Jedna báseň. Autorky čtou: Renata Bulvová

Kdyby měl čtenář potřebu pojmenovat atmosféru knížky v úhrnu, možná by mluvil o vzpomínkách a klidném, ale pobaveném okouzlení světem a životem, nezávislém na věku. Zaobíral by se nejspíš také pozorností věnovanou velkým okamžikům v malých věcech, autorčinou schopností vystihnout životní postřeh ve stručnosti, básnickou zkratkou. Sbírkou se však také nese linie erotická a tělesná, prodchnutá vůněmi a doteky, souzněním těl, byť často souzněním pouze krátkodechým, v němž je od začátku cítit brzký, nevyhnutelný konec (lepíme se k sobě jak páska na koberec / omráčeni feromony / vzlyká nám kůže // šťávy vzlínají…). Ve sbírce je ostatně věčné jaro, je plná čerstvého zelenání (se), rozpuku a šťavnatého, bujného růstu, jemuž lze s uspokojením přihlížet, nebo se jej dokonce účastnit (Míza kapající z hroznových větví / ožralý hmyz na květech / tolik vzorného štěbetání). Jenže, jak se hromadí vůně na nohách? Tahle jarní vůně se koncentruje teskně (báseň se ostatně jmenuje Předzvěst).

Až po odchodu rodičů jsou ke spatření a prožití věci dříve opomíjené. Až po jejich odchodu lze docenit dříve samozřejmé. Renata Bulvová to umí naznačit pouhým věnováním a jednou, dvěma básněmi mamince a tatínkovi (Tak málo se mluví o mrtvých / jako kdyby ani nebyli mezi námi). Nebo jako bychom se báli, že mluvením o mrtvých přivoláme vlastní smrt. Jenže ta je přítomna třeba i v podobě otce se synem, kráčejících v dojemně stejně sešlapaných pantoflích a čekajících na ženu, která jim vypere. Nebo v gestu oblizování rtů při psaní, jako to dělávala i má babička / vytáhla náhle z úst jazyk…

Hněv, smutek, žal, odpuštění – někdy stačí jen vyslovit tyto emoce ztráty za sebou tak, jak obvykle následují po smrti blízkého. Dvě z básní tematizují sebevraždu, různé druhy odchodů, „zdařených“ i „neúspěšných“: v nich se nejlépe zračí ironie osudu, kdy záchrana znamená zničení záměru.

Jiné texty jsou založené na zjištění, že člověk je nejintenzivněji se sebou a nejsnáze si uvědomí své okamžité štěstí tehdy, když se navenek odehrávají naprosté banality, například u tak prosté činnosti, jako je přenášení horkého hrnce rukou v chňapce.

Mnoho z básní Volání páva je na závěr detailně lokalizováno, a místo, prostor, kde se dějí (opět drobné pozorování člověka, situace, malé události, skeče) je důležitý: v Kavárně Pelíšek v Radotíně, kde se jakási paní snažila vyřknout směšnou hrozbu, v klášteře Zásmuky, kde cosi skučí prázdnými celami, v Hlinsku ve skanzenu Betlém, kde pohledu neušel chlapec táhnoucí popelnici po dlaždičkách, s pažemi jako sulc; v děčínském zámku zažívá mluvčí jedinečnou soukromou prohlídku interiéru s průvodcem-alkoholikem, zase jinde všímá si temného prdu pána venčícího psa. Opakovaně zjišťuje, že různost je všude a ve všech dobách stejná. Jsou to nesmlouvavé postřehy: nesmlouvavé k ostatním stejně jako k sobě. Pobavení a pousmání či rovnou smích tyto velmi lidské básně nadnáší a odlehčuje. V některých básních zaslechneme toho či onoho z editorů: kus očarovaného zloděje krásy, básníka Adama Borziče, i kus sarkastického (dnes především prozaika) Viktora Špačka, který se doslova zjeví v této básni:

Jsem jako ta matka
které kolečko od kočárku uvízlo
mezi drážkami na kolejích
protože se blížil vlak
lomcovala s ním
ale tak nějak ohleduplně
aby se přeci jen dítě
v kočárku neprobudilo

Grafický úpravce knihy, studio Lacerta, pro obálku využilo jednu z kreseb Jiřího Jandy; repro: Malvern

Všude okolo jsou tyto špičaté zuby času s korouhvičkami, připravené kdykoli se člověku zahryznout do zadnice. Třeba to nutně nemusí být nemilé. Paměť není vzorný sluha ani spolehlivý pomocník, přináší i to, co má a chce být zapomenuto, ne pouze slastné okamžiky zhoupnutí nad hladinou a skok do teplé říční vody: je nemožné vypnout si uši a neslyšet ji, nejde se jí zbavit: Potřebovala bych vymazat paměť / ale ne pro další události které mnou hýbou / ale pro lži které mi zaručují poklidný život.

V mnoha básních se autorka noří do vzpomínek, nejen těch svých: nechává si vyprávět o dávných zážitcích přátel, pobaví se historkou svých žáků, mladistvým návratem kamarádky z dovolené, která si „dovolila“ přijet z Turecka v šedesáti s ozdobou v nose a s copánky, oslovuje moře, kterému jsme všichni úplně jedno, pořád poslouchá o něčích nevěrách, vybavuje si drobné ranky i znovuprožívá bolesti velké, třeba ty z opuštění, ovšem stále individuální. Ale v poslední básni končí u vzpomínek starých celá staletí, vzpomínek v hlubších a obecnějších vrstvách. Tam i jinde se pokouší zachytit a sevřít aspoň chvíli to třpytící se / někde uvnitř.

Renata Bulvová (* 1966), básnířka, lektorka řečnictví. Chomutovská rodačka studovala v letech 1987–1989 na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka herectví. Po převratu založila Literární a kulturní klub 8. V roce 1997 absolvovala katedru autorské tvorby, herectví a pedagogiky na DAMU. Pracovala jako divadelní metodička v Chomutově, učitelka hry na zobcovou flétnu v Lidové škole umění v Jirkově, po odchodu do Prahy pracovala jako produkční, mimo jiné v televizi a rozhlase. Byla organizátorkou a lektorkou Studia divadelní tvorby v divadle Labyrint a Dejvickém divadle, dramaturgyní v Památníku národního písemnictví, působila v distribuci a propagaci Literárních novin. Je autorkou čtyř básnických sbírek a knihy „poznámek k rétorice“ Umění řeči (2020).