve analyzoval online činnost skupiny. Následně vznikl filmový scénář, vloni proběhl casting dětských herců, realizovalo se natáčení, začala se zkoušet inscenace a spolu s ní i edukační program pro školy upozorňující na radikalizaci nezletilých dospívajících. Divadelní projekt je tak výsledkem dvouleté soustavné práce, jejíž pečlivost se obtiskuje do obsahu a podoby scénického pojetí.

Teaser k představení, zdroj: YouTube

Shora padající sladká pokušení

Na hrací plochu sálu v pražském DOXu postupně vbíhá pětice v černých oblecích; když odloží saka, vyniknou fialová trička, jež spolu s decentním light designem tvoří kontrapunkt nastolené výtvarné střídmosti, v níž se dění odehrává.

Celý v černém zůstává jediný muž. Je to on, kdo určuje pravidla hry, hranice, jež nelze překročit. Zcela očividně, a přitom zdánlivě bezděčně, všechny ovládá a manipuluje s nimi. K tomu mu napomáhá i hlas, jejž mu propůjčuje Hana Varadzinová, která je součástí hudebně-zvukového doprovodu a pronáší zdánlivě nevinné hlášky do mikrofonu zkreslujícího její hlasový témbr. Štěpán Janoušek a Šimon Janák interpretují a mixují autorskou kompozici živě, poklepávají na dechové žesťové nástroje a do skladby implantují i beatbox, kdy perkuse a jiné instrumenty či zvuky jsou imitovány ústy.

Na počátku si čtyři muži a jedna žena zakrývají oči černou páskou, pohybují se jako postavy z virtuálních bojových her, jejich hlavním útočištěm je prostor pod velkým kvádrem. Jeho spodní strana spolu s postranními reflektory nasvěcuje jevištní akce ostrým bílým světlem. Pod tento zavěšený scénický objekt také nabíhá muž ve spodním prádle, který může a nemusí být alter egem hocha, jehož sledujeme na projekci. Pohyby kvintetu jsou útočné, úskočné a nesmírně rychlé. Všichni jsou stále ve střehu, zastavují se v pózách naznačujících, že drží zbraň, střílí, vstávají, brání se, padají, podléhají, nevítězí… S rukou přidržovanou u tváře jsou ve střehu, jako by se kryli před útokem nebo se naopak na něj chystali. Zůstávají poslušni svému guru, bosí a odhodlaní vyhovět jeho požadavkům.

Muž v černém vytahuje jako kouzelník ze saka tyč, pohrává si s ní a nastavuje pravidla ve skupině. Láká do hry s prázdnými zmrzlinovými kornouty. Posléze jich desítky dopadnou jako prudký déšť na zem. Kornouty jsou nejen sladkým pokušením, nýbrž také jakousi metaforou touhy po slasti, na niž velitel své ovečky vábí. Kornouty se stávají neobvyklou součástí pohybové struktury, když si je performeři hbitě přehazují mezi sebou, anebo je z úst s neuvěřitelnou jistotou přebírají do sevřených loktů či je zachycují v ohybech kolen.

Snímek z natáčení audiovizuální části inscenace Commander, foto: Michal Hančovský

Letní idylka

Akce na jevišti se prolínají s filmovými záběry – na stole vidíme figurky v bojové pozici, díváme se do pokoje asi dvanáctiletého teenagera, který sedí před obrazovkou a chatuje či bloumá po pokoji. Nepořádek narůstá a kluka znejisťují chaty: „Já ti rozumím. Dobře to hraješ. Ty jim to dokážeš. Budeš někdo!“ Tanečně pohybové výstupy střídají vhledy do pokojíku, kde se výrostkovi všelicos honí hlavou.

Těly performerů poté prostupuje nervozita uchopená v bryskních přechodech pohybových impulsů z rukou do nohou, zad, hlavy a šíje. Variabilní proměny průběhu frází vyvolávají napětí a očekávání toho, co přijde. Pomalé doznívání pohybu, chvilková zastavení dávají naději na spočinutí. Ale dosažení klidu není možné, tady jde přeci o něco víc, když virtuální realita se prolíná do skutečného života, jenž je nutno vzít do svých rukou, jak nabádá hluboký hlas.

Performeři se zastavují v běhu za doprovodu jazzové písně Cola Portera. Tento moment však není úplným závěrem nové produkce Farmy v jeskyni. K dokreslení znepokojivé výpovědi patří film, druhá část Commandera. Sledujeme v něm trojici chlapců v létě uprostřed panelákové idylky. Čistě oblečení a vzorně učesaní maminčini mazánci lízají zmrzlinu a rozprávějí o životě; v následujícím střihu starší hoši běží tunelem, to už jsou vyznavači kultu extremistické skupiny, dialogy mezi nimi vychází z autentické rozpravy jejích členů. Ledabyle pronesené průpovídky jsou ve své podstatě děsivé, když si plánují, jak posprejují barák, hodí do oken cihlu a naslouchají vystrašeně vůdci (toho kamera nezabírá). Zvláště silný je záběr, v němž osamělý hoch křičí uprostřed prázdného fotbalového stadionu: „V tak zkaženém světě je násilí hřích?“

Snímek z natáčení audiovizuální části inscenace Commander, foto: Michal Hančovský

Příznačné i přízračné

Viliam Dočolomanský se svým týmem vytvořil intenzivní výpověď o jednom ze světů, který se skrývá za obrazovkami mobilů a počítačů. Nebezpečí sociálních sítí, v nichž děti a dospívající suverénně surfují, Dočolomanský ve stylizované formě filmově zdokumentoval, burcující „komentář“ pak zatavil do fyzického divadla, hutného, nasyceného originálními nápady a testosteronem, byť mezi performery je i Barbora Ješutová. Ta svým pánským kolegům skvěle sekunduje a zapadá do jejich kolektivu, kdy se stejnou bravurou zaujímá bojové nasazení a odhodlání jako její adrenalinem nabití partneři Andrej Štěpita, Gioele Coccia, Nikolas Garsault a Matuš Szegho.

V závěru Commanderu volají matky své načesané synky domů, ti přitom v mobilu sledují blonďatého teenagera, jenž se s nimi na samém počátku inscenace (při usazování diváků v hledišti) vesele proháněl v černém obleku ve videoprojekci, ale nyní je verbuje do skupiny. Pro současnou, takzvanou generaci Z situace příznačná, pro její rodiče spíše přízračná. Dočolomanský vypouští do oběhu svým Commanderem neutěšenou zprávu o nebezpečích na sociálních sítích a vyvolává otázku: „Víte, co vaše dítě vlastně dělá, když je na počítači či mobilu?“

Autorka absolvovala Hudební a taneční fakultu AMU. Je externí pedagožkou HAMU. Publikuje recenze a rozhovory v denním a odborném tisku, je členkou redakce Tanečních aktualit.

Plakát k inscenaci, repro: Farma v jeskyni / DOX