Jedna báseň. Autorky čtou: Alžběta Stančáková
Hardrockový drive má poezie Alžběty Stančákové ve sbírce Čačak. I další rysy této knihy, totiž určité návratné motivy a domněle či místy skutečně svéhlavá básnická libovůle, s níž tvoří obrazy, budou – spolu s mrazivým humorem – nejspíš setrvale patřit k autorčině nezaměnitelné poetice.
Co s čím lze skloubit? Cokoli s čímkoli, můžete při tom klidně i rozbít a zvrátit zavedené slovesné vazby nebo zaměnit subjekt za objekt, zživotnět neživé a umrtvit živoucí. Verše na sebe nemusejí přímočaře navazovat, příběh básně může být zcela surreálný. Absurdita takto vzniklá však bude mít pozoruhodně pevně zvazbené pozadí, bude mít svou nepopiratelnou logiku. V tom zřejmě tkví autorčino základní básnické gesto a jeho přitažlivé kouzlo.
Švihnuto slamem
Sbírka Čačak, obdobně jako starší autorčiny básně, se nese na vlně neovládané, zábavně, ale spíš tragikomicky pokroucené a trochu vysmívané tělesnosti: hodně se tu kálí, neladně konzumuje, hlen klouže do hrdla nebo tuhne mezi stehny, nemoc polyká tkáně, mozek jako by se senilním už rodil, smysly klamou, pot, krev a sliny kanou, úsměv je jen prasklinou rtů, březost je falešná, na kolemjdoucích mrznou chcanky – no, není to tělo zrovna slušivé, natož jeho výpotky. A patří k tomu, naznačuje Stančáková, i naše ubohá snaha „dělat trochu toho dobra“, viditelně (Kudy chodí, / tudy bdí // fosfor, / myšlenka na chudé), navíc role se mohou, a také to dělají, kdykoli umně obrátit (Vyběhnu na ulici / probouzet soucit ve svém okolí).
Tělesnost a její kapaliny i některé další návratné motivy nabývají různých opodstatnění v různých kontextech. Proto je dobré číst tuto poměrně dlouhou sbírku jako souvislý text. V této jakoby slamem švihnuté knize se vyskytují, i to lze říct s jistotou, básně „o“ nějakém dnešku – součástí jejich názvů je záměrně nic důležitého nevypovídající datový a časový údaj + úplně nejasné, procentuální ukotvení, například „1. 6. 2021, 20:22, 15 %“; čtenář si tak musí dosadit, čeho se asi procenta týkají, stovka je nedosažitelná. Stančáková píše dnešním jazykem, jenže zmačkaným, porouchaným, radikalizovaně, úderně nalámaným na fragmenty, které tvoří tu verš, tu sloku, onde celou báseň. Ostatně jazyk bude stejně ohebný a přizpůsobivý jako tělo – vždyť i on je jen dalším lidským tělesným produktem. Cítí se přistižený čtenář v tomto textu poněkud diskomfortně? Pociťuje nucení, ale záchod poblíž není? Nenajde jej ani v tiráži.
Svižnost a jakoby lego-plastické, 3D básně Čačaku, jejich výrazná, byť poněkud stejnorodá energičnost působí paradoxně svěže – vzhledem ke všem zmíněným tělesným konečnostem navozujícím atmosféru danse macabre. Nenaruší ji ani občasné zmínky o provozu: minusových zůstatcích na účtu, urbánních kolosech nebo o korporátu, případně úřednících, co v úřední době pracují.
Obálku navrhl Kamil Němec, repro: Viriditas
Alžběta Stančáková: Čačak
Ilustrace Antonín Handl. Viriditas – Matěj Senft, Stříbrná Skalice, 2022, 72 stran, doporučená cena 230 korun.
Po přečtení zůstanete ulepení
Jakže se to má s análním stadiem, jímž musíme všichni projít? Zdá se, že jej víceméně úspěšně překonali početní uvědomělí jednotlivci, zato lidstvo v úhrnu jako by v něm ustrnulo. Potřebuje v tomto smyslu stále uboze stimulovat, a tak je mu přáno a přáno a přáno. Všechny ty posměšky, úšklebky, celou tu ironickou hru si pochopitelně zasloužíme. Stančáková nám v ní vyráchá obličej, své mluvčí nevyjímajíc (Lidská duše se koupe sama v sobě. / Některá se očistí, / jiná zase vyráchá – aha, duše). Co na tom, že způsob konstruování veršů a básní nebude během čtení Čačaku postupně vůbec překvapující, paradoxy se navzájem zahladí a pointy vynulují (Jsi-li stará vojna, / jsem já mladý mír.): to dobře ilustruje onen zmaruplný a utržený dnešek, který Stančáková výřečně zachycuje.
Věci těla, bezmocného čelem k vlastní tělesnosti, již musí donekonečna uspokojovat v banálně prvním plánu, však nejsou jedinou tematickou linkou sbírky. Další silnou významovou vrstvou je vrstva paměti a vzpomínání: i tady se mluvčí, jednotlivec, stává zastupitelem (Minulosti se rozpadly dásně; Mé tělo je stroj s nahnilou pamětí; zapomínám slova a nová nenacházím; Život je snadný / a začal s ním člověk – oddaná svině/ s neléčenou pamětí). Co v paměti udržíme? Co nevypadne opakovaně vyvolávaným konečníkem na ulici, co se nepotratí? Pomáhá rozum? Směruje nás vůbec někam, kde nám to všechno půjde aspoň o trochu líp? Už vás to taky maličko škráblo, když jste si při balení vánočních dárků nedopatřením přestřihli srdečnici. Podložte si hlavu rozvědkou a oddejte se sanaci – bude líp.
Po přečtení zůstanete ulepení: vlastními produkty tělesných procesů, ale zejména jejich marností; zbytečností, směšnou nicotností, která tak dobře ilustruje naši ubohost jako takovou. To je podvratnost! A tak jsme všichni podvraťáci, čpí to z nás do dálek, dobře nám tak. Zase se tomu ale umíme stísněně zasmát – nebo to spíš zazní jako zoufalé vyštěknutí, ča-čak?
Alžběta Stančáková, foto: ČT – Ondřej Mazura
Alžběta Stančáková (* 1992) spisovatelka, publicistka, literární vědkyně, členka kulturní redakce zpravodajství ČT. Maturovala na gymnáziu Josefská v Praze, vystudovala bakalářský obor bohemistika a magisterský obor komparatistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za svou debutovou sbírku Co s tím (2014) získala Cenu Jiřího Ortena. Vloni publikovala básnickou sbírku Čačak, která získala nominaci na Magnesii Literu v kategorii poezie. Její texty byly přeloženy do němčiny, rumunštiny, ruštiny, maďarštiny a japonštiny. Loňským rokem je také datována autorčina divadelní hra Těžba snů. Stančáková aktivně vstupuje do debat o provozních stereotypech v současném českém literárním dění.
Natočil, střih a postprodukce: Ondřej Mazura
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
