Literární událost? Spíš přešlapování na místě. Petra Hůlová odkryla karty jen trochu

Pozoruhodné je vydání Nejvyšší karty i z hlediska knižního trhu; s touto prózou totiž třiačtyřicetiletá autorka po zhruba dvaceti letech a deseti knihách rozkolísané kvality nejspíš definitivně změnila nakladatele – od Torstu, kde se v roce 2002 uvedla mimořádně úspěšným debutem Paměť mojí babičce, zamířila do Arga, kde už jí předloni vydali povedený young-adult román Liščí oči.

Informace v předcházejícím biografickém odstavci jsou důležité při čtení Nejvyšší karty. Její protagonistku totiž většina z těch, kteří jsou seznámeni s poměry zdejší literární scény, bude poměřovat se samotnou autorkou. A v tomto ohledu se Hůlová pokouší čtenářům zatočit hlavu. Dvaapadesátiletá Sylvie Novak, jak se spisovatelka z jejího románu – a částečné autorčino alter ego – jmenuje, roky spí se svým nakladatelem s disidentským renomé a rovněž jako mladá publikovala úspěšnou prvotinu. A jak se ukáže, za jejím vydáním mohlo stát něco trochu jiného než její genialita a talent. Byť nemá Hůlové novinka ani dvě stovky stran, atraktivních, dráždivých témat a momentů obsahuje řadu. Dějově je přitom vcelku prostá.

Autory grafické úpravy knihy jsou Čumlivski & Horváth; na obálku použili fotografii od Pavla Stopky, repro: Argo

Na věku záleží

Román začíná ve chvíli, kdy tato spisovatelka a feministka křtí svou novinku Mimozemské přítelkyně. Na křtu se objeví jak její dospívající dcera Judita a syn Ondřej, tak její nejlepší kamarád, spisovatel David Karel. Přestože Sylvie vystupuje jako feministka – hned na prvních stranách jí jeden ze čtenářů trochu polopaticky pochlebuje: „Názor jako ten váš je v dnešní době potřeba“ –, ve skutečnosti ji ženská otázka zdaleka nepálí tolik jako vlastní stárnutí. S feminismem a literátčinou angažovaností je to celkově ošemetné.

Na jednu stranu se Sylvie ošívá při otázce, jaké to je, skloubit tvůrčí práci s péčí o děti, na stranu druhou si uvědomuje, že „celá ona progresivita je zároveň součástí jakési nové konformity“. Reakcím na svou novou knihu se v duchu vysmívá, když tezím kritiků, že popisuje „neuralgické body aktuální genderové debaty“, sama pro sebe oponuje tím, že tyto body jsou dvě dekády staré, a kamarád David jí rovnou řekne, že v knize nepíše to, co si myslí doopravdy.

V románu sledujeme určitý úsek Sylviina života. Odjede na turné se svou novinkou, absolvuje pár debat, podepíše pár knih, odučí několik seminářů, několikrát se vyspí se svým dávným známým Otou… a to vše prokládá drobnými úvahami a retrospektivami. Cosi jako ústřední zápletka Nejvyšší karty se začne odvíjet ve chvíli, kdy si Sylviina dcera přečte matčiny deníky a zjistí, že její matka svého času vedla sexuálně i jinak dost nezřízený život a v jednom ze Sylviiných vztahů najde zárodky toxického chování ze strany staršího muže, momentálně sedmasedmdesátileté spisovatelské celebrity jménem Jan Síra. Sylvie odmítá minulost po tak dlouhé době řešit, s čímž se odmítá její dcera smířit. A tak vznikají třenice…

Zato v Sylviině milostném životě se začínají hýbat ledy, a to směrem, který jí není příjemný. Podstatní muži jejího života dávají přednost o dekády mladším partnerkám a Sylvie si pomalu, ale jistě uvědomuje, že přes svou posedlost sexem začíná hrát v oblasti milostných vztahů druhé housle. „[V]šechna má přání se týkají času, který však nelze vrátit zpět,“ konstatuje protagonistka v mysli poté, co ji David s její řasou mezi prsty nabádá, aby si něco přála. Generační výměna je zkrátka neúprosná. 

Dobrá, ale co s tím?

Pod Sylviiným zdánlivě jasným feminismem se skrývají poněkud jiné fazety, než jaké bychom při zkušenostech s tuzemskou debatou o postavení žen čekali. Problém s Nejvyšší kartou je ten, že tohle je pouze jakási svrchní vrstva, líbivý přehoz, který bezpochyby leckoho ze čtenářů bude dráždit, ovšem zároveň jej stačí strhnout a zjistíme, že není natolik důmyslný, aby vedl k hlubší reflexi. A pod ním se skrývá vyprávění o jedné spisovatelce, jež se těžko smiřuje s vlastním stárnutím a která se svojí dcerou, a nejen s ní, zažívá něco, co lze označit za generační konflikt; to vše je podáno v poněkud schematické – či minimálně nepřekvapivé – podobě. Navíc se žádné z témat s přibývajícími stranami neprohlubuje. Jako kdyby autorka hned na začátku vyložila karty na stůl a pouze čekala, k čemu ji Sylviin pohyb fikčním prostorem dovede. A ono toho moc není.

Petra Hůlová tak sice nabízí pár trefných a štiplavých postřehů třeba o tuzemském literárním provozu, občas se blýskne dobrým aforismem a obkružuje podstatná témata, ale text v podstatě přešlapuje na místě. A dojem přešlapování je posilován kolovrátkovitým přecházením mezi scénami probíhající v románovém teď a tady, a vzpomínkami na minulost či spisovatelčinými postřehy, z nichž se navíc nejeden v knize nadbytečně zopakuje.

Na vrub Nejvyšší kartě je třeba přičíst i to, že leckterá potenciálně výživná linka je pouze naznačena. Jistě, lze konstatovat, že Hůlová se víc než o příběhový oblouk pokouší o popis určitého stavu, o ukotvení postavy v konkrétní době a v konkrétní životní situaci. Jenomže na to, aby autorka udělala z tohoto románu literární událost, musela by hrdinčinu situaci uchopit mnohem pronikavěji – nestačí pouze ukazovat to, co většina čtenářů nejspíš tuší dávno předtím, než knihu otevře. Jistě, ženy po padesátce, které touží po sexu a nemají stálého partnera, nejsou v záviděníhodné pozici. Jistě, dnešní mládež čte méně než předchozí generace, její mluvě je mnohdy složité rozumět a má jiné priority. Ale co s tím, když za úroveň těchto evidentních skutečností (pokud se tedy nejedná spíš o ustrnulá klišé, která jsou od reálného stavu věcí vzdálená) se Nejvyšší karta příliš často nedostane?

V jedné z úvahových pasáží si Sylvie Novak stěžuje, že literární kritici nejsou ochotni porozumět komplexitě jejích textů. Aniž bych chtěl přiřazovat myšlenky Sylvie Novak samotné autorce, právě komplexitu díla, kooperaci jeho jednotlivých témat a linek, jejich vzájemné nasvěcování a prohlubování, v Nejvyšší kartě nenacházím.